Second life III. - 7. část

Seděla na posteli a nepřítomně, avšak zaujatě zírala do prázdna. I když ne tak docela. Ona neviděla prázdno. Viděla něco mnohem víc. Posadil jsem se za ni, objal ji pokrčenýma nohama, vzal kolem pasu a položil jí bradu na krk. Nádherné staré město, které bych považoval za Benátky, kdyby bylo zlaté, ne stříbrné, se jí otvíralo v plné kráse a zvalo ji na návštěvu. Právě odbíjely zvony. Ulicí pospíchal strapatý chlapec v pyžamu… Vůbec se tam nehodil. „Co je to?“ zašeptal jsem.
„Bellezza,“ odpověděla. Slyšel jsem nechtěný úsměv.
„A ten klučina?“
„Lucien. Byl to Stravagant, mohl cestovat do jiných světů. Když byl v Bellezze, byl zdravý, zatímco doma umíral. Je to dost smutná knížka, ale mám ji ráda. Vlastně je úžasné takhle to vidět.“
„Vlastně jo,“ řekl jsem, ale myslel jsem si pravý opak: vlastně ne.
„Když je to okno takhle v pokoji… Když mám jistotu, že v příští vteřině nikdo nepřijde… Nemělo by být nebezpečné… Samozřejmě kdybych taky koukala do nějakého opuštěného pokoje, kam nikdo nechodí…“
Věděl jsem, kam míří. „Jo, jenže příběhy se většinou neodehrávají v pokojích, kam nikdo nechodí, Jani. To se prostě nestává.“
„No jo,“ přikývla.
Tu noc jsme spolu poprvé od začátku našeho pobytu v Paříži nespali. Nechtěl jsem naše problémy řešit sexem. Ne, že bych to dřív nedělal. Ale teď to prostě nešlo. Neměl jsem na to žaludek. Strašně jsem chtěl zjistit, co si myslí. Jenže jsem jí slíbil, že počkám.. A čekání je někdy ta nejhorší varianta pro toho, kdo čeká… I když ona podle mě taky jen čekala. To byla celá ona. Čekat, až se něco vyřeší. Samo. Možná jí pomůže, až se vrátíme… Možná jí pomůže Míša. Nebo Monika. Nebo někdo jiný. Já jí evidentně pomoci nemůžu.
Čekání, to je takový mrtvý okamžik. Jako když stříháte film a necháte tam pětiminutovou černou díru. Jako když se díváte na dobrý film a televize Nova vám tam strčí ty nesnesitelně primitivní reklamy na prášky na praní. Čekání je otravné pro všechny zúčastněné. A stejně pořád existuje. Všimli jste si, jak je všudypřítomné? Já ano, hrozně mi to leze na nervy. Proto tak málo jezdím autobusem. Proto ignoruju pravidla silničního provozu. Jsem trpělivý… V mnoha záležitostech… Můžu je dělat pomalu… Ale nemůžu je nadělat. Nemůžu čekat, až se udělají samy… Rozumíte mi? Já ne.
Na parapet začaly dopadat první těžké kapky. Kap. Kap. Okno zmizelo. Seděli jsme tam dál a nedovolovali se pohnout. Kap kap kap. Pomlky mezi jednotlivými nárazy se zkracovaly. A za chvíli se rozduněla chaotická symfonie deště. Ještěže zítra večer jedeme domů… Jestli nevypadneme z místnosti… Hrozné pomyšlení! Byl jsem jako na trní. Na jednu stranu jsem se těšil, až bude všechno kolem mě chorobně známé, na druhou stranu jsem se bál, co s ní to prostředí udělá. Jak ji ovlivní místo, kde jsem pro ni byl někým jiným? Ne, že bych nebyl stejný. Jen toho o mně věděla víc. Já to tak bral. A ona? Mlčela.
Ticho, to je taky pěkně na pytel. Hlavně, když se dusíte potlačovanými slovy. Ale je lepší mlčet, než zbytečně žvanit. Házet hrách na stěnu.
Nevím, jak dlouho jsem to vydržel, ale nakonec jsem to vzdal a odbelhal se do koupelny. Vlezl jsem do sprchy. Horká voda mi uvolňovala jeden sval za druhým a docela mě uklidňovala. Hučelo mi v uších. Proud průsvitné tekoucí vody mě odděloval od zbytku světa a uzavíral mě do proměnlivé bubliny. Zároveň jsem myslel na kapky deště venku, které oddělovaly od zbytku světa tenhle dům. A ta myšlenka, že Janča sedí sama kdesi mezi mnou a venkovním světem mě donutila vodu vypnout. Těžce jsem oddechoval a musel si sednout.
Zoufalství. Takový beznadějný pocit. Celého vás pohltí a spaluje a spaluje… Jako vášeň… Ale přece jenom jinak. Zle. Byl jsem zoufalý a nevěděl, co mám dělat. Zatnul jsem zuby a hodil na sebe staré triko, které jsem nosil na spaní. Možná jsem zoufalý, ale to nemusí nikoho zajímat. Je to jen moje zoufalství. Moje slabost. Vrátil jsem se do pokoje. Jana ležela na posteli a psala smsku. Nejistě jsem si přisedl. Fakt jsem netušil, co můžu očekávat.
„Nekoukej, jako kdyby ses mě bál,“ obrátila ke mně zrak.
„Nebojím se tě,“ ušklíbl jsem se.
