Černé vlasy, modré oči-díl 9.

„Nějak sem mimo, o co tu de?“ zeptal se zaraženě.
„Neboj broučku, všechno ti hned vysvětlim, takže tohle je Adriana, poznaly sme se ve Španělsku, byla moje spolubydlící a teď tu se mnou pár dnů pobude.“
„Ehm, cože? Jak s tebou pobude?“
„No, pozvala jsem ji k sobě domů, naši se stejně ještě nevrátili z dovči, tak mám ještě dva tejdny volnej barák.“ smála se na ně. Patrikovi ale příliš do smíchu nebylo. Znechuceně si prohlížel Adrianu a uvažoval: „Je přesně takovej typ jako Karina, vysoká akorát, blonďatý vlasy a zelenošedý oči, taková ta typická bárbí-mrcha.“
„Hmmm...“ ušklíbl se „...takže Adriana jo? Já sem Patrik.“ představil se chladně a nuceně jí podal ruku. Zkoumavě na něj hleděla a podala mu svou.
„Jo, přesně, Adriana, chceš to snad radši napsat?“ odpověděla s ironickým úsměvem. Oběma bylo od první chvíle jasné, že z nich přátelé nebudou.
Eliška se zajíkavě rozesmála a rozverně křičela na celou halu: „Tak jedem už domů!“

„Odvezu vás obě teda k tobě jo?!“ zeptal se Patrik Elišky.
„Jo, jo, moc děkuju.“ odpověděla mu vyčerpaně.
Jeli ještě zhruba 10 minut za naprostého ticha, když zapískaly brzdy a Patrik zastavil u domu Eliščiných rodičů. Všichni tři vystoupili a vešli do domu.
„Páááni! Máte to tady vážně krásný!“ vykřikla Adriana obdivně.
„Ježíš, děkuju ti.“ zazněla potěšená odpověď.
„Dáte si čaj, kafe nebo kakao?“
„Jé, já bych si dala čaj, černej, máš?“
„Jasně a ty Patriku?“ Tohle oslovení ho celkem zarazilo. „Cože? Patriku?!“ přemýšlel trochu ustrašeně.
„No, dal bych si ovocnej čaj bez cukru dyžtak. Dík.“
Do dvou hrnků vložila příslušné sáčky s čajem a čekala až konvice s vroucí vodou cvakne. Poté čaj zalila a posadila se k nim.
„Tak miláčku, povídej, dělo se tu něco důležitého během mojí nepřítomnosti?“
„Tady? Jestli se něco dělo? Slyším dobře? I kdyby, neptáš se toho pravýho lásko.“ konečně se upřímně rozesmál, to ona mu vždycky říkala všecky novinky. „Ale poslyš, já už půjdu.“ řekl najednou nervózním hlasem směrem k Elišce a už beze slov vyběhl ven. Nestihla říct málem ani „ahoj“.
„Co je to s ním? Je to kvůli mně?“ ptala se Adriana smutně.
„Ale ne,... asi... asi si jen musíme na sebe zase zvyknout.“

Dva dny se jeden druhému neozvali. Adriana a Eliška spolu vybíraly oblečení na večer.
Rozhodly se, že vyrazí do nějakého klubu na oslavu návratu. Prohrabávaly se společně oblečením, suvenýry a fotkami ze Španělska. Potom se Adriana šla nalíčit a Eliška se najednou rozhodla.
„Víš co? Já mu zavolám.“
„No konečně!“ oddechla si. „Už jsem myslela, že to neuděláš.“
Eliška vzala do ruky mobil a vyťukala číslo, nenechala to ani zazvonit a vypnula to.
„Co děláš?! Okamžitě pohni, vem ten mobil a zavolej mu!“ poručila jí.
„Dobře, dobře...“ vytočila číslo podruhé. Když Patrik mobil zvedl, chvíli jen tak mluvili a nakonec se dohodli, že půjdou jako celá parta. Ne, že by byla nadšená, že uvidí Denise a Marka, ale tomu se nevyhne.
Obě byly nalíčené a i oblečení měly vybrané. Adriana na sobě měla džínovou mini a krátké černé bolerko a Eliška si vzala černé kalhoty a zářivě červené tričko na tělo střižené kousek nad pupík.
Navzájem se pochválily a vyrazily na metro.
Do klubu vstoupily ruku v ruce, rozhodly se trochu šoknout. Celá parta se k nim ihned nahrnula a přišlo na řadu seznamování, objímání a letmé polibky.
Všichni si dali pivo a následovalo pár panáčků tequil, fernetů a vodky.
„Eli, pojď trsat!“ vykřikla Adriana rozjařeně a táhla kamarádku na parket.
Chvíli jen tak blbly, po chvíli jim ale byl i parket těsný, vyškrábaly se na bar a rozjely absolutně bez přemýšlení show. Téměř celý zbytek klubu se nahrnul pod bar a tleskal a skandoval.
Patrik nějakou dobu celý výstup sledoval, ale po nějaké době ho to přestalo bavit, došel k baru protlačil se a Elišku z něj sundal. V náručí ji odnesl stranou a násilím jí začal líbat. Jeho jazyk se dravě vtíral do jejích úst, až si proklestil cestu. Pevně ji držel v pase a ve vlasech a vášnivě líbal.
Chvíli odolávala, ale nakonec se zapojila a čas najednou nehrál roli. Připadalo jim jak by kolem nich nikdo nebyl. Jen oni dva. Na celém světě a mají tolik času, kolik jen potřebují. Nádherná představa...
„Pojď se mnou ke mně...“ šeptl jí rozvášněně do ucha. Nerozmýšlela se...
„Hmmm...dobře, počkej tu na mě, dám jenom Adrianě klíče od baráku...“ pustila se ho a běžela směrem ke zbytku party. Adrianu nemohla nikde najít.
„Sáro, kde je Adriana?“ křičela přes hlasitou hudbu. Sára na ní pohlédla kalnýma očima.
„Venku s Denisem.“ řekla nepřítomným hlasem.
Eliška vyběhla ven a spatřila je... v těsném objetí, nebylo k rozpoznání která ruka je čí, ona téměř naprosto mimo, on také v nepříliš čerstvém stavu.
„Nerušim?“ řekla tiše.
Odtrhli se od sebe, jednou rukou ji podpíral.
„Eliiii...já tě mám tak ráááda!“ smála se na ní Adriana.
„Zlato moje, vnímej mě, ju?“
„Poslyš nechci nic řikat, ale ona asi moc vnímat nebude.“ řekl unaveně.
„Koukám...dobře, budu muset spoléhat na tebe, dostaneš jí ke mně?“
„Jo, klidně, v poho.“
„A víš, kde bydlim?“
„Jo, vždyť už jsem tam byl.“ usmál se na ni.
„Fajn, tady máš klíče a ty už taky nejezdi domů, přespi u mě.“
„Fakt? Tak fakticky moc dík, hele.“
„To já děkuju,...za Adí, tak ahoj a dobrou noc.“
„Jasný, měj se...“
Vydala se zpátky za Patrikem, viděla ho, stál kousek od baru a vedle něj nějaká blondýnka s rukou na jeho pozadí. Naklusala k nim a zavrčela: „Slečno, dejte laskavě pracku ze zadku mýho přítele!“
Blondýna se otoč a je to Sára s očima naprosto šejdrem.
„Sáro? Co to...?!“
„To nic miláčku, my už to máme vyřešený, že?!“ řekl přísně a probodl ji zlostným pohledem. Sára vypadala, jako by vůbec nevěděla, kde je, natož, co dělá. Chytl Elišku za ruku a vyběhli spolu z budovy.
„Ty tady máš auto?“ podivila se.
„No samozřejmě, tak madam, nastupovat.“ otevřel jí dveře.
„Copak si nepil?“
„Pil, ale měl sem jen jedno pivo a navíc už je to víc než dvě hodiny, tak se neboj.“ uklidnil ji.
Vstoupili do bytu, svlékla si kabát, zula boty a šla do obývacího pokoje.
„Dáš si něco k pití?“ zavolal na ní z kuchyně.
„No vlastně...“ došla k němu pomalu a objala ho kolem pasu. „Pamatuješ? Tenkrát v baru? Dala bych si něco sladkýho...“ zavrněla.
„Hmmm...čokoládu?“ provokoval ji.
„Noo, nezní to špatně jindy bych asi neodolala, ale co takhle třeba...“ otočila ho k sobě a něžně ho políbila. Ihned jí vyšel vstříc, chvíli se jen lehounce dotýkaly rty a přejížděli po nich jeden druhému jazykem. Oba dva se snažili donutit toho druhého k dalšímu kroku. Nevydržel, po půl roce ji měl zpátky. Sevřel ji pevně a náruživě tiskl svá ústa na její. Rukou jí zajel pod těsné tričko a rozepnul jí podprsenku. Tričko letělo dolů společně s podprsenkou. Hltavě ji líbal šíji a ňadra, laskal ji rukama a ona mu vracela. Hlasitě vzdychala, těšila se až ho v sobě znovu ucítí. Vískala ho ve vlasech a slastí téměř předla.
Došlo jim, že teď už na sebe mají času dost. Vrátil se zpět k obličeji a líbal ji pomalu, vychutnával, každý centimetr jejích šťavnatých rtíků. Potom si lehli naproti sobě a zkoumali si rysy v obličeji. Trvalo maximálně dvacet minut, než oba vyčerpaní tvrdě usnuli.

Vzbudila se kolem jedenácté hodiny, Patrik ještě spokojeně oddychoval do polštáře. Vstala, sebrala mu župan, co nechal na posteli a šla do kuchyně. Zběžně ji celou prolétla pohledem a přemýšlela, zda má cenu dělat snídani. Došla k názoru, že to cenu nemá, takže se pustila rovnou do oběda. Popadla těstoviny, kuřecí maso, kečup, rajčatový protlak, zeleninu, dochucovadla a nějaké koření a dala se do vaření těstovin a omáčky k nim.

