Vánoční přání...

V třpytu noci pár nevinných vloček se rodí a já je kradu do svých dlaní. Vrývám své kroky, když tiše kráčím tmou. Když procházím chladným klišé, které tak sladce mrazí. Pár posledních oken září v dál, jinak ostatní klidně sní. Ale o čem? Jaká vlastně jsou naše tajná přání. Ta, která s vírou a touhou šeptáme do tmy ve vánoční čas? Chtěl bych je znát, chtěl bych je mít…
Sám jsem si stál vprostřed náměstí a ty něžné vločky líbaly mé tváře, rty, tulily se ke mně, ač rychle umíraly. A stejně, jako mizela ta milá peříčka, tak i celé okolí rázem ztichlo. Jen pár hvězd hlídalo svou tmu za svitu luny. Stříbrně hleděla do černé noci a chladným dechem rozháněla křehký sníh. Prázdně jsem se topil v černém nebi, podléhal té kráse a snad i trochu toužil najít své pravé vánoční přání. To, které chtěl bych mít. O němž se mi zdává. A to, z něhož tak moc nechci se probouzet. Mít tak malé leporelo a v něm svůj svět. Život v dlani s psanou láskou. Hledat jen to, co v něm chybí. Jsi co? Jsi kdo? Tolik bych chtěl odpověď, snad mi ji dáš ty, mé tajné klidné nebe…
Když jsem toužil po přání, půlnoc právě bili. Ale kde jsi, moje doufání? A když jsem se pak náhle k tomu nebi opět zadíval. A do očí slečny noci se začal topit, mé srdce bylo prázdné. Křehké, sem tam schovaná vzpomínka. Na někoho a na něco. Najednou jsem přesně věděl, proč tu stojím a po čem toužím. Chtěl jsem se jen tak dívat a nemluvit. Milovat a ani se nedotknout. Líbat, ale rty nepohnout… Náhle jsem měl pocit, jako bych dokázal celý svět obejmout, dlaní smazat všechny vyplakané slzy a zahladit šrámy. Věřil jsem v prázdno, věřil jsem sobě. Ale jen jediné mi ještě chybělo. Byl to někdo, komu jsem se chtěl odevzdat. Vzít za ruku a ukázat tu nádhernou štědrou noc, noc plnou přání. A snad i tiše zašeptat, že tohle se splní… Jen prozraď, kde je tvá dlaň, za kterou tě chci vzít a nocí vézt? Neměj strach, vždyť jen sněží… Pojďme jen tak ven, budeme si slova vyměňovat a až dojdou… Pak budeš má. Budu tě konečně mít, splním si přání. Nebudu se bát probouzet z toho krásného snění. Nechci už utíkat sám před sebou, ale s tebou dlaň v dlani jít. Naše stopy do sněhu vrývat. To aby každý věděl, že my tudy šli. Že jsme se milovali a tys byla mým přáním. A že po cestě se naše kroky sbližovaly. Když už však víc k sobě nemohly, noc už šla spát a zrodil se den. Den, který se stal mým sněním až do konce zimy i života.