„Tak nekoukej, jako kdybych se tě mohla bát já,“ opravila se.
Hmmm, tohle už trochu dávalo smysl.
„Když jsem tě ukázala mámě, řekla mi: ten kluk má křivý zuby!“ zasmála se.
Cože? Jasně, mám trochu křivé dolní zuby. Ale proč to teď vytahuje? „Oh, jistě, chápu, kdyby tvoje mamka věděla, že křivý zuby nejsou ten největší problém…“ vybuchl jsem. To nashromážděné zoufalství a netrpělivost přetekly. A vybuchl jsem, i když jsem věděl, že se bude chtít bránit, že taky vzplane jako utajovaný oheň a bude hodně hodně hysterická.
„Víš, co je největší problém? Že jsi mi lhal! Lhal lhal lhal!“
„Já to vím! Ale ty víš, proč jsem to udělal! Budeme to omílat pořád dokola?“
„Já nevím!“ Teď byla očividně taky zoufalá. A křičela. „Točím se v kruhu a nemůžu z něj vystoupit!“
Přitiskl jsem si ji do náruče. Co jiného jsem mohl dělat? Už zase brečela. A to bylo horší než křik. Ale takové je to asi pro každého. Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem, že jí ubližuju. Ale dělal jsem to. I když trochu jinak, než si uvědomovala.
***
Zaklel jsem a hodil naše zavazadla do kufru auta. Janča se rozloučila s recepční a posadila se na sedadlo vedle řidiče. Dneska se tvářila docela normálně, ale já věděl, že celou noc nespala. Taky jsem nespal. A to nebylo zrovna nejpraktičtější, když nás čekala tak dlouhá cesta domů. Jenže někdy se tak věci přihodí a nic s tím nenaděláte.
„Klid, lásko,“ zamumlala a zahleděla se mi do očí.
„Klid? No jasně, klid,“ zabručel jsem. Klid? Co to je?! Vztekle jsem nastartoval a prudce se rozjel. Položila si hlavu na studené sklo. Neměl jsem rád, když to dělala. Její zvyk všelijak patlat okna mě doháněl k šílenství. V létě si chladila horké čelo a v zimě malovala přiblblé obrázky. A stejně jsem nic neříkal a prostě to toleroval… Stejně jako ona tolerovala moje občasné nezodpovědné jízdy s Pájou a smradlavé oblečení rozházené po bytě. Jo, tuhle holku jsem miloval. Ji a žádnou jinou. Samozřejmě, že jsem nevěděl proč… Miloval jsem ji pro mnoho věcí, ale ani jedna z nich nebyla důvodem k lásce. Žádné důvody jsem nepotřeboval.
Koukala ven z okna, na ubíhající francouzské uličky, louky, nebe… A člověk tak nějak poznal, že je to francouzské… I to nebe bylo francouzské… Nedivil jsem se Remarquovi, že ho potřeboval nějak odlišit od nebe nad Německem a Španělskem a Amerikou. Tohle bylo jiné nebe. Tak proč ho nenazvat jablečně zeleným?
A jak jsme mizeli z téhle krásné země, padala ze mě obrovská tíha. Jako kdyby všechno, co se tam stalo, byl jen sen, na který už si ani nevzpomenu, až projdu dveřmi našeho milovaného baráčku. I Janča se dívala tak nějak veseleji. Možná jen na chvíli, nálada se jí teď měnila minutu od minuty, ale BYLA veselejší. Usmál jsem se a ona mi úsměv oplatila. Nejkrásnější úsměv na světě. Úsměv mojí holky… Teď už mojí ženy. A věděl jsem, že to, co jsem, nebo to, co dokážu není vůbec důležité. Že se mnou zůstane ‚v dobrým i zlým‘, jak slíbila. A byl jsem v tu chvíli nehorázně, i když pomíjivě, šťastný.
Zastavil jsem na nějakém semaforu a otočil se k ní. Taky se na mě dívala. „Ma belle inconnue,“ zašeptal jsem.
Myslel jsem si, že je to nemožné, ale její úsměv se ještě roztáhl. „Má krásná paní,“ překládala. „Copak, ty umíš francouzsky?“
„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Jen pár důležitých frází.“
„Ach tak, chtěl jsi tu nějakou sbalit viď?“ popichovala mě.
„Jednu už jsem sbalil a víc jich nepotřebuju.“ Políbil jsem ji rychle na tvář a rozjel se, protože řidiči za námi už začínali být dosti netrpěliví.

Je vám šest a bloudíte hustým lesem. Nemáte moc ponětí, co se stalo, ani jak se dostat pryč. Ale nějak to dokážete a zjistíte, že umíte něco, za co by jiní zaprodali duši. A přitom vy byste tak rádi zaprodali duši, abyste se toho zbavili. Dobře, nějak se s tím vyrovnáte. Jdete životem a potkáte úžasnou osobu. Rozhodnete se strávit s ní zbytek života. Všechno je tak jednoduché a prosté… Dokud se vaše milovaná nestane součástí té škodolibé hry klamu a fantazie. Přemýšlíte, co s tím. A zase se toho chcete zbavit – víc, než kdy předtím. Přemýšlíte a přemýšlíte… Můžete si zavařit mozkové závity… Dnem i nocí… A někdy je rozhřešení tak jednoduché, až máte chuť vyrvat si vlasy, že jste na to nepřišli… Že jste se toho už dávno nezbavili. Ale osudu neporučíte. A osud je o náhodách.