Vánoce 2018

Gita zavolala do kanceláře, že si na zbytek dne bere volno. Nevěděla sice, kdy to všechno dodělá, ale nemohla jinak. V lékárně si koupila test a jela domů.
V koupelně si jej udělala a čekala na výsledek. Minuta se jí zdála neskutečně dlouhá, ale čekání stálo za to. Podle čárek na proužku papírku byla těhotná. Podvědomě si sáhla na břicho. Pohladila ho.
Jak jen to říkala kamarádka? Když si sáhne na břicho těhotné, napojí se na duchovní svět mnohem líp? Je pravda, že kdykoliv v jejím okolí byla nějaká žena v očekávání a mohla se jí s dovolením dotknout, udělala to. Uvolnila se a jen nechala kosmickou energii proudit do sebe.
Lepší dárek pro Filipa si na čtvrtek vymyslet nemohla. Vlastně mu dá rovnou tři. Usmála se té představě, jak to všechno zinscenuje.
Měla ohromnou radost, teď se jenom neprozradit.
Uvařila večeři, když už byla doma. Sama snědla jen jogurt a banán, víc nemohla.
Vydala se vyzvednout Kytičku ze školky. Mohly by si spolu zajít do hračkářství a zase se pokochat domečky. Skvělý nápad.

„Gitóó,“ volala Kytička, sotva ji spatřila ve dveřích. Nechala hračky hračkami a běžela jí vstříc.
„Ahoj zlatíčko,“ dala jí pusu na tvářičku, když ji zvedla do náruče. „Přišla jsem pro tebe dnes dřív, uděláme si hezké odpoledne, ano?“
„Kam půjdeme?“
„Co říkáš hračkářství? Zase se podíváme na domečky. No a pak bychom se mohly podívat do knihkupectví na nějaké pohádky nebo encyklopedii.“
„Bezva!“ vykřikla a přitiskla se ke Gitě.
Postavila ji zpátky na zem. „Tak se běž převléknout, ale napřed si ukliď hračky, povím to paní učitelce.“
Gita na Kytičku čekala v šatně, než se rozloučí s kamarády. Pod číslem sedm a obrázkem pejska zároveň na skříňce se skrývaly její šaty a boty. Otevřela ji klíčem, vytáhla oblečení a čekala na holčičku.
Přiběhla celá růžolící. Gita ji svlékla ze šatiček a pomohla do teplých kalhot, svetru, bundy a bot. Nasadila jí růžovou čepičku a na krk uvázala stejnou šálu, co pletla.
„Jdeme?“ zamkla skříňku, kam uložila šatičky a papuče. Ukazováčkem jí sáhla na nosík a usmála se.
„Jdeme,“ prohlásila Kytička. Vzala ji za ruku a poskakovala, aby už byly venku.
Šly do nákupního centra, kde se seznámily. Do jejich hračkářství. Kytička byla okouzlená novým modelem domečku a také novými panenkami. Gita jí koupila miminko pro Barbie s celou výbavičkou, po němž holčička toužila. Jaká náhoda, musela se usmát nad symbolikou. Sedly si na chvilku do cukrárny, Kytička u zákusku a Gita si dala džus, na kávu neměla nejmenší pomyšlení. To se jí dříve nemohlo stát.
„Tak co bylo ve školce, Kytičko?“
„Péťa říkal, že bude mít sestřičku. Budu mít taky někdy sestřičku? Nebo bratříčka?“ zeptala se s kukadly rozšířenými zájmem.
„No,“ vydechla Gita překvapením. „Musíš se na to zeptat tatínka,“ zahrála to do autu. Byla zvědavá, jak se z toho Filip vykroutí.
„Chtěla bych, abys byla moje maminka,“ zkusila to jinak.
„Pojď sem,“ natáhla Gita ruce a vzala si Kytičku na klín. Hladila ji po vláskách a chvilku přemýšlela, co jí na to poví. Schoulila se jí na klíně a opřela si hlavu o její ňadra. Cítila se neuvěřitelně, co se to všechno děje. „Mám tě ráda jako svou dceru, Kytičko. Jestli chceš, můžeš mi tak říkat.“ Bylo to pro ni těžké, zvlášť když věděla, že Kytička matku má. Matku, která žije a která ji chce zpět z rozmaru, ne protože svou dceru miluje.
Je to vůbec možné? Mít dceru a být těhotná a to všechno v jednom dni, napadlo ji.
„Mami,“ přitulila se holčička. „Že mě nikdy neopustíš?“
Bylo to to nejhezčí oslovení, co kdy zažila. „Ne, budu pořád s tebou,“ slíbila a přitiskla ji k sobě.
Seděly spolu velice dlouho a probíraly holčičí témata.
„Kytičko, musíme jet, ať nás tatínek nehledá,“ pobídla malou k odchodu, když zjistila, kolik je vlastně hodin, a sbírala tašku s novou hračkou.

„Kde jste byly, holky? Už jsem vám chtěl volat,“ vítal je Filip v hale s obracečkou v ruce.
„Maminka mi koupila miminko, tatí!“ volala Kytička už ode dveří, když Gita zavírala dveře a držela malou za ruku.
„Maminka?“ podivil se otec. Snad ji Jitka neuplácí hračkami!
„Ano, byly jsme v obchodě a Kytičce se moc líbila panenka – miminko,“ začala vysvětlovat Gita, když viděla Filipovo zděšení ve tváři.
„Takže maminka,“ políbil Gitu na uvítanou a mrknul na ni, když si oddychl.
„Co to tady tak voní?“ nasála vůni nosem. Cítila brambory a majoránku. A dokonce měla i hlad.
„Dělám k večeři bramboráčky s tvarohem. Ještěže jdete, bylo by to studené.“
„Ale já už uvařila, je to všechno ve spíži, miláčku,“ překvapeně reagovala.
„Nenapadlo mě se tam podívat, nezlob se.“
„Nevadí, dáme si to zítra,“ usmála se.
„Tak si umyjte ruce a přijďte,“ pohladil dcerku zápasící s botami po vláscích a následně nenápadně Gitu po zadečku, když ji znovu líbal.
„Ukaž, broučku,“ sklonila se ke své nové dceři a pomohla jí z botiček. „Asi jsem ti to pořádně utáhla,“ rozsukovala tkaničky.
Kytička si odsunula v jídelně židli od stolu a posadila se, když se vrátily z koupelny. Maminka jí slíbila, že si po večeři spolu budou hrát a ona se už nemohla dočkat, kdy to bude. Pohupovala nohama, zdálo se jí celou věčnost, že se nic neděje.
„Tatí? Mám hlad, už to budééé?“ vykřikovala.
„Chovej se slušně, Kytičko, nebo žádné hračky nebudou,“ umravnil ji Filip. Nesl veliký talíř s bramboráčky a mísu s ochuceným tvarohem.
Protáhla uraženě obličej, ale za chvilku na to zapomněla. „Tatí? Chtěla bych bratříčka nebo sestřičku! Péťa ve školce ji bude mít. Chci taky!“ bouchla vidličkou do stolu, až se odrazila a spadla na zem.
„Kytko! Něco jsem ti řekl. Zvedni tu vidličku a jdi si pro čistou,“ přikázal jí klidně, ale chtěl získat čas na odpověď.
„Ptala se už mě,“ šeptala rychle Gita. „Ale netušila jsem, co jí na to odpovědět.“
„Ani já nevím.“
Dítě se vracelo s novou vidličkou.
„Kytičko, pojď sem,“ ukázal Filip na židli. „Sedni si a ještě jednou v klidu mi pověz to s bratříčkem a sestřičkou.“
Poslechla a pak povídá: „Péťa ve školce bude mít bratříčka nebo sestřičku. Maminka mu to povídala. A on se moc těší, že si bude mít s kým hrát,“ natahovala moldánky.
„Ale, neplač,“ vzal ji za bradičku. „Myslíš, že si budeš hrát s malým miminkem? Vždyť to jenom spinká a papá a zase jenom spinká. S tím si hrát nemůžeš, mohla bys mu nějak ublížit.“
„Ale Péťa…“ popotáhla a po tvářích se jí kutálely slzičky.
„Miminko není panenka,“ vstoupila Gita do debaty. „Ale vím, že jsi tady sama a chtěla bys mít nějakého kamaráda, že?“ ¨
„Pejska?“ vykřikla o poznání radostněji.
„Když budeš moc hodná a trošku ještě povyrosteš, tak o tom budu přemýšlet,“ odpověděl táta. „Ale musíš se o něj umět postarat, dát mu krmení, vodu, jít s ním ven.“ Vzdychl. „Ale teď už pojď jíst, bude to studené.“
Jakoby na miminko rázem zapomněla. Vyměnili si pohledy a oddechli si.
Pustili se do jídla, Gitě chutnalo, cítila se zcela jinak než ráno.

Gita stála po koupeli nahá před zrcadlem a natírala se tělovým mlékem, když se jí za zády objevil Filip jen v prádle, chystající se do sprchy.
Zabořil obličej do jejího krku, objal ji kolem pasu a sledujíc jejich obraz v zrcadle, šeptal: „Neutíkej mi, osprchuju se a pomůžu ti,“ načež se odpoutal a zmizel za zástěnou.
Sledovala se v zrcadle. Pohladila si bříško. Poprvé v životě jí nevadilo, že není ploché. Dokonce se jí zdálo, že se jí zvětšila nepatrně prsa. To se bude Filípkovi určitě líbit, usmála se.
Ne zcela osušený se nahý muž hrnul ze sprchy.
„Už jdu, čekáš?“
„Čekám, ale měl by ses trošku utřít, bude tady pod tebou potopa,“ vzala ručník, aby mu osušila mokrou kůži. Jemně se ho dotýkala, dokud se jí nezdál dost suchý.
Přitáhl si ji do náruče, až jí vyklouzl ručník z ruky.
„Půjdeme si lehnout?“ díval se jí do očí.
„Ano,“ nechala se vést do ložnice.
Položili se vedle sebe a ve vzájemném propletení nohou a rukou pokračovali. Zpočátku se jen líbali, laskali, dokud mu nezašeptala do ucha jemné: „Chci tě.“
Přiměl ji, aby si klekla na kolena a předklonila se hluboko dopředu. Přejel jí špičkou jazyka po páteři, kousnul ji do masa na zadečku, narovnal se a pak si ji vzal.
Vyjekla překvapením, ale líbilo se jí to. Přizpůsobila se jeho pohybu a ve vzájemné souhře sténali a užívali si vášně.
Když spolu poté leželi pod přikrývkou, prohodil: „Přemýšlel jsem. Opravdu bych stál o to mít s tebou dítě.“
„Já vím, lásko, říkal jsi mi to, ale…“ Nemůže mu to prozradit, nebylo by to překvapení. „Nechme to být. Pokud má přijít, přijde. Jestli to nepůjde, nechám se vyšetřit, ano?“
„Nechci tě do ničeho tlačit, jenom jsem myslel, že bys třeba byla ráda…“
„Jsem ráda, vážně,“ nechtělo se jí o tom mluvit. Stačilo pár slov a tajemství by bylo venku. „Zítra musím k doktorce,“ změnila téma.
„Jsi nemocná?“ vyděsil se.
„Ne, jen nějaké kontrolní vyšetření. Snad to nic nebude,“ chlácholila ho.
„Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor?“ vyžadoval.
„Neboj se, budu v pořádku,“ pohladila ho palcem po tváři.