Namaluj mi Nový svět...6

Mary Rose prožívala v domě manželů Rochesterových krásné a prosluněné dny plné lásky a štěstí. Hraběnka i hrabě se k ní chovali jako k vlastní dceři a tak Mary Rose brzy poznala snad všechny důležité osobnosti z okolí – počínaje komtesou Veronikou, konče plukovníkem Hallem. Avšak zjištění, že Mary Rose se nikdy v životě neučila zpěvu ani hře na klavír, poděsilo nejen hraběnku Rochesterovou, ale i madame Doveovou, která se ihned na to rozhodla sehnat Mary Rose nějakého obstojného učitele.
Mary Rose by se jistě považovala za nejšťastnějšího člověka na světe, nebýt ovšem toho, že se jí pan Shepherd tak zatvrzele vyhýbal - a to i po to, co se mu Rose omluvila za své jednání. Pan Shepherd sice její omluvu přijal, ale i tak z jeho postoje vůči Rose čišel chlad a –podle Mary Rose- i zjevné nepřátelství. Ona sama nechápala proč – všichni ji tady přeci měli tak rádi, nebylo tedy důvodu, aby si o ní pan Shepherd myslel něco zlého.
Brzy paní Doveová našla –podle jejích slov- „celkem obstojnou“ učitelku hry na klavír a zpěvu. Jmenovala se madame Sibertovou. Ta, jakmile Mary Rose spatřila, prohlásila, že „ta dívka jistě bude mít neskonalý talent“. Mary Rose byla vůči jejímu –zjevně neodůvodněnému- prohlášení poněkud skeptická, nicméně hru na klavír si velmi oblíbila.
Brzy zjistila, že pan Shepherd se až nápadně často zdržuje pod oknem místnosti, ve které hrávala na klavír. Doufala, že už jí snad konečně doopravdy odpustil, ale jakmile se ho pokusila zastihnout, vypařil se jako pára nad hrncem.

Mary Rose zběsile dohrála skladbu, málem se ani nerozloučila s madame Sibertovou, a vyběhla ze dveří, aby tentokrát pana Shepherda dohnala a mohla si s ním rozumně pohovořit. Nesl právě seno koním a nijak se neskrýval s tím, že by se setkání s Rose rád vyhnul.
„Dobrý den,“ pozravila Mary Rose hlasitě, aby se pan Shepherd nemohl vymlouvat na to, že její tenký hlásek „bohužel přeslechl“.
„Ach..jistě, dobrý den,“ zakoktal v odpověď a trochu zpomalil chůzi.
„Dnes je velmi slunečný den, že?“ nadhodila Mary Rose.
„Jistě.“
„Víte, pane Shepherde, už dlouho jsem si přála zeptat se vás na ty květiny po mým oknem – jak se jmenují?“ optala se přívětivě Rose v domnění, že s panem Shepherdem navážou rozhovor.
„To jsou růže.“
„Aha. Děkuji..“ Rose se zklamaně chystala k odchodu sířená s tím, že pan Shepherd je na ní stále nazlobený.
„A nechtějte mi namluvit, že jste nikdy růže neviděla… Příště si vyberte jinou záminku k hovoru. Nechtěl bych si o vás myslet, že jste navíc hloupá husička,“ odpověděl stroze pan Shepherd.
„Navíc? Co si tedy o ne ještě myslíte?“rozohnila se Mary Rose.
„Copak vám nestačí, že všichni ostatní vás zjevně milují?“nadhodil pan Shepherd.
„Co na tom záleží, když vy mě tak nenávidíte!“ odsekla Mary Rose a se slzami v očích rázně odkráčela – ten ubohý, drzý Shepherd! Nechtěla ho ani vidět!

V dalších dnech se zase snažila setkání s panem Shepherdem vyhnou Mary Rose. Nevyhnula se tomu pouze jedinkrát – a to když jí pan Shepherd předával dopis. Jakmile Rose otevřela obálku, byla si jistá od koho dopis je.
„Ach, bože! Můj bože! Nemohu tomu uvěřit…“ šeptala pro sebe Mary Rose, nevnímajíc přítomnost pana Shepherda. „Edwarde..“
„Slečno, doufal jsem, že by toto mohla být chvíle, abych se vám omluvil…“začal pan Shepherd a poněkud sklopil hlavu.
„Ach ano…ano! Samozřejmě, teď už je všechno jedno!“ radovala se ose, stále opis přitisknutý k hrudi.
„Nezlobíte se tedy na mě?“
„Ach… samozřejmě, že ne!“
V návalu nepředstírané radosti Mary Rose pana Shepherda pevně objala a vzápětí se smíchem běžela za hraběnkou, aby jí oznámila tu radostnou novinu – nezapomněl! Edward na ní nezapomněl!
Pan Shepherd zůstal rozpačitě stát ve dveřích Rosina pokoje a uvažoval nad Rosiným chováním. Odpustila m tedy? Nebyl si jistý, ale doufal, že už se snad s Mary Rose nebude hádat. Celé to usmiřování ho zmáhalo…
Mary Rose se mezitím procházela zahradou a pročítala dopis od Edwarda.

Milá Rose,
Doufal jsem, že dokážu po čase zapomenout a začít nový život bez Tebe. Nešlo to – ty jsi mým sluncem, tys byla mým světlem v té temnotě všech dní. Tys jediná dávala mému životu nějaký smysl.
Nevím, jak dlouho chceš pobýt u hraběnky Rochesterové, ale ta dálka, ty míle položené mezi nás, mě ničí.
Dal bych cokoliv, kdyby ses jen rozhodla alespoň uvažovat o návratu! Cokoliv!
Doufám, že se ti daří skvěle a že jsi milována jinými, když já již nemohu být s tebou a svou lásku ti projevit.
Prosím, vrať se mi.
S láskou Edward

Rose si ty řádky četla znovu a znovu… Ah, jak teď pomýšlela na návrat, když poznala, jak o ni Edward horoucně stojí. Jak moc ji postrádá. Rozhodla se, že u hraběnky Rochesterové zůstane ještě pár měsíců – aby mohla Edwardovi odepsat a ověřit si, jestli opravu stojí o život s ní. A mimojiné – nechtěla Rochesterovi opouštět tak brzy. Byla zde v jejich domě totiž neskonale šťastná, jak nebyla – bále se to říct – nikdy s Edwardem.