Můj anděl

„Tak pojď Báro!“křičela Laura a táhla mě za sebou hromadou zmítajících se těl.Řeknu vám že na horším místě jsem nikdy nebyla,hlasitá hudba mi rvala uši a nebylo slyšet vlastního slova!Ale od té doby co jsem se na začátku prázdnin přestěhovala do nového města,kam jsem měla začít chodit na střední se můj život totálně změnil.Ztratila jsem všechny kamarády a byla sama…ovšem do té doby než jsem před týdnem nastoupila na obchodní akademii,tam jsem potkala Lauru skamarádila se s ní.
Za ruku mě dotáhla až do zadní části velkého sálu k jednomu stolu.Byl z převážné většiny zaplněn kluky.“Ahoj“,křikla Laura,“podívejte koho jsem přivedla,tohle je Bára a do našeho zapadákova se přistěhovala teprve nedávno“,řekla a rozpustile se zasmála.Pak se ke mně začali nést výkřiky jmen a putovala jsem z jedné náruče do druhé a tvář jsem za chvíli měla celou oslintanou od hubanů cizích kluků.S odporem jsem se vyvlekla jednomu z nich,který byl odporně načichlý cigaretami.“Jdu si pro něco k pití“křikla jsem na Lauru která se zatím uvelebila na klíně nějakého borce s divokým blonďatým hárem a pustila jsem se přes parket k nedalekému baru.
„Co to bude zlato“?Vycenil na mě zuby v “okouzlujícím“ úsměvu poďobaný kluk u baru.“Prosím kofolu“,“ale kotě“zasmál se“my tu kofolu nevedeme“.Připadala jsem si jako kdybych právě přistála z Marsu.Raději jsem se otočila…kde jsem se to proboha octla?Sledovala jsem dění na parketu a všimla si,že jeden kluk s černými vlasy na ježka zamířil ke mně.“Ahoj“,usmál se na mě,“nechceš si jít zatancovat“?Podezřívavě jsem se na něj zadívala,mile se usmíval a stál rovně,takže nejspíš nebyl opilý….“Jo,proč ne“?Vzal mě za ruku a dotáhl mě přesně do prostřed parketu.Právě začali hrát nějaký pomalý ploužák.Chytl mě za zadech a odvážně se na mě nalepil.Klid…říkala jsem si,to je v pohodě,je to jenom jeden ploužák.Ale byl to zatraceně dlouhý ploužák!Kluk mi za chvíli začal přejíždět přes celá záda rukama a vzrušeně funěl.“Nechceš jít ven“?,zamumlal mi do ucha.Vyděšeně jsem se od něj odtrhla a ubalila mu facku.Moje trpělivost právě přetekla!Otočila jsem se na patě a rozběhla se ke stolu,tančícími páry jsem si hlava nehlava razila cestu,až jsem se dostala k našemu stolu,byl prázdný,až na jednoho kluka který tupě zíral do sklenice s pivem.“Prosímtě nevíš kde je Laura“?,ospale na mě zamžoural s zavrtěl hlavou.Zoufale jsem se rozhlédla,ale nikde jsem ji neviděla.
No co!Nevšímala si mě do teď,tak jí určitě nebude vadit,když odtud vypadnu!
V šatně jsem si vyzvedla kabátek a vyšla ven.Byla pořádná zima.Na hlavu jsem si narazila čepici a pak jsem najednou zaslechla nějaký křik.Vycházel z parkoviště,které bylo nedaleko odtud.Chvíli jsem váhala,ale pak moje zvědavost zvítězila.Vydala jsem se tam.Byl tam hlouček lidí,kteří se na něco dívali a hlasitě povzbuzovali.“No tak Kubi dej mu co proto“!,křičela zrovna Laura.Zamířila jsem k ní a nahlédla co se tam děje.Jakub,kterému předtím seděla na klíně stál nad nějakým klukem,který ležel na zemi.“Tak co to tu máme uplakánku“zasmál se,vyrval klukovi batoh a obrátil ho dnem vzhůru.Na klukovu hlavu se snesly papíry.Jakub se pro jeden sehnul.“Nech to“!Vykřikl kluk.Ale Jakub ho jen kopl do břicha a kluk se stočil do klubíčka.Chvíli se na papír díval a pak ho se smíchem odhodil.Papír se pomalu snesl až k mým nohám a já ho pomalu zvedla.Na obrázku byla vyobrazena krajina.Řeka uprostřed zasněženého lesa,na které byl odraz měsíce.Nikdy jsem,neviděla takový krásný obrázek!Ten kluk měl zjevný talent na kreslení.Zvedla jsem hlavu právě včas abych viděla jak Jakub kývl na dva kluky v hloučku.“Hoši,ukážeme uplakánkovi,kdo je tu pán“.A začal se ošklivě smát.Všichni se k němu přidali,kromě mě.Bylo mi jasné co bude následovat.Protlačila jsem se skrz všechny ty lidi a stoupla si před kluka,čelem k Jakubovi.
