Divoká kočka 2

Před východové dveře přijela černá limuzína. Řidič vystoupil a šel otevřít dveře kufru.
„Madam.“ Mírně se Štěpáně uklonil.
„Petře, vždyť ty už si pomalu jako rodinný inventář. Ráda tě vidim.“ Řekla uštěpačně a podala mu zavazadla.
Petr se zasmál a zavazadla přijal. „Už jste nám chyběla, slečno.“ A šel otevřít zadní dveře. Sedly si dozadu a Štěpa si konečně natáhla nohy. Potřebovala se pořádně protáhnout. Lehla si na sedadlo, dala Jole hlavu do klína a slastně si povzdechla.
„Jo, tohle už jsem potřebovala.“
V tom jí příšerně zakručelo v břiše.
„Petře, do nejbližší restaurace prosím. Jinak nám Štěpa umře hlady.“ A když se tak podívala na dívku odpočívající v jejím klíně, zablýsklo se jí potměšile v očích a ještě dodala. „No nejspíš už je v posledním tažení, tak si říkám, jestli by to nebyly vyhozené peníze.“ Měla jedinečnou šanci Štěpě to její předchozí rýpání náležitě vrátit a rozhodně neodolala. „Se na ni podívej. Kost a kůže. Původně jsem ji chtěla předhodit té naší psí smečce. Ale to by tak oblízly packy a dál by hladově koukali.“ Nepřestávala se strefovat a pečlivě sledovala účinky vyřčeného, které jak jinak náležitě zapůsobily. „Ale lepší než drátem do oka. Kdo má pořád vyhazovat za ty psí konzervy, že jo.“ Dusila smích.
Štěpána se okamžitě zvedla, zamračila se na Jolu a odfrkla si.
„Pche. Já toho ještě vydržim, to bys koukala. Mimochodem, odkdy máme psí smečku, co?“ nachytala Jolu na švestkách. Není nad poslední slovo. „Petře, dala bych si svíčkovou.“ Zavolala dopředu a zasnila se. Jo, taková svíčková. Člověk si jí neváží, když ji má na dosah ruky, ale jak je dva roky mimo, tak se po ní může umlátit. Hmmmm. Svíčková. Brusinky, citrónek a čtyři ... ne, šest knedlíčků. A to masíčko, které se rozpadá na jazyku. Snila si svůj erotický sen o jídle.
Petr to jejich rétorické cvičení sledoval s úsměvem a občas se na ně podíval do zpětného zrcátka. Zasahovat se mu nechtělo. Dobře věděl, že by nepochodil. Ty dvě si vystačily samy.
Zastavil před nejbližší restaurací, o které věděl, že je vyhlášená. Skvěle tam vařili. Zaparkoval na parkoviště mezi ostatní auta, ale stihl zaznamenat, jaký rozruch s dlouhou černou limuzínou způsobil. Sám pro sebe se musel usmát. Důležitě se narovnal a šel otevřít dámám. Najednou se cítil náležitě pyšně, že řídí takový vůz. I když už byl v rodině Vítkovců skutečně málem inventářem, ještě se tohoto luxusu nenabažil. Já řídím limuzínu a kdo je víc? Splnil si malý soukromý sen každého osobního řidiče. On byl někdo.
V restauraci si nalezli stůl, ze kterého na vůz dobře viděli. Štěpa si dala svíčkovou a najedla se k prasknutí. Po šesti opravdu hutných knedlících málem nebyla schopná ani dýchat. Jen funěla.
„Áchich áchich. Asi umírám na přejedení.“ Povzdychla si. Ale byla nanejvýš spokojená. Věděla, že je to do Krumlova docela daleko a bude si moci odpočinout v limuzíně za cesty. Možná si stihne i zdřímnout. Skoro tři hodiny jízdy. To bude fajn.
Udělala si na zadním sedadle lůžkovou úpravu a skutečně zalomila. Petr pustil příjemnou relaxační hudbu jenom do zadní části vozu a ztlumil osvětlení. Limuzína teď vlastně byla skoro hotelovým pokojem. Na měkké kožené sedačky dala deku a za okamžik usnula. Byla neskutečně unavená. Ten let trval víc než deset hodin. Měla na to právo.
Spala celkem tvrdě, protože s ní Jolana musela pořádně zatřást, aby ji v Krumlově vzbudila. Ještě chvíli zastavili, protože se musela upravit. Měla rozmazané stíny a otlačený obličej. Vpodstatě vypadala jako vyoraná myš a cítila se, jakoby ji přejel náklaďák. Byla snad ještě utahanější než když usínala.
Vystoupila z limuzíny a pozdní slunko ji oslnilo. Přivřela bolestivě oči a nastavila mu tvář. Hřálo docela příjemně. Dala by skoro cokoli, kdyby se mohla vrátit zpátky do auta a spokojeně usnout, ale to by nejspíš neprošlo. Z dálky už totiž viděla přicházet uvítací výbor v čele s její drahou matkou. S povzdechem svěsila ramena. Už je to tady, řekla sama pro sebe. Věděla, že není vyhnutí, a tak nasadila profesionální úsměv číslo jedna a vydala se máti naproti s vědomím toho, že Petr vezme její velké kufry a Jolana zase bundu, kterou se přikrývala v autě.
„Ahoj mami.“ Pozdravila z vesela a přešla bez povšimnutí nucené veselí své mámy. Objaly se jako v americkém filmu a přes její rameno Štěpána postřehla Marii. Pak se s ní taky musí pořádně přivítat.
Konečně to objