Rozchod - 8. část

8.
Postupně se uvolním, protože zjistím, že Martin si vážně ničeho nevšiml (nebo se tak alespoň chová) a tak zase zapadnu do normálu a opět se snažím získat si ho pro sebe.
„Klárko, dneska to moc sluší.“ sdělí mi. /(Klárko! Juchůů!)/ To mě neskutečně překvapí, protože dneska jsem na sobě ani nijak nepracovala a hodila jsem na sebe to první co jsem našla.
„Děkuju.“ sklopím zrak. Tohle na něj zabírá. To vím moc dobře. Mám ho skvěle prokouknutého. Ani tentokrát to nezklame.
Vezme mi bradu do dlaní a opatrně mě přitáhne k sobě. Pak se začneme líbat. Prostě jako by jsme se nikdy nerozešli. Nádhera. Jde to jako po drátkách. Na to malé zaškobrtnutí s Vojtou už si skoro ani nevzpomínám…
„A co Míša?“ odtrhnu se od něj. Chci na něj zapůsobit aby si zase myslel že jsem skoro svatá….jako dřív.
„Víš, vlastně jsem ti přišel říct, že jsem se s ní kvůli tobě rozešel.“ oznámí mi.
Usměju se na něj a zase si ho k sobě přitáhnu. Nedám na sobě znát překvapení. Já vážně nečekala že to půjde až takhle hladce. Úplně se mi z toho šoku skoro zastavilo srdce, naštěstí jsem ale zanechala chladnou tvář.
„Přespíš u nás dneska?“ podívám se na něj. Konečně je zase můj! Je to tak skvělý pocit vědět, že toho po kom tak dlouho toužíš už máš omotaného kolem prstu.

„Konečně máš co jsi celou dobu chtěla?“ vybafne na mě Míša v pondělí.
„Jo, to teda mám.“ vítězně se na ní usměju. A to jsi mi ještě vykládala nějaké nesmysly o tom, jak jsi nade mnou vyhrála.
Pocit zadostiučinění…
„Ty jsi taková mrcha! Fakt tě nesnáším… jak můžeš být tak nechutně bezcitná! Takhle mi ho přebrat…“ řekne zhnuseně.
„To samé jsi udělala ty mě… ani nechci vědět cos mu o mě navykládala.“ ušklíbnu se na ní. Její výčitky mě nijak nevyvádí z míry. Vůbec mě nezajímá nějaký její dojemný příběh, to tedy ne…
„Ale ne pomocí lží. Bylo evidentní že už s tebou není šťastný…“
„Proto tě zas nechal a vrátil se ke mně? Tak to potom jo… žij si v téhle skromné představě. Já ti to vymlouvat nebudu.“ Hodím vlasy a odejdu.
„Mrcho. Ty ještě uvidíš.“ slyším za sebou její hlas. Chudinka.

„Ahoj lásko.“ přivítá mě Martin před školou polibkem. Všechno se zase vrátilo do starých kolejí po tom co jsme spolu byli nepřetržitě celý úžasný víkend. Všechno bylo zase v pořádku- tak jak má být. Až na jednu věc…

„Co je?“ řeknu otráveně po otevření dveří.
„Klárko já jsem se do tebe zamiloval.“ sdělí mi Vojta.
„A tomu mám věřit? Myslíš si že jsem blbá?! Jenom tě štve že jsem dala přednost někomu jinému před tebou a teď mě chceš přivést na pochyby.“ šťouchnu do něj.
„Když jsi se mnou skoro byla v posteli tak to vypadalo že dáváš přednost mě.“ připomene mi to. Blablabla, na to se může vymlouvat každý.
„Ale ty chudinko… teď si to budeš pořád dokolečka připomínat aby si nezapomněl že je o tebe nějaký zájem.“
„Líbí se mi jak se snažíš nepřiznat si že na mě taky pořád myslíš.“
„Vůbec ne!“ zkroutím obličej aby poznal co si o tom myslím.
„Já bych jen chtěl dovést do konce to, co jsme začali…“ přitáhne mě k sobě. Nechám se, ale nic víc nepřichází v úvahu.
„Neexistuje…“ zamítnu rázně.
„Nebraň se…dyť to vidím že se ti to líbí když tě držím. Můžeme jít nahoru.“přemlouvá mě. Jemně mi přejíždí po zádech. Proč mám najednou takovou chuť udělat něco co bych v žádném případě dělat neměla… je to tak neovladatelné…
„Tak ale jenom na chvíli....“ usměju se na něj a za ruku ho vedu k nám do domu, kde bohužel nikdo není. Kdyby byl doma brácha, tak bych to nemohla dělat… ale takhle? Osud tomu tak prostě chce…
Už v chodbě mě začne líbat na krku. Vzdychnu. Začne mi svlíkat tričko. Proč jsem tak snadno ovladatelná?

Proboha! Co jsem to zas udělala?! A to jsem ani nebyla opilá!
Linda by mi řekla že mám aspoň zajímavý život. Ona si zase pořád stěžuje, že s Pavlem už to není ono, ale opustit ho nechce protože se bojí že by byla sama. Přitom to je blbost, protože je doopravdy hezká. A Pavel je doopravdy kretén . Má jí jen jako ozdobu aby se s ní mohl vytahovat před kamarády, což taky v jednom kuse dělá…ale to Linda zřejmě nevidí.
Takže mám zajímavý život… ok, ale já o to fakt nestojím. Navíc s Vojtou to nebylo nic moc na rozdíl od Martina, takže můj závěr zní, že za to mi to vážně nestálo. Co když Martin zase začne chodit s Michalou? To by bylo peklo! Ale jak by se to mohl dozvědět?

„Vstávej.“ budím Vojtu.
„Co je?“ zeptá se mě.
„Musíš jít. Jsem si jistá že máš něco důležitého na práci.“
„Nemám… tedy pokud se do té práce nepočítáš ty.“
„Ne, to teda nepočítám a už nikdy nebudu... My dva už se totiž nikdy neuvidíme…možná se potkáme na ulici, ale nebudeme se zdravit a nic jiného. Rozumíš?“ uvedu ho do situace.
„Proč?“
„Protože nechci! Co je na tom k nepochopení?!“ naštvu se a hodím mu oblečení.

Odejde dost zkroušeně… kdybych na něj z nepochopitelných důvodů nebyla naštvaná tak by mi ho bylo dokonce líto. Vlastně ty důvody chápu. Nechci obviňovat sama sebe, proto obviním raději jeho. Je to mnohem jednodušší než si to dávat za vinu sobě. Ovšem nikdo se to nesmí dozvědět! To bych vypadala jako slaboch který se neumí ovládnout a to rozhodně nejde! To prostě nepřichází v úvahu.