Vánoce 2018

Nervózně vyťukávala rytmus podpatkem do dlaždice v ordinaci gynekoložky. Nemohla se dočkat, až se potvrdí radostná událost z úst lékařky.
Konečně byla na řadě.
„Tak co vás trápí, slečno Pecková?“ zeptala se sympatická padesátnice. Proč jí všichni stále říkají slečno? Ano, byla slečna, ale štvalo ji to. Když jí ve dvaceti říkali paní, vadilo jí to, ale tohle je doslova výsměch. Odjakživa se cítila stará. Ne sama o sobě, to z ní udělali ostatní. Nebo měla prostě starý obličej, nedokázala to posoudit. V jedenácti jí vykali. Od třinácti musela dokazovat, že jí ještě není patnáct a může dostat poloviční jízdenku. V patnácti mohla klidně na nepřístupný film, občanku po ní nikdo nevyžadoval. Když v osmnácti otevřela u rodičů dveře, neznámí ji oslovovali: Dobrý den, není manžel doma? Zuřila. A teď, na stará kolena, jí všichni snad schválně říkají slečno!
„Myslím si, že jsem těhotná a chtěla bych to vědět určitě, paní doktorko.“
„Tak si odložte, podíváme se na to,“ pobídla ji.
Tohle nesnášela, polonahá přecházet po místnosti, pak se vyšplhat na šílené křeslo a s nohama od sebe vzdálenýma dva světelné roky vyčkat, až se gynekoložka připraví nebo až sestra odvrátí zrak. Kupodivu jí taková a jiná poloha nevadila, když byla nahá v posteli s mužem. Avšak zde jí to přišlo nepatřičné a ponižující.
Když po vyšetření seděla zase oblečená u stolu, v ruce žmoulající nervózně ucho kabelky, nemohla se dočkat odpovědi.
„Jste skutečně těhotná, slečno Pecková, blahopřeji. V šestém týdnu. Přijďte za týden, poslechneme si, jak mu bije srdíčko.“
Gita se usmála. Byla neskonale šťastná. Zase cítila, jakoby nad ní byl její strážný anděl. Neviděla ho, ale cítila, že tam je. Jako by se kolem ní rozlilo bílé světlo. Usmívala se.
„Paní doktorko, mám ještě takovou otázku. Všude se píše, že milování miminku neškodí, ale prý je v období, kdy by měla přijít menstruace, těhotenství více ohroženo. Tak se bojím, aby…“ ztratila hlas díky knedlíku v krku.
„Je to pravda, ale spousta žen v počátcích ani netuší, že je těhotná. Nemusíte se bát, když budete opatrná. Hodně spěte, jezte zdravě, pijte, a pokud vám to bude vyhovovat, zapište se do kurzu pro nastávající maminky. A za týden se mi přijďte ukázat,“ usmála se povzbudivě lékařka a vracela Gitě kartičku pojištěnce.
Poděkovala a vydala se do mrazivého dopoledne.
Spěchala do práce, musela toho spoustu stihnout, protože zítra bude den D.

Ve čtvrtek ráno, když se s Filipem, který vezl Kytičku do školky, loučili, mu pošeptala, že se těší na večer, ať přijde včas.
„Mám pro tebe překvapení,“ slíbila a víc prozradit nechtěla.
Odpoledne přišla o hodinu dřív, aby všechno nachystala. Prostřela stůl, nachystala svíčky a decentní výzdobu.
Vyválela plátky listového těsta, potřela nugetou a pokladla kousky pomeranče. Zapletla do ozdobného štrúdlu, potřela rozšlehaným žloutkem a vložila do rozpálené trouby. Pokračovala opékáním naloženého krůtího masa v bazalce a oleji, kam později přisypala plátky loupaných mandlí a zalila smetanou, aby se vytvořila krémová omáčka. Na plech nasypala americké brambory a vyměnila plech se štrúdlem. A nakonec předkrm. Okapané krevety osolila a pokapala citronem. Udělala si dresink a přidala spoustu bylinek, nakonec vmíchala krevety a kousky mandarinek. Naservírovala jej na listy salátu v koktejlových skleničkách a dala vychladit. Z toustového chleba vykrájela tvořítkem srdce a ta přidala na plechu do trouby k bramborám, aby se opekla.
