Second life III. - 6. část

Zdál se mi pěkně pitomý sen. Víte, takové přiblblé sny se zdají možná holkám, ty to asi snesou. Jenže já nemám rád nadpřirozený blbinky! A taky se v takových snech nechovám podle pravidel. Nejsem okouzlen, ani nevzdychám. Chovám se jako já. Takže bytosti v tomhle snu ze mě neměli zrovna největší radost. Stál tam anděl a natahoval ruce k obrovské černé díře. Snažil jsem se podívat se mu do tváře, ale nešlo to. Tradičně jsem začal být sprostý, v určitých situacích používám nehorázný slovník. Třeba, když opravuju auto, nebo právě když mi nejde nějaká triviální věc, jako třeba zrovna podívat se někomu do tváře. Kolem postávala další stvoření a tvářila se dost pohoršeně. Všechny jsem je znal. Všechny jsem poznal na nějakém ze svých krátkých výletů do jejich příběhů. K některým bych se s chutí rozběhnul, ale nohy jsem měl jako přikované. Určitě za to mohl ten anděl. Pořád mě pobízel, ať vstoupím do té temnoty za ním, ale nic takového jsem nechtěl, i když jeho hlas byl tak medově sladký… Sametový… Jo, každá holka by mu podlehla… Ale já nejsem teplouš, víte, to já teda ne! A nějakej magor v bílém rouchu mi může být naprosto putna, ať má hlas jak lesní panna nebo jako šmirgl… Poslal jsem ho do háje a probudil se.
Nástěnné hodiny hlásily šest ráno. Rozhodl jsem se, že na spánek kašlu. Na další anděly nemám náladu. Janinka ležela na břiše, jednou rukou svírala deku, aby nesklouzla z postele, druhou měla volně přehozenou kolem mých ramen. Vlastně byla dost nepohodlně zkroucená. Nehýbal jsem se, abych ji nevzbudil.
Později, když jsme seděli v zahradách Versailles, řekla mi: „Zdál se mi divný sen.“ Okamžitě jsem zkoprněl, ale pak jsem se zase uvolnil. Nemohlo se jí zdát to samé. Prostě nemohlo! Ale zdálo, protože pokračovala takhle: „Nadával jsi tam, jako když opravuješ auto…“
„A sakra,“ okomentoval jsem to.
„Ne ne, používal jsi mnohem horší výrazy,“ smála se.
„Já vím,“ zamumlal jsem. „Stál tam anděl a…“
„Ne,“ kroutila hlavou. „To nebyl anděl, to byl Kuba! Víš, jak mně se vždycky něco zdá v reakci na to, o čem ten den mluvíme… A tys o něm včera mluvil, proto se mi o něm zdálo… Byl to Kuba.“
„Neviděl jsem mu do tváře,“ pokrčil jsem rameny. „Proto jsem se tak rozčílil.“
„Tobě se taky zdálo…“
„Jo,“ procedil jsem skrz zuby. „Ale tebe jsem tam neviděl!“
„Byla jsem až vzadu,“ zašeptala a skoro jsem ji neslyšel, protože právě spustili fontány. Voda vytvářela ve vzduchu dech beroucí obrazce a zpívala prastarou píseň. Přitáhl jsem si Janinku blíž. Holky okouzlovala obyčejná voda… Cožpak černé díry ve snech… Jestlipak podlehla tomu sametovému hlasu… Ne, to nebyl Kubův hlas… Byl to hlas anděla… Určitě mu podlehla.
„A potom jsi skočila rovnou do té nicoty,“ pokračoval jsem, když fontána ukončila své představení.
Podívala se na mě s očima rozevřenýma dokořán. „Ne,“ špitla. „Běžela jsem za tebou.“
„Já někam běžel?“ podivil jsem se.
Přikývla. „Dost dlouho. To už se ti nezdálo?“
„Ne, probudil jsem se.“
„Aha,“ pronesla prostě.
„Přišel jsem o něco?“ ušklíbl jsem se.
„Kdepak, pořád jsi jenom utíkal a utíkal… Nemělo to konec.“
„Hm,“ chtěl jsem to ukončit.
„Utíkal jsi přede mnou,“ dodala a její mysl zas putovala někde v dálce ve snu, jehož pokračování mi bylo odepřeno.
„Před tebou? To nikdy!“ smál jsem se a vedl ji nejkrásnějšími zahradami světa.
