Adventures of Amy Part 10.

Seděla jsem na parapetu a prohlížela jsem si pokoj. Venku pršelo a orosené okno mě chladilo do zad. Gee ráno vyzvedl poštu a pak někam odešel. Ani mi neřekl kam, ale byla to jeho věc. Stejně tady ty poslední dva týdny byla divná nálada. Já byla samozřejmě stále zdrcená Tomovou smrtí, ale Gerard neměl důvod. Možná jsem za to mohla já. Asi jsem šířila špatnou náladu. Při předposledních dvou vystoupeních jsem škobrtla a spadla. Gee pak křičel a byl celkově nervózní. Mezi jednotlivýma písničkama blábolil nějaké nesmysly, kterým jsme nikdo nerozuměli. Snad jen on, ale nic nikomu neřekl. Dokonce ani Mikeymu. Venku bylo celý den šero, ale až teď se rozsvítily lampy. Jedna svítila oknem do pokoje. Pozorovala jsem na zemi svůj stín, který vypadal dost děsivě. Na zem se skrz mě promítala silueta velké můry, která má deštěm sklopená křídla a číhá, aby někoho vystrašila.
Najednou někdo zazvonil. Lekla jsem se a vytrhla se ze svých myšlenek. Šla jsem otevřít. Venku na dešti stál Frank a podpíral Gerarda, který strašně smrděl a byl celý špinavý.
„Bože můj co se stalo?“ Pomohla jsem Frankovi posadit Geeho, který byl naprosto mimo na pohovku.
„Pohádal jsem se s Jamiou a tak jsem šel do baru a tam jsem ho našel. Je úplně namol. Po cestě se snad třikrát poblil.“
„No jo to se občas stane...“ Omlouvala jsem ho a svlíkla mu poblité tričko.
„Ne Amy. Nechápeš to. Gee nepije. Vůbec. Kdysi byl na alkoholu hodně závislý, ale dostal se z toho. Od té doby nevypil ani deci chlastu. Prostě říkám, že se něco muselo stát.“
„Já myslím, že to nic vážného nebude. Prostě měl jenom slabou chvilku a tak to řešil takhle.“
Frank rezignovaně vzdychl a promnul si obličej. Pak mě ale chytil za ruku a podíval se na množství malých ranek.
„Amy co to je?“ Zeptal se vyčítavě.
Vytrhla jsem mu ruku.
„No měla jsem slabou chvilku.“ Dál už se naštěstí neptal. Stejně to byl jen takový úlet.
Frank mi pomohl uložit Geeho do postele a pak se zhroutil na sedačku.
„Stejně je to divné. Ať se stalo cokoliv, nikdy nesáhl po flašce.“
„Tak snad se to nějak vysvětlí.“ Snažila jsem se Franka uklidnit, protože se zdálo, že ho to fakt vzalo.
„A co ty? Jak ti je?“ Zeptal se.“
„Víš kdejaká holka by mi mohla závidět, že jste s klukama moji přátelé a že bydlím u Geeho a asi bych i měla být šťastná, ale já nejsem, Připadá mi, že se mi hroutí svět. Stačil okamžik a všechno štěstí ze mě vyprchalo.“
„Ale no tak. To si tak nesmíš připouštět. Když si smutek uvědomíš, tak mu automaticky dovolíš, aby tě naplnil a taky pohltil. Tom by určitě nechtěl, aby jsi se tak trápila a utápěla se v žalu.“ Pak mě přátelsky objal.
„Díky Frankie. Už podruhé jsi mě zachránil.“
„To nestojí za řeč. A teď už bych měl jít. Jamia čeká“ Zasmál se a vyšel z domu.
Zvedla jsem se a šla si lehnout. Ještě ve dveřích pokoje jsem slyšela jak Gee hlasitě zachrápal. Praštila jsem sebou na postel a ještě chvíli jsem přemýšlela nad tím co Frankie říkal. Tom by nechtěl abych se trápila, ale nějak mi nešlo netrápit se. Byl to luxus, který jsem si nemohla dovolit. Pak jsem usnula.

Druhý den jsem seděla v parčíku a psala si nějaký text písničky, který jsem si celý den přehrávala v hlavě. Bylo to zvláštní. Úplně jsem slyšela jak to Gee zpívá, ale byla to blbost. Kluci měli nějakou poradu před koncertníma prázdninama a po ní jsme si měli zajít někam na oběd. Byla jsem nějak celá zahloubaná, že jsem se lekla, když mi zazvonil telefon.
„Halo?“
„Ahoj Amy. Kde jsi?“ Ozval se Gerardův hlas.
„V Bristolském parku.“
„Je v Bristolu...Joo taky mě to napadlo“ Ozvalo se ze sluchátka. Asi se domlouval na něčem s klukama. „..No Amy. Je tam jeden stánek a prodával tam moc dobrý burgry. Nechtěla bys je koupit než tam dojdem?“
„Jo jasně, ale jaký chcete?“ V ten moment se strhl obrovský povyk
„Já mám děsnej hlad já chci dvojtej vegetarian...a já speciál...No já mám dneska chuť na Clasik..jooo já taky.“
„Kluci kluci brzděte...pomalu.“
„Takže Jednou dvojtej vegetarián pro Frankieho. Dva Klasiky pro mě a Raye a dva speciály pro Mikeyho a Boba. A ten jeden speciál s dvojtým kečupem. Dík za chvíli jsme tam.“ A zavěsil.
V tu chvíli jsem děkovala bohu že nejsem důchodkyně s děravou pamětí. Došla jsem ke stánku a nadiktovala prodavači objednávku. Když mi podával tašku tak si neodpustil dotaz:
„Slečno to sníte sama?“
„A vypadám snad na to?“ Uchechtla jsem se a šla klukům naproti. Už jsem je zdálky viděla. Frankie musel mít pořádný hlad, protože doslova běžel napřed. V tu chvíli jako by se zastavil čas a v pohybu byl jen Frank a to auto.
„Frankie stůj!“ Bylo už pozdě. Ten řidič nepřibrzdil ani nezastavil, když se mu Frank jako hadrová panenka překulil přes kapotu. Taška s jídlem mi vypadla z ruky. Kluci stáli jako přimražení a nevěřícně koukali na Franka ležícího na zemi. Jako první se vzpamatoval Ray a vytáhl mobil.
„Franku!“ Gee se k němu rozběhl a já už konečně taky cítila nohy.
Sanitka byla na místě ve chvíli a odvezla našeho kamaráda do nemocnice. My jeli hned za nimi autem. Celou cestu nikdo nepromluvil. Seděli jsme a civěli. Až pak v čekárně před operačním sálem konečně promluvil Mikey.
„Co se to stalo?“ Mluvil roztřeseným hlasem. Gee stál u okna.
„To nebyla nehoda. Ten řidič ani nezabrzdil a ještě zahnul aby Franka srazil.“ Ray vypadal, jako by to všechno říkal jenom podlaze. Už jsem to nevydržela. Vstala jsem a došla k Gerardovi.
„Gee nechceš něco říct?“ Otočil se na mě, ale jakoby mě vůbec nevnímal. Už otvíral pusu že něco řekne, když se otevřely dveře a z nich vyšel doktor. Všichni vstali a dívali se na něj s nadějemi a strachem v očích.
„Pan Iero je momentálně mimo nebezpečí. Měl velké štěstí. Stačil kousek a mohl ochrnout, ale teď už je stabilizovaný.“
Všichni si citelně oddechli.
„Můžeme ho vidět? Zeptala jsem se doktora naléhavě.
„Ne dnes ještě ne. Zkuste to zítra.“ S tím se doktor rozloučil a odešel. Ještě chvíli jsme zůstali bezeslova stát a pak jsme se rozešli domů.
Doma jsem Geeho hnedka odchytila.
„Nechtěl jsi mi v nemocnici něco říct?“ Něco zabručel a sedl si na sedačku. „Gee v poslední době se s tebou něco děje, tak mluv.“
„To bys nepochopila.“
„Zkus to.“ Nedala jsem se odbýt.
„To že Franka málem zabili je moje vina. Někdo mi posílá výhružné dopisy ať vyhlásíme konec kapely. Až včera mi došel dopis, s výhružkou. Prostě jsem to podcenil a Frank málem umřel. Je to moje vina.“ Při poslední větě se mu zlomil hlas. Bylo mi ho najednou líto. Muselo toho být na něj v poslední době moc.
„Gee to mě...to mě moc mrzí. Proč jsi o tom nikomu neřekl?“
„Já nevím...asi jsem to prostě bral na moc lehkou váhu. Takový dopis by mohl napsat kdokoliv. Chvilku jsme si dokonce myslel že to psal Bob.“ Sedla jsem si vedle něj a objala ho.
„Měl bys to zítra klukům říct. Mají právo to vědět.“
„Řeknu jim to. Řeknu jim všechno.“
Dlouho do noci jsme ještě seděli a povídali si. Mluvili jsme snad o všem, dokud jsme oba na gauči neusnuli.