„Sním nebo bdím,“ zaslechla za sebou hlas svého miláčka proložený táhlým zívnutím. Otočila se a nemohla se na něj vynadívat. Měl na sobě černé trenýrky a neměl ani tričko, zalapala po dechu... Ten jeho hrudník... přesto, že už s ním chodila nějakou dobu, stále se ho dostatečně nenabažila. Dostala chuť na něco úplně jiného a proto se spěšně otočila ke sporáku a snažila se třesoucí rukou míchat omáčku.
„Netuším jestli sníš miláčku, ale každopádně moc bděle nevypadáš. Dělám nám něco k obědu.“
„Hmmm... miluju tě!“ zavýskl a poslal jí vzdušný polibek.
Po celou dobu oběda se na sebe smáli, ale když už pomalu dojídali, vyrušilo je řinčení zvonku.
„Jdu tam.“ nabídla se a vycenila na něj svoje bělounké zoubky v ochotném úsměvu.
„Čáááu! Tak co, jak ste kalili?!“ burácel Denis se smíchem už ode dveří.
„Co tady děláte?“ koktala Eliška zmateně, když ve dveřích spatřila Denise s Adrianou.
„Přišli sme se mrknout, jak ste dopadli. Jůůů, tady něco voooní.“ vyhrkla a běžela do kuchyně.
„Ty máš na sobě Patrikův župan? Nerušíme?“ zeptal se trochu nervózně Denis.
„Ale neee...“ vzdychla a šla taky do kuchyně.
„Tys vařila?“ ptala se Adriana udiveně.
„No jo, ale bohužel už nic nezbylo.“ zkonstatovala. „Udělám vám aspoň kafe.“
„Ježiš to bys byla úžasná, mně turka, dvě lžičky a bez cukru, dík.“ zaprosil Denis.
„Tak mně teda rozpustný s jednou kostkou cukru a mlíkem.“ připojila se Adriana.
Nějakou dobu jen tak žvanili o nesmyslech a smáli se starším zážitkům. Chvílemi po sobě ale Eliška s Patrikem pohazovali nervózní pohledy.
„Hele, tak co je to s váma dvěma sakra?!“ rozčiloval se Denis.
„Ne, ne, nic, asi jsme se trochu přespali.“ utla ho Eliška.
„Jen jestli ste vůbec spali...“ prohodil ironicky a zadržoval smích.

„Nechci, abys mi zas odjela do Krumlova...“ zašeptal Denis zklamaně.
„Taky nechci jet, ale musím...“
„Proč?! Vim, že to zní blbě, ale poprvý v životě mi na někom tolik záleží a hned mám o tebe přijít?!“ To není fér! Do hajzlu!!!“
„Ne, není, cejtim to stejně, ale... nejde to jinak...taky sis mě za prá dní získal jako ještě nikdo, prostě teď musim domů, musim si dořešit některý věci, vyřídit si školu a tak...Vždyť se vrátim...“
„Brzo?“
„To víš, že jo.“
Nikdo by nikdy neřekl, jak moc si tyhle odlišné povahy mohou rozumět.

„Tak se měj krásně kočko moje.“ objala Eliška Adrianu.
„Ježiš děkuju...za všechno...“ zaslzela. „Moc ho nezlob...“ mrkla na Patrika „...a můžu zas přijet?“
„No jasný, to je samozřejmost! Naši si tě oblíběj!“ rozverně do ní drcla. „Kde je vůbec Denis? Nepřišel se rozloučit?“
„Ale ne,...sme tak dohodnutý, my se rozloučili včera.“ špitla a při vzpomínce na loučení zrudla.
„Ale, ale, to je poprvý, kdy vidim slečnu Adrianu Bývalovou se červenat, to je rozkošnýýý!“ pitvořila se na ní.
Jen se pousmála, naposled se objaly, daly si přátelskou pusu na rozloučení. Poslední zamávání a byla pryč. Vlak ji pohltil do svého chřtánu a odvážel daleko od nově nabytých přátel.
„Kde je Adriana?!“ zařičel Denis zdálky.
„Kde ses tady vzal?“ ptala se vyděšeně, když spatřila Patrikova zadýchaného kamaráda.
„Kde je?!“ nedal se odbýt.
„Právě odjela.“
„To ne! Sakra! Do háje!“
„Denisi, klid, vždyť ste se tak domluvili...“
„To jo, ale chtěl sem jí eště vidět, já už vím, že jí potřebuju, strašně moc. Nikdy...nikdo...“
„Nikdy nikdo co?“ ptala se ustrašeně a zmateně.
„Miluju jí, už to vím a ona si odjede...“
„Ona se brzo vrátí, uvidíš.“ uklidňovala ho. Výraz v jeho obličeji ale i přes její přesvědčování zůstával bezmocně zoufalý.
„Pojď sem.“ vyzvala ho, přitáhla a objala ho. Obtočil kolem ní ruce...Dlouho tak stáli a oba už věděli, že veškerá nevraživost mezi nimi je jednou provždy zažehnána.