Vyběhla schody, rychle se osprchovala a oblékla si nové prádlo. V kabelce vylovila dva mini balíčky. Oblékla si dlouhé saténové šaty, navoněla se a běžela zase dolů, aby zkontrolovala jídlo.
Všechno naservírovala a nechala v teple do doby, než se vrátí Filip z práce.
Když vytahovala z ledničky víno, slyšela klapnout dveře. Počkala, až přijde sám.
„Lásko?“ ozvalo se z haly. „Jsi doma?“ Viděl její auto na příjezdové cestě, z kuchyně se linula příjemná vůně a jemu se zrychlil tep, když si na ni vzpomněl.
„Ano, jsem,“ odpověděla.
Stála opřená ve dveřích, vlasy se jí vlnily na ramena, kulatý výstřih šatů zdůrazňoval plná ňadra. Ruku ležérně opřenou o rám dveří, vypadala jako diva!
„To je mi překvapení!“ ochutnával její rty a odkládal aktovku na stolek.
„Překvapení tě teprve čeká,“ vítala ho.
„Jen si skočím dát sprchu, jsem hrozně utahaný,“ odtrhl se od ní a vybíhal schody po dvou.
„Počkám,“ volala za ním, ale to už byl moc daleko.
Znovu zazvonil zvonek. Šla otevřít.
Překvapila ji obrovitá kytice bílých růží a za ní muž z donáškové služby.
„Dobrý den, zásilka pro slečnu Peckovou.“
„Dobrý den, to jsem já, vezmu si to.“
Podepsala se a převzala od něj obrovitý svazek, kde se nahoře vyjímala malinká obálka. Rozloučila se a zavřela dveře. Nedočkavě sáhla do obálky, aby si přečetla vzkaz.
Stálo tam: Pro Tebe.
Přivoněla si ke kytici se zavřenýma očima. A pak se vrátila do kuchyně, ze skříňky vytáhla širokou skleněnou průhlednou vázu. Prohlédla si ji. Líbila se jí, Filip měl dobrý vkus, co se vybavení, nábytku nebo oblečení týče. Napustila vodu z kohoutku a pak vázu s růžemi odnesla na stůl, kde bylo prostřeno k večeři.
Pustila hudbu. Posadila se a čekala na Filipa.
„Už jdu, lásko,“ objevil se ve dveřích v černých kalhotách a bílé košili u krku rozepnuté.
Vyšla mu vstříc. Objal ji kolem pasu.
„Moc ti to sluší,“ díval se jí do očí.
„Děkuji, tobě taky,“ vrátila mu kompliment a přitiskla své rty na jeho. Po chvilce se přestali líbat. „Vždyť večer teprve začíná,“ položila mu ruku kolem pasu a přiměla ho, aby šli ke stolu.
Pomohl jí usadit se. „To je nádhera,“ obdivoval stůl.
„Naliješ víno?“ zeptala se. Věděla, že by neměla pít, ale jen smočí rty, dokud nebude tajemství venku.
Rozdělal sekt a pomalu jej naléval do dvou úzkých skleniček.
„Na zdraví a na lásku,“ pozvedli skleničky k přípitku.
Napili se a pak se nahnuli přes stůl, aby se políbili.
„Tak se do toho pusť,“ pobídla ho k předkrmu.
„Hm, vypadá to lákavě,“ díval se na skleničku s koktejlem postavenou na talířku s bílým ubrouskem před sebou, talíř s toasty ve tvaru srdce, na mísu s tylem, v níž ležely zapálené svíčky, skleničky se sektem a kytici růží ve váze. Vzal do ruky vidličku. „Dobrou chuť,“ popřál.
„Dobrou chuť,“ usmála se na něj. „Jaký jsi měl dnes den?“
„Těšil jsem se, až budu u tebe,“ začal. „Jinak jsem měl jeden zajímavý případ. Ale nevím, jestli tě to teď zajímá?“
„Zajímá, vždyť víš.“
Pustil se do vypravování, které trvalo, než snědli předkrm.
