Second life IV. - 1. část

Mrkla jsem do kalendáře. Oznamoval, že už máme 1. července. Začaly prázdniny. Na prvním stupni základky mě moc nebraly. Na druhém stupni jsem je uvítala. Na střední škole jsem po nich prahla už od dubna. Na vysoké mi to bylo celkem fuk. Celý červenec jsem měla dvojitý směny, abych nemusela v srpnu nic dělat. A celý srpen mě můj milovaný tahal po naší krásné české vlasti. Na konci prázdnin jsem nenáviděla kolo a pěší turistiku a těšila se, až si lehnu do trávy s nějakou knížkou. Jenže knížky jsem teď nemohla ani vidět. Akorát Stmívání jsem četla pořád dokola. Prahla jsem po okně do fantazie Stmívání… A ono se neobjevovalo. Normálně na mě kašlalo! Na druhou stranu na mě vyskakovalo plno jiných příběhů. Na některé z nich jsem si uchovala jen mlhavou vzpomínku. Taková okna byla nejasná a neúplná. Jen nepatrná vzpomínka. A když jste se dostali dovnitř, stali jste se také jen vybledlou vzpomínkou a někdy bylo těžké zapojit mozek a dostat se pryč.
Jednou mě napadlo, že kdyby se z těch světů dalo něco odnést, aniž by se vytvořilo neměnné okno, mohla bych vykrást Gringottovy a pořádně se napakovat zlatem. Jenže to by bylo nezodpovědné. Dávno jsem zaregistrovala, že hrdinové, co umí něco ‚nad průměr‘, z toho většinou nic nemají.
Pořád jsem neměla jasno v tom, jestli tuhle svou novou schopnost nenávidím. Tomáš ji evidentně v lásce neměl. Asi věděl proč. Taky jsem tušila důvod, ale protože jsem se ‚nespálila‘, nebrala jsem to příliš vážně. Chvílemi to na mě všechno padlo, lekla jsem se, a byla jsem protivná jak činžák. A Tomášek to tak úžasně snášel a vyvolával ve mně hrozné výčitky svědomí. Opravdu jsem o tom s ním chtěla mluvit… Snažila jsem se… Ale zatím to moc nešlo. Ani Míše jsem o tom neřekla. Ani mámě. A neřekla jsem jim to ze stejného důvodu, proč to Tomáš tajil mně. Křičela jsem na něj a byla nevrlá a přitom jsem se chovala úplně stejně! Chovala jsem se sobecky. Můžete mě odsoudit. Prosím, do toho! Zasloužím si to!
Otevřela jsem skříňku a vzala si hrneček. Nalila jsem si kafe a zasedla k notebooku. Musela jsem připravit nějaký materiály na letní kurz v jazykovce. Můj mozek to ale dost nezaměstnalo. Tak jsem si pustila nějaký rockový nářez z Tomovy složky a snažila se vytěsnit všechny přebytečné pocity. Mé prsty běhaly po klávesnici 220ti úhozy za minutu. Kousala jsem si pramen vlasů a příležitostně upíjela kafe. Za chvíli jsem přestala vnímat čas. Stal se pro mě neměnnou složkou. Ponořila jsem se do ničeho a čekala, až se Tomáš vrátí domů. Nakonec jsem jeho příchod ani nezaznamenala. Najednou stál nade mnou a líbal mě v oblouku mezi ramenem a krkem. Usmála jsem se a přestala psát.
Vypnul hudbu. „Nekousej si ty vlasy, zlato. To ti nesluší,“ vytkl mi a zastrčil mi pramen za ucho.
Teď jsem se ušklíbla. To je jako kdybych mu říkala, ať si pořád nezajíždí do těch úžasných vlasů. Dělal to vždycky, když byl nervózní. No dobře, tenhle jeho zvyk byl k zulíbání.
„Myslím to vážně,“ zakřenil se a přistrčil si ke mně židli. „Co to smolíš?“
„Plusquamperfekta,“ pronesla jsem učeně.