„Tady by se vyžívala moje máma,“ řekla Janča a zase vytáhla foťák a zdokumentovala všechno, co se jí dostalo do hledáčku, Musel jsem se smát. Tolik nesnášela ty všechno fotící turisty a přitom byla horší než oni. Možná proto jim nemohla přijít na jméno…
„Jo, to asi jo,“ zamumlal jsem. Divil jsem se, že mluví o svý mámě. Její máma byla bezvadná ženská. Co bych dal za takovou mámu. Co bych dal za jakoukoliv mámu! A ona o ní tak málo mluvila. I když na ní bylo vidět, že ji má ráda, pořád měla pocit, že se od ní musí naprosto oprostit. A přitom nebylo proč. Podle mě jí nechávala víc prostoru než kdo jiný.
„Miluje zahrady…“ zašeptala a sklopila zrak.
Oh, sentimentální chvilka? To snad ne… Vzal jsem ji kolem ramen a vedl ji k nějaké lavičce. A pak se to stalo. Pořád koukala do země a já koukal na ni a samozřejmě jsem nedával pozor. A tak jsem pocítil mně dobře známý chlad. Není to zrovna nejlepší pocit, jako kdyby vás někdo polil ledovou vodou a vystrčil vás ven do sněhové vánice. A nebo jako by ten dotyčný vzal miliony malých jehliček a naráz vám je zabodával do každého milimetru kůže. Trvá to vteřinu, možná dvě, ale pokaždé vás to odrovná. Na takový pocit si nelze zvyknout. Taky chvíli trvá, než se člověk vzpamatuje a uvědomí si, co se vlastně stalo. A za tu chvíli se může stát strašně moc věcí. Třeba když se ocitnete uprostřed bitvy na Moravském poli nebo v dračí jeskyni… Můžete přijít o život… A já se mohl jen modlit aby z TOHOHLE okna bylo návratu.
Pohotově jsem stáhl Janču k boku. Vypadala, že chce zdrhat… A pak jsem se uvědomil, že má důvod utíkat, protože se ze zatáčky vyřítilo cosi svítivě zeleného… Došlo mi, že tohle už jsem viděl. Taky mi hned svitlo, čí okno to je – moje! A to slizké zelené stvoření bylo strašidlo z Cantervillu. Oscar Vilde byl výborný spisovatel a na svou dobu opravdu pokročilý, ale tohohle strašidla mi byl čert dlužen. Tentokrát jsem aspoň věděl, co mám dělat.
Táhl jsem ji za sebou temnou dlouhou chodbou. Za námi se ozývalo srdceryvné vytí a šílený lomoz.
„Co budeme dělat?“ lapala po dechu, ale nezpomalovala.
„To, co vždycky,“ ucedil jsem skrz zuby.
„Co?“
„Prostě utíkej, máš v tom praxi z toho snu, ne?“
Zavrčela. „Kde to jsme?“
„V Cantervillu,“ vydechl jsem a hledal správné dveře. Bylo jich tam tolik, trochu jsem panikařil. Pak jsem je našel, otevřel je a strčil ji dovnitř.
„Ale co Otisovi?“
„Nevím, nikdy jsem je nepotkal… Jen tohohle mrtvého chudáka.“ Zvenčí se pořád ozýval jeho jekot. Vedl jsem Janu nevkusně zařízenou ložnicí, pak pracovnou a zase do chodby. Málem jsem porazil nějaké brnění, ale na poslední chvíli jsem se mu vyhnul a zahnul doprava, jak jsem si to pamatoval. Běželi jsme pěkně dlouho. Přemýšlel jsem, jestli tam ta zkratka pořád je… Ale musela tam být! A pak jsme znovu zatočili doprava a vyřítili se přímo ven z okna a to se zavřelo. Fajn, takže nám tu žádné strašidlo neběhá, všichni jsou tam, kam patří… To je fajn.
Jana mi padla do náruče. „No, to bylo rychlé,“ zamumlal jsem a doufal, že pochopí, že tohle je úplně normální praxe… Že bude hůř…
„Jak to, že jsi věděl…“
„Kdysi jsem si to vymyslel,“ pokrčil jsem rameny.
Nakrčila obočí.
„No, zjistil jsem, že když si vsugeruju, že jsem z toho příběhu… Z té knížky něco nějak pochopil, tak to tam prostě je. Je to moje fantazie, můžu si tam vtvořit, co se mi zachce! O nových knížek je to lepší. Moderní spisovatelé příliš nepopisují, nechávají své čtenáře, aby si jejich příběh přizpůsobili svým potřebám. Ale bylo dost těžké se to naučit… Víš, opravdu tomu věřit… Zmákl jsem to až koncem minulého roku… Musel jsem být nesnesitelný,“ zasmál jsem se.