Pozorně ho poslouchala, a když se zeptal, jaký má názor, pověděla mu ho. Byl překvapený, protože taková možnost ho nenapadla.
Dospěli pomalu až k zákusku.
„Mám pro tebe slíbené překvapení,“ sdělila Gita. „Pojď do obýváku, miláčku,“ vstala, vzala ho za ruku a vedla k pohovce.
„Víš, že jsme spolu ještě nikdy netancovali?“ změnila cestou plány, aby chvíli prodloužila.
„Nebylo kde, ale můžeme to napravit,“ položil si její dlaň na hruď. „Jestli chceš?“
Její oči se usmály. Přivinula se k němu a nechala se jím vést.
Užívala si chvíle při tanci, jakoby tančila poprvé a naposled. Vzpomněla si na taneční, neboli večery hrůzy, kdy obvykle zůstávala sedět, protože pro ni nikdo nepřišel, jak ponižující. A když už se náhodou dostala do kola, dívala se dotyčnému shora na hlavu, zato on mohl bořit obličej do jejích prsou.
Anebo na spolužáka z vedlejší třídy, kterému páchlo z úst, neuměl udělat jediný taneční krok a když měli pánové žádat o tanec, on zůstal stát před tanečnicí němě koukat do parket. Cítila ty výsměšné pohledy ostatních.
Celé její mládí bylo jen zoufalství a utrpení. Outsider každým coulem. Nechodila na diskotéky, kamarádek měla pár a přítele žádného. Poslední dva roky na střední seděla v první lavici, ačkoliv byla nejvyšší ze spolužaček, protože na ni jiné místo nezbylo. Nejraději četla zamilované příběhy a pátky odpoledne milovala v knihovně. Půjčila si pár knih a pak jela pozdě odpoledne nebo večer poloprázdným vlakem domů. Pomohla matce s večeří a nádobím a pak se vrátila ke knihám, zatímco její spolužačky se šlechtily na večer na diskotéce. Nic jí to neříkalo, opíjet se a seznamovat se s podobně postiženými mladými muži, co by o ni stejně nestáli. Kdykoliv totiž někam šla, cítila se jako páté kolo u vozu, vlastně ne, šesté, co není ani do rezervy.
Nechápala, co se změnilo, čím si vysloužila odstup a snad i opovržení vrstevníků. Chválily ji jenom důchodkyně, kterým nějak pomohla. Nebo učitelé ve škole.
A pak její otec. Toužila být tatínkovou holčičkou jako její spolužačky a později i kolegyně v zaměstnání. Přitom to bylo přesně naopak. Nikdy ji nepochválil. Jenom celé roky slyšela, jak je tlustá, ošklivá, jak si nikdy nikoho nenajde, jak je hloupá, líná a nepořádná. Uvěřila tomu a pocítila zklamání. Snažila se mu zavděčit. Byla jako toulavý pes, který za kousek suché kůrky projeví vděčnost.
Změnilo se to, až když se odstěhovala, až si koupila vlastní byt, až dokázala, že není na nikom závislá a že se umí o sebe postarat sama. Tehdy se k ní začal chovat jako k rovnocenné bytosti.
A teď? Byla tak šťastná! Měla najednou všechno, po čem toužila. Byla s mužem, kterého měla ráda, měla dceru a teď čekala ještě miminko. Už jí dávno nezáleželo na mínění ostatních, pro které se celé roky trápila.
Vzpomněla si na pohádku Popelka, kde holub říká pochybující dívce, že všechno dobře dopadne. Ačkoliv často pochybovala o výsledku některých událostí, zdálo se jí velice nepravděpodobné, že se děj může zvrátit úplně jinak, nakonec opravdu všechno dobře dopadlo. Kouzelná slova, co se opravdu stávala skutečností. I teď.
Dohrála už asi šestá písnička, když Gita vzhlédla a podívala se Filipovi do jiskřivých očí.
„A teď to překvapení, miláčku,“ vzala ho za ruku a vedla k pohovce. „Posaď se,“ pokynula mu a sama si sedla vedle.