„Jej. To jsem nikdy moc nepobral.“
„Není to těžké. Kdybys to chtěl pochopit…“
„Nechci to pochopit, stačí, že tomu rozumíš ty.“
„Když myslíš,“ pokrčila jsem rameny. Jeho nechuť rozšiřovat své vzdělání nebyla na místě. Pracoval v oblasti, která se vyvíjela rychleji než kterákoliv jiná, měl by mít lepší přístup. Ale neměl ho. A já věděla, že se jednou naštve a nadobro toho nechá a taky jsem věděla, že mu na to nic neřeknu, protože nestojím o to, aby byl nešťastný.
„Půjdu se večer projet s Pavlem,“ oznámil a čekat, co já na to.
„Hmmm,“ pronesla jsem bez zájmu. Doteď se nezabil, nejspíš se nezabije ani později.
„Jdu do sprchy.“ Zvedl se a odkráčel. Chvíli jsem koukala do zdi. Pak jsem vyndala notebook ze zásuvky a šla si sednout na sluníčko. Teplé paprsky mi olizovaly holé paže a nabíjely mne příjemnou energií. Příroda kolem domu byla kouzelná. Vnímala jsem ji jen málokdy, považovala jsem ji za samozřejmost, ale byly chvilky, kdy jsem ji dokázala opravdu ocenit.
Na zahradním stolku mi začal vibrovat mobil. Nadskočila jsem. Tenhle zvuk mě znervózňoval. Vždycky mě jen napadlo: „Kdo se to se mnou chce bavit? Nechci se bavit s nikým!“
„Prosím?“ pronesla jsem nevrle, ani jsem se nekoukla, kdo volá. Byla to Monika. Volala teď každou chvíli. Měla pocit, že je něco v nepořádku, protože jsem se s ní nechtěla ani vídat, ani bavit… S nikým jsem se nechtěla bavit… Nikdo mi nemohl pomoct… A tak se šuškalo, že se na těch líbánkách muselo něco stát… Ale to, co se stalo by je určitě nenapadlo. Ani Moniku to nenapadlo… Ovšem napadlo ji plno dalších věcí, které odmítám prezentovat. Dneska mě zvala k její mámě, ať se přijdu podívat na Noru. Bylo to lákavé… Opravdu lákavé… A Monča mi moc chyběla… Nemusím přeci mluvit o ničem, o čem nechci. Budeme se bavit o jejím dítěti a o památkách ve Francii… Hmmm… Souhlasila jsem. Byla nadšená. Já vlastně také. Celou tu dobu jsem tvrdla akorát doma a v práci. Někdy taky u rodičů, ale ne často.
Položila jsem si hlavu do dlaní a povzdychla si. Ano, chvílemi mi bylo dobře… Chvílemi jsem se cítila tak normálně. Jako kdybych nebyla jiná. A pak na mě padla ta tíseň a nemohla jsem dál. A dneska Tom na chvíli odjede a já se poddám zoufalství a nejspíš budu bulet jak malá holka, které sebrali možnost dívat se na pohádky.
***
Někdy na mě padne taková chmurná nálada. Nejevím pražádný zájem o své povinnosti, i když většinou jsou to právě povinnosti, co mě drží nad vodou. Nemám zájem o sebe. Je mi fuk, jak budu žít, je mi jedno i to, jestli umřu. Vlastně se modlím, abych zemřela, nebo alespoň splynula se zdí, s podlahou, jednoduše zmizela a se mnou i ten znepokojivý tlak v dutině břišní, co ze mne vysává všechnu radost, nedšení a touhu něco dokázat, vzepřít se. A dny jsou mlhavě šedivé a je mi do breku, ale nemůžu brečet. Kdybych se vyplakala, třeba by se mi ulevilo, ale i obyčejný pláč je najednou zablokovaný! Dnes není… Nejradši bych něco rozmlátila. A tak jsem protivná a hysterická a neustále si na něco stěžuju. Snažím se proti tomu bojovat… Opravdu! Jenže nejsem dost silná. Musím se prostě uzavřít a čekat… Na smilování? Na šok? Na cokoliv! Cokoliv, kohokoliv, kdo mě vytáhne z té agonie. A nemůžu počítat s Tomášem, protože právě on mě do této situace dostal. Ale musím to překonat. Kdybych se tomu poddala, byl by konec naší společné budoucnosti… Konec našeho vztahu. A to nechci.
