Autonehoda

Stála pod svahem a koukala na postavu pohybující se na sjezdovce. I když nestál na lyžích několik let, šlo mu to perfektně. Měla strach, aby si něco neudělal. Ona si lyže nebrala. Byla tam jen jako pojistka, kdyby se něco stalo. Koukala, s jakou elegancí sjíždí dolů. Přijel k ní a zabrzdil tak, že ji ohodil sprškou sněhu. Usmála se.
„Jde ti to,“ podotkla jakoby mimochodem.
„Měl jsem z toho trochu strach, ale jo, docela to ujde,“ prohlásí a podívá se na sjezdovku.
„Nenudíš se?“ zeptá se jakoby mimochodem a podívá se na ni.
„Ne, sleduju tě, jak bych se mohla nudit?“
„Jo aha… tak to musí být děsná nuda,“zakření se na ni. „Mno nic, jedu zas, jo?“
„Jeď,“ zašeptala a dívala se za ním.
Trošku ji zábly prsty, ale říkala si, že to přežije. Pro něj. Vždyť … hlavně, že je mu na blízku. Aspoň něco.
Sledovala jeho postavu bavící se s mladou dívkou asi stejně starou jako byla ona sama. Je hezká, pomyslela si. Asi si rozumí, pošeptala jí žárlivost.
Sakra… odvrátila se a šla si koupit do stánku čaj. Proč jsem vlastně jezdila? Vždyť jsem tu vůbec nemusela být. Na co. Nejeví o mně zájem a zastaví se u mě jen proto, že je mu to blbý.
Do očí se jí začaly hrnout zase slzy. Zamrkala, aby je rozehnala.

Asi za hodinku se u ní znovu zastavil. „Za chvilku, pojedem, ne? Ještě to párkrát sjedu a vyrazíme. Řeknu to bráchovi,“ řekne a zase odsviští.

Sedla si do auta, celá prokřehlá. Měla jsem se na to vykašlat a zůstat doma, napadne ji. Zapnula rádio, aby v autě nebylo takový ticho. Cesta ubíhala tiše a v poklidu. Sem tam spolu prohodili nějaké slovo o lyžovačce a to bylo vše. Jeho brácha se nezapojoval.
„Uff, ještě 45 minut a budem doma. Seš unavenej?“ zeptala se.
„No docela mě to zmohlo hele.“
„Zavezeš mě domů?“
„No tak jasně no..“
Smutně se na něj podívala. Sakra, tolik ho milovala. Proč to muselo dopadnout takhle? Co má jako dělat, aby ho získala zpět?
Právě jeli po hlavní silnici, když se dívala z okýnka a sledovala ubíhající krajinu. V poslední chvíli stačila zakřičet pozor, když viděla, že auto z vedlejší silnice jede strašně rychle a nevypadá, že by chtělo zastavit. Bylo pozdě.
Slyšela jen zvuk mačkajícího se plechu a cítila silný náraz. V puse ucítila pachuť krve. A v poslední chvíli si uvědomila šílenou bolest, která jí jakoby rvala nohy. Slyšela křik. A najednou ticho.

Probudila se v šílených bolestech v nemocnici. Bolela jí hlava a nemohla se pohnout.
„Aaa, dobry den, tak jste se nám probudila?“ usmál se na ni muž v bílém plášti.
„Co…co… co se…?“ zachraptěla a nebyla schopná vyslovit větu.
„Měli jste autonehodu.“
„Kdo?“
„Vy, váš přítel a jeho bratr.“
„Jak..“
„Auto z vedlejší komunikace vám nedalo přednost. Bratr vašeho přítele vyvázl je s lehkými zraněními. Vy jste to odnesla nejvíc. Máte polomená žebra, nohu, ruku, otřes mozku a vykloubené zápěstí.“
„A on..“
„Váš přítel? Tak ten má pár zlomenin, ale je na tom relativně dobře.“
„Kde je?“ byla schopná zašeptat.
„Leží pár pokojů od vás.“
„Chci…“
„Teď ho ještě vidět nemůžete. Musíme udělat několik vyšetření ještě.“