„Tak na to zapomeň“,zakřičela jsem!“Už mu nic neuděláte,nebo zavolám policii“! Jakub na mě překvapeně hleděl.“No to si snad děláš srandu“!Uslyšela jsem Lauřino zavřísknutí.“Zbláznila ses“?Zavrčel Jakub a přimhouřil oči.“Ne“!Zamračila jsem se na něj.“Myslím to smrtelně vážně“!Chvíli jsem tam tak stáli a vysílali na sebe vražedné pohledy.“Pojďte lidi“,rezignoval nakonec on,“pro dnešek stačilo“.Všichni se s otráveným mručením začali trousit zpátky na diskotéku.Otočila jsem se a sklonila se ke klukovi.Okamžitě jsem se zarazila.Byl celý oblečený v černém a měl dlouhé černé vlasy,které mu vpředu padali do očí,a jeho kůže…byla bílá jako sníh všude kolem nás.Ale nejvíc mě zaujali jeho oči,uhlově černé,plné bolesti,hněvu a ponížení.Nad tou krásou se mi tajil dech…“Jsi v pohodě“?Zeptala jsem se přiškrceným hlasem.“Nic mi není“,zavrčel,pomalu se zvedl a přikrčený odcházel pryč.
„Co já se vůbec namáhám,stačilo by obyčejné děkuju“,zabrblala jsem otráveně a vydala se domů.Pak jsem si ale uvědomila že to ode mě bylo sobecké.
Do školy jsem po víkendu zamířila naštvaná sama na sebe.Vůbec jsem se nevyspala!V hlavě jsem pořád viděla obličej toho kluka,a když se mi dnes nad ránem konečně podařilo usnout tak se mi zdálo že mě pronásleduje bílou krajnou.A jakoby toho nebylo málo,když jsem ráno vylezla před dům uklouzla jsem na ledě,který byl skrytý pod novou vrstvou sněhu, a pořádně se praštila do hlavy.Do školy jsem zamířila s peprnými nadávkami a ohnutými zády,protože jsem si je pěkně narazila…
Když jsem dorazila před školu první na co mi padl zrak byla lavička na které seděl ON.
Vůbec mu nevadil sníh který mu vířil kolem obličeje.Byl to úchvatný pohled.Něco držel v rukou a byl tím celý pohlcený.Svět kolem pro něj neexistoval.Chvíli jsem se kochala tím pohledem a přešlapovala na místě.Sníh mi vrzal pod podrážkami a moje myšlenky pracovaly na plné obrátky.Nakonec jsem sebrala veškerou odvahu a zamířila k němu.
„Ahoj,jsem Bára“,řekla jsem a natáhla k němu ruku.Pak jsem si uvědomila že to bylo hodně divné,nejradši byl se otočila a utekla,ale jeho černé oči které se zvedli od hromádky sněhu,kterou měl na ruce mě přišpendlily k zasněžené zemi.Chvíli jsem na sebe hleděli a já trnula co udělá.“Radim“,řekl beze stopy úsměvu a já jsem na něj nepřestávala civět,ani jsem nevnímala lidi,kteří proudili kolem a civěli na mě jako bych se zbláznila.Tíživé ticho nakonec prolomil on.“Neměla by ses se mnou bavit,pokud nechceš přijít o přátele“.Vzpamatovala jsem se a zavrtěla hlavou.“Já tu stejně žádné přátele nemám“.“Jak ti je,neudělali ti včera nic“?
Konečně se usmál,sice jen letmo,ale i tak to byl to úsměv…který mě odrovnal.“Neboj se Barborko,já vždycky přežiji“.Pak seskočil z lavky a zamířil ke škole.Sledovala jsem ho,dokud se mi neztratil v davu lidí.Teprve pak jsem byla schopná normálně přemýšlet.Co měla znamenat ta slova?Vrazila jsem ruce do kapes.Něco tam zašustilo.Jakoby papír.Chvíli moje ruce šmátraly a pak jsem to vytáhla,přeložený papír.Rozbalila jsem ho a zadívala se na obrázek.Vůbec jsem si neuvědomila že jsem si ho vzala!Pozorně jsem se na něj zadívala.Do tohohle obrazu jsem se zamilovala,byl to víc než obraz….bylo v něm vyobrazeno vše co cítil,když ho kreslil.Všechny jeho pocity.A pak jsem si toho všimla….v tmavém lese byla vyobrazena jedna malá temná postavička,která stála ve stínu stromů.Jakto,že jsem si jí včera nevšimla??
Ze školy se ke mně doneslo zvonění.Vykročila jsem ke škole, cestou si zastrkovala obrázek zpátky do kapsy.A s úsměvem si broukala tiše pro sebe písničku….s Radimem jsem ještě neskončila…tohle byl teprve začátek.