Osudová noc

Při mé poslední noční procházce městem mě napadaly všechny možné věci. Také se hodně věcí změnilo. Ten bezdomovec, co lehával u železného mostu, už zde není. Mráz měl rozmarnou, a tak zničil nejeden lidský život. Také pokreslil svými mrazivě bíllými štětci všechna okna. Zdobí je nádherné ornamenty. Zasnila jsem se. Teprve cinkot tříštícího se skla mě vrátil zpět do st. Michelle na roh ulice. Přede mnou se rvali dva opilci. Raději jsem zacouvala zpátky. Nechtěla jsem, aby si mne ti dva všimli. Uvědomila jsem si, že téměř necítím prsty. Měla jsem je prokřehlé. Pořádně přituhlo, a tak jsem se otočila a idiánským běhěm mířila k domovu. Celou cestu jsem měla oči přišpendlené na sníh křupající pod nohama, takže když jsem zvolnila tempo, nevšimla jsem si člověka, který šel naproti mně, takže není divu, že jsme se srazili. Já jsem upadla a kluk vrávoral. Když mě spatřil na zemi, sehnul se a zjišťoval, zada-li jsem v pořádku. Krom pořádné boule a naražené kostrči, jsem byla po fyzické stránce naprosto v pořádku. Horší to bylo s tou stránkou psychickou. Koukala se do hlubokých očí, které ji přimpomínaly barvou nejhlubší oceán. Do bličeje mu padaly pramínky lehce vlnitých hnědých vlasů a pobaveně se usmíval. ,,Co?“ zeptala jsem se nechápavě. On se jen zašklebil a podal mi ruku, abych mohla lépe vstát. ,,Koukáš na mě jako na nějakej zjev. Nejspíš za to může ta pecka.“ Řekl jen a nepouštěl mou ruku. Zatvářila jsem se rozúačitě. ,,Eh…“ vylezlo ze mě. Páni! Já jsem nemožná. Přede mnou stojí snad anděl, a já řeknu jen eh? Rozhodla jsem se to napravit. ,,Víš, v jedné uličce se rvali nějací opilci. Měla jsem strach, navíc jsem promrzlá. Asi jsem si tě nevšimla. Promiň.“ To už bylo lepší. Pak jsem si vzpoměla. ,,Jsi v pořádku? Nějak jsem se tě zapoměla zeptat.“ Usmál se a pustil mou ruku. Místo toho jemně pohladil mou bouli na čele. ,,Já jsem v tom nejlepším pořádku. Tys vypadala hůř. A víš co? Odvedu tě domů.“ , nabídl se. ,,Myslíš?“ zeptala jsem se, trochu ještě vyvedená z míry. Nechat se doprovodit až před dům neznámým klukem, to je sice krásný, ale taky nebezpečné. Váhala jsem. ,,Já nemyslim, já to vim. Tak mi pověz kde bydlíš. Snad to nebude někde na zámku, protože tam princezny normálně bydlí, jenže já nejsem tak způsobilý princ, víš?“ smál se…Musel jsem se taky zasmát. ,,Jsem Christopher, ale všichni mi říkaj Chris. Co ty?“ představil se mi. Nevěděla jsem, jestli mu mám opravdu říct své jméno, nebo si nějaké vymyslet. Nakonec jsem m se tedy rozhodla říct Chrisovi své pravé jméno. ,,No, moje jméno není nic moc. Spíš nic, než moc.“ Zasmála jsem se. ,jsem Ariela. Ale všichni mi říkají Ares.“ Potěšeně se usmál a natáhl ruku. Přeijala jsem ji, jenže on se jen potěšeně usmál a obrátil mi ji hřbetem nahoru a políbil. ,,Těší mě, vznešená princezno Arielo. Teď mi prosím sdělte svou adresu, pojedeme domů.“ Usmála jsem se a nadiktovala mu ji. Chytil mě za ruku, propletl své prsty s mými a vydali jsme se na cestu. Celou dobu mlčel, jen sem tam ukázal na obloze různá souhvězdí a přidal jejich názvy. Fascinoval mě. Byl tak… Krásný a tajemný. Hrozně moc mě přitahoval. Když jsme zastavili před mým domem, obrátil mne tak, aby mi viděl do očí. Hlavu mi vzal do dlaní a plíbil mne na čelo, pak na nos a nakonec na rty. Jen krátce a lehce. Působilo to neuvěřitelně. Jako dotyk motýlích křídel. Usmál se tím svým andělským úsměvem a nechal mě jít. Mě se však nechtělo. ,,Co takhle malé bolestné?“ zeptala jsem se tedy. ,,Bolestné?To by šlo.“ V duchu jsem jásala. ,,Brzy se uvidíme, princezno. Dobrou noc.“ Řekl jen a já mě bylo jasné, že má něco za lubem. Šibalsky se usmál a já se otočila k odchodu. Celou dobu mě vyprovázel pohledem. Stál na místě ještě chvilku potom, co se za mnou zavřely vstupní dveře. Viděla jsem ho okénkem v hale. ,,Are?!“ zařval z útrob domu ženský hlas. ,,Ano mami? Jsem doma! Zdržela jsem se Tatji!“ dveře do haly se otevřely a v záři teplého světla stála máma. Byla už v pyžamu a blonďaté kudrlinky měla volně rozpuštěné,takže jí padaly až na ramena. ,,Co pořád děláš u Tatji? Co můžete stále a tak dlouho řešit?“ ,,No jo, to víš, holky“ řekla jsem a usmála se. U Tatji jsem vůbec nebyla. Byla jsem venku. ,,Mohlas alespoň zavolat. Měla jsem strach. No, hlavně že už jsi tady. Tak se jdi navečeřet a spát.“ Lípla mi pusu a odkráčela se uvelebit do lenošky ke krbu.