O několik dní později:
„Prý tě brzo propustí,“ podíval se na ni starostlivě. „Omlouvám se.“
Měla prázdný pohled. Všichni si mysleli, že spolu chodí.
„Já vím, ale nemůžu se pořádně sama hýbat. Budu muset chodit na rehabilitace.“
„Nepostaral jsem se o tebe.“
„Prosím tě, nemohl jsi za to. Jen… mám pocit, že jsem měla umřít, že to byl tah osudu,“ zašeptala. „Nevyšel.“
„Co to sakra meleš?“ jeho hnědé oči metaly blesky.
„Jo! Co chceš? Měla jsem umřít, je to znamení, že bez tebe prost ě nemůžu žít.“
„Katrinko…“
„Nech toho, je to tak. Všichni si myslí, že jsi můj přítel.“
„Ale já…“
„Co ty?“ někde nabrala sílu, aby se s ním mohla hádat. „Nechceš se mnou být, nechceš mi dát šanci, nechtěla jsem druhou šanci od života, ale od tebe! Hledáš si holku, kde můžeš a mě nemiluješ! Co pro tebe jsem? Teď pocit viny? Prosim tě…“ selhal jí hlas. Nemohla pokračovat. Do očí se jí draly slzy a bolelo jí dýchat. Měla umřít. MĚLA!
„Káti, nech toho. Postarám se o tebe. Vezmu si tě domů.“
„Proč bys to dělal proboha?“
„Chci se o tebe postarat.“
„Jasně, a já chci, abys mě znovu miloval.“
„Katrin…“
„Ne, Zdeny, takhle to nejde.“
„Já nechci….“
„Co nechceš? Stále říkáš, že nechceš mě,“ zasyčela na něj.
„Odejdi, prosím,“ zašeptala smutným hlasem.
Vypadal tak sklíčeně a jeho bolestný pohled si nic nezadal s bolestí, jakou cítila ona. Ale musí si uvědomit, co chce. Ona už to ví.
„Káti já… „
„Já vím, budeš přemýšlet. Miluju Tě a chci být s tebou, ale nechci, aby sis mě bral domů jen kvůli pocitu viny.“
Posbíral berle a opatrně se postavil. Měl vymknutý kotník, ale to prý není nic vážného. Podíval se na ni. Její barva kůže byla stejná jako barva povlečení. Bílá. Jen fialová modřina na bradě jí dodávala totálně dorasovaný a zubožený vzhled. On sám měl modřinu pod okem.
Měla rozhozené rudé vlasy na polštáři. Byla neupravená a přesto vypadala kouzelně, napadlo ho. Pocítil děsný nával touhy ji obejmout a políbit. Nebo to byla lítost?
„Běž, za chvilku přijde mamka,“ řekla tiše. Nechtěla, aby odešel, ale co měla dělat?
„Já…. se vrátím ano?“
„Dobře. Budu tady,“ usmála se smutně.
Odešel a jí začaly stékat ty zatracený slzy na polštář. Jsou to 2 měsíce, co se rozešli. Měsíc ho odmítala. A ten další měsíc odmítal on ji. Co bude teď? Co bude po té autonehodě a co by bylo, kdyby se nestala?
Když přišla maminka, našla ji ve zbědovaném stavu. Byla na tom špatně, psychicky. Bolelo ji srdce, ne zranění.

O pár dní později:
„Ahoj,“ vstoupil do dveří a nesl ji další kytici. „Jak ti je marodku?“
„No čau, no je to lepší, ale pořád to bolí. Zítra mě pustí domů.“
„Přijedu pro tebe a odvezu si tě domů.“
„Ale o tom jsem ti snad něco řekla, ne?“
„Jistě, vím. Proto ti to řikám.“
Zamrkala. „Co tím myslíš?“
„Chci být s tebou. Málem jsem o tebe přišel a teď chci být s tebou. Nezáleží mi na tom, co řekne nějaká blbá učitelka a jestli mi bude chtít dělat problémy u maturity. Chci tebe. A nikomu do toho nic není!“
Nebyla schopná slov.
„Myslíš to vážně?“
„Ano, myslím. Jsi to jediný, co chci.“
„Ale…“ zašeptala a nevěděla, co chce vlastně říct.
„Pšššt, tiše, Katrinko moje. Miluješ mě stále? Chceš se mnou stále být?“
Kývla. Rozzářily se jí oči. „Ty jsi blázínek. Chtěla bych se na tebe vrhnout, ale nemůžu,“ usmála se. Modřina jí už vybledla a teď už nebyla skoro vidět.
„Víš, ale že se stejně budu muset pak vrátit domů.“
„Vím, ale až najdeme byt, tak budem zase spolu.“
Konečně byla zase šťastná.