Můj přítel ženáč

Díky němu jsem napsala spoustu básniček, některé drsnějšího kalibru (když jsem na něj byla zrovna naštvaná), jiné byly plné citů a něžností. Vzbuzoval ve mě mnoho různým pocitů, tak protichůdné emoce už ve mě asi nikdo vyvolávat nebude.
Bylo mi dvacet tři let když jsme se poznali a jemu, jemu už bylo čtyřicet šest – jednou tolik co mě. Ze začátku jsme se smáli tomu, že je dvakrát větším člověkem než já...připadalo mi to legrační. Samozřejmě, že byl ženatý a také velmi bohatý....ale mě tohle všechno bylo opravdu jedno. Vídali jsme se většinou ve čtvrtek, pronajal krásný malý byteček blízko Pražského hradu. Když jsem na něj čekávala, seděla jsem na okenním parapetu, kouřila, pila víno a zírala dolů na ulici na lesklé kočičí hlavy a poslouchala zvuk podpatků....zněly tak nějak „filmově“. Poslouchala jsem Edith Piaf a připadala jsem si hrozně důležitá. S každým přijíždějícím autem mi víc a víc bušilo srdce.
Přijel většinou později než jsme se domluvili a já se nezlobila „Co na tom, je to důležitej člověk a má hodně práce.“ Tolik jsme toho napovídali, o životě, práci, o tom, co nás bolelo a co nás za celý týden rozveselilo. Hodně jsme mluvili a ještě víc pili, vždycky zajistil to nejlepší víno. Všechno o čem vyprávěl jsem hltala s obrovským zaujetím, stejně jako ty neuvěřitelné exotické pochoutky, které nikdy nezapomněl přivézt. Probírali jsme i jeho děti. Myslím, že ho čím dál častěji trápilo, jak málo s nimi byl, když byly malé. A bylo až směšné s jakou horlivostí o ně začínal „pečovat“ ve chvíli, kdy byly skoro stejně staré jako já.. Vyprávěl mi také jaké to bylo za totalismu, znal mnoho známých lidí a mě to fascinovalo.
Dokázal mě udivovat skoro celé čtyři roky – jen toho údivu tam z mé strany bylo méně a méně. Neuměl říkat takové ty hezké věci jako: „Mám tě rád“ nebo alespoň: „Záleží mi na tobě“. Když na to zpětně vzpomínám, nejkrásnější věc, kterou ze sebe vypravil byla: „Kačenko, máš ty nejkrásnější prsa na světě“. A já se cítila super, byla jsem prostě holka s nejkrásnějšími ňadry na celé planetě. Časem mi začínalo spoustu věcí vadit, sex byl pořád stejný, jeho historky se začínaly opakovat a já už přestala sedávat na okenním parapetu, když jsem na něj čekala. Ale pořád mi platil dovolené s kamarádkou a pořád jsem měla to příjemné mrazení v břiše, když se mě dotýkal a tak to pokračovalo dál. Stala se ze mě taková ta vydržovaná slečna, kterýma jsem vždycky opovrhovala. Čas utíkal a najednou byli pryč i ty „břišní motýlci“ a ani dovolené a spousta dárků, které jsem dostávala, nebyly dostatečnou satisfakcí. Teprve v tuhle chvíli jsem si poprvé uvědomila značný věkový rozdíl a hlavně to, že vedeme dva naprosto individuální životy, které se jednou v týdnu jemně protnou a popravdě mi to „protínání“ bylo čím dál méně po chuti. Zavolala jsem mu a třesoucím se hlasem jsem začalo mluvit o tom, proč už nevidím ve vztahu smysl. Rozešli jsme se po tomhle jediném telefonátu, ani netrval na tom, že bychom se měli sejít a promluvit si.Řekl jen: „Měj se krásně Kačenko, sbohem“. Chtěla jsem plakat, ale nešlo to, ranil moje ego, choval se, jako kdyby mu to bylo jedno a to pořádně bolelo. (A pak, že ženský nejsou ješitný). Vlastně jsem v hlouby duše čekala, alespoň trochu toho boje z jeho strany, trochu víc emocí a když nic jiného, takže mi alespoň pořádně práskne s telefonem (a přitom třeba rozbije svůj drahý mobil). Ale nic z toho se nenastalo.
Utekl víc než rok, můj život se převrátil vzhůru nohama. Mám manžela, plánujeme děti, řeším naprosto jiné věci, často úplně obyčejné a v hlavně všechno řeším podstatně méně než dřív. Edith Piaf poslouchám pořád, ale přestala jsem kouřit, tak už si u toho nepřipadám tak „francouzsky“. Nedávno jsem se střetla se svojí minulostí. Potkala jsem ho v jedné restauraci. Pozdravili jsme se, byl milý, pořád vypadal jako ten elegantní intelektuál jako dřív. Už je mu padesát a té slečně u jeho stolu je tak o pět let méně než mě. Usmívám se na ní a všímám si jejích krásných hnědých očí a dlouhých řas.....pořád má dobrý vkus. Číšníci si asi myslí, že je jeho dcerou, ale já vím že není. Vidím ty její jiskřičky v očích, ten obdiv, tu hrdost sama na sebe, že si její společnost vybral takový muž, jakým je on. Nezávidím jí, prožije to samé co já. Ale jednou stejně jako já, bude vděčná za zkušenost kterou jí to přineslo.Určitě pak najde někoho, kdo jí jen tak ráno při čištění zubů zašišlá do ucha: „Mám tě rád“ a možná to bude pro ní znamenat tolik co pro mě.