Běžela jsem do pracovny a zamkla za sebou. Jak pošetilé. Nikdo nebyl doma, Nikdo mě nemohl vidět. Nikdo mě nemohl zastavit. Nechtěla jsem, aby mi kdokoliv bránil. Nestála jsem o utěšování. Jen jsem se potřebovala vybrečet. Hystericky a bez zábran. Naplno. Dát do těch velikých mokrých slz celou svoji duši. Třeba mě svrhnou do pekla, možná mi tak ulehčí, že odletím do nebe… Nebe? Nestála jsem o něj. Nevěřila jsem v existenci nebe. I když jsem věřila v existenci andělů. Vždycky jsem si myslela, že na mě někdo dohlíží. A ať už je to kdokoliv, někdy mi dost lezl na nervy, jak dlouho nedělal nic, a pak se mohl přetrhnout. Tak se chvíle neskonalého štěstí střídaly s dlouhými chvílemi jednotvárnosti. Jak říkám, nestála jsem o nebe, dokud byl Tomáš tady na zemi. Jen kvůli němu jsem to všechno snášela. Vyhýbala se oknům do fantazie a dělala, že je všechno v pořádku. Jen proto, že jsem viděla, jak ho trápím. Ano, trápím ho! Vzlykala jsem ještě víc. Za půl hodiny už se mi slz nedostávalo. Tváře jsem měla zmáčené. Zmučeně jsem zírala na svoji milovanou knihovnu. „Proč?“ šeptala jsem. Položila jsem si čelo na podlahu a snažila se zchladit si myšlenky. Pak jsem se zvedla. Protentokrát jsem byla prázdná.
***
Trhla jsem sebou. Ucítila jsem pod dekou Tomášovu teplou paži. Ovinul ji silně kolem mě a přitiskl se mi k boku. Vydechla jsem. „Nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal mi omluvně do ucha. Jeho horký dech mě pohladil po tváři. Zasáhla mne vlna štěstí a připadala jsem si velice bezpečně. Neuvěřitelné, jak najednou všechny chmury zmizely… Možná jen na chvíli, ale aspoň protentokrát byly dočista pryč.
„Nevadí mi, že jsi mě vzbudil.“ Políbila jsem ho. „Kolik je?“
„Dvě ráno,“ pronesl neochotně. Asi se bál, že mu udělám scénu. Taky jsem si to myslela, ale ve mně nebyl žádný hněv. Tyhle lidské záležitosti mi najednou připadaly tak banální!
„Jste nepatrně přetáhli,“ usmívala jsem se. Když byl se mnou, bylo jednoduché na všechno zapomenout a odpouštět.
„Nepatrně,“ řekl vesele a jemně si mne na sebe přitáhl. Hladil mě po zádech a líbal, dokud můj tep nevylítl do nebeských výšin a krev mi nebušila ve spáncích. Páteř se mi zpevnila. Bála jsem se, že se zlomím. Jen tak pod náporem něžnosti.
„Teď neusnu,“ vyčítala jsem mu naoko.
„To je možné. Máš nějaké jiné přání?“ přistoupil na mou hru.
„Já…“ položila jsem své čelo na jeho a dívala se mu do očí. Byly zvědavé a laskavé a… krásné! Nejkrásnější na světě. „Chtěla bych slyšet víc.“
„O čem?“ Teď byl podezřívavý. Právem.
„O tobě,“ zamumlala jsem opatrně. „O návštěvách tvých oken do fantazie. Vlastně jsem viděla jen jedno.“
Přitulila jsem se k němu blíž. Přemýšlel. „Dobře,“ souhlasil nakonec. Spokojeně jsem mu položila hlavu na hruď a naslouchala jeho neuvěřitelným příběhům.