„Byl jsi hodně náladový,“ přiznala. „Ale myslela jsem si, že to bylo kvůli té cestě do Japonska…“
„Cože? Co tě nemá. Japonsko mi bylo ukradený.“
„Hm,“ zabručela. Asi nevěděla, co na to říct. Celkově už pár dní většinou mlčela. A když bezstarostně neštěbetala, jak jsem byl zvyklý, připadal jsem si, jako kdybych se nemohl nadechnout. Odtáhl jsem ji k našemu předešlému cíli – k té bílé lavičce – a posadil si ji na klín. Obličej měla ve stejné výši jako já. Dneska si vzala kontaktní čočky, takže jsem jí viděl přímo do očí. To mi vyhovovalo. Zvedl jsem ruku a prstem jí objížděl linie čelisti, rtů, nosu a čekal na ten zjihlý pohled, který na mě vrhala, když se cítila lépe. Zavřela oči a položila mi hlavu na krk. Cítil jsem na něm špičku jejího nepravidelného nosu, její klidný dech mě hladil…
„Řekni něco. Prosím,“ hlesl jsem. To ticho se nedalo vydržet. Nevěděl jsem, co to znamená. A už zase jsem si říkal, co jsem to za bídáka, že beru sny takové naivní holce. Holce, kterou jsem tak miloval pro její naivitu. Dívce, které bych dal všechno, na co by si ukázala. Ženě, která mi byla celým světem. Mojí ženě.
„Miluju tě,“ doneslo se z jejích rtů k mým uším. Musel jsem se usmát.
„Já vím,“ políbil jsem ji do vlasů a chtěl umřít. Ano, možná by bylo lepší, kdybych v tu chvíli umřel. Dokonale šťastný v nepříliš šťastnou chvíli.
„Na ničem jiném nezáleží,“ pokračovala a zhluboka vydechla.
Zakroutil jsem hlavou. „Záleží na tobě.“
„Ne,“ zatvrdila se.
„Jani, buď ke mně upřímná. Vždycky jsi byla upřímná. Neměň to!“ Byl jsem zoufalý. Zoufalý z toho, že nevím, co se v ní odehrává. Vždycky jsem to věděl! A teď jsem to potřeboval vědět dvojnásob a nechtěla se mnou komunikovat! Proč?! Co jsem zvoral? No, v první řadě jsem jí zatajil tuhle dost podstatnou věc… Ale nikdy by mě nenapadlo, že bude podstatná pro ni! Ona byla můj normální život! A jestli jsem čas od času spadnul do nějakého toho okna, vracel jsem se především kvůli ní. Dýchal jsem kvůli ní. Žil jsem kvůli ní.
Trochu se odtáhla. To mi na sebevědomí moc nepřidalo. Ale to mi patřilo!
„Musím přiznat, že jsi mě dost naštval!“ pronesla neochotně.
„To chápu,“ souhlasil jsem. Jistěže jsem ji naštval. Štvu ji často.
„Naštvalo mě, že jsi dovolil, abych se od tebe dočkala takového zklamání. Protože mě to moc zklamalo. To určitě taky chápeš.“
„Jo.“
„Měla jsem vztek a cítila hroznou bolest… Tady…“ dotkla se pravou rukou mého srdce. „Dala jsem ti svoje srdce, protože jsem si myslela, že tě dokonale znám. Byla jsem o tom 100%ně přesvědčena. A zlobila jsem se… I na sebe, že jsem se někomu takhle vydala všanc. To pro mě bývalo nemyslitelné.“
„Jani, to nebyla chyba,“ chtěl jsem ji přesvědčovat. Stránka mé povahy, kterou jsem jí zamlčel opravdu nebyla důležitá! A její srdce nijak neohrožovala! Nikdy bych ji vědomě neohrozil! Co si to myslí?!
„Prostě se o něj starej, jo? O moje srdce…“ zašeptala.
„Přísahám.“ A myslel jsem to vážně. „A teď pokračuj.“
„Hmmm, byla jsem zmatená. Říkala jsem si, proč jsi z toho tak hotovej… Neviděla jsem žádné nebezpečí…“ odmlčela se.
„Teď ho vidíš?“ propaloval jsem ji pohledem.
„Ano. Už ano.“
„Jistě,“ zíral jsem na lidi v zahradách. Oni měli obyčejné štěstí. Kdysi jsme ho měli taky. „Můžu pro tebe něco udělat?“
Kousla se do spodnímu rtu a na moment švihla pohledem do dálky. „Buď trpělivý. Já se s tím srovnám, ale nějakou dobu to potrvá…“
„To je samozřejmost,“ zašeptal jsem a přitáhl si ji na bedra. Jistěže počkám… Vím, že to není jednoduché… Ani pro mě to nebylo jednoduché… Nikdy! Za celých těch dvacet let svého života, nebo jak dlouho to umím, jsem se s tím nedokázal smířit. Jen jsem se s tím pral. S tím, co jsem? Nebo nejsem? Co to vlastně bylo? A bylo to ve mně, nebo kolem mě, nebo se mě to vlastně vůbec netýkalo? Počkám, i kdybych měl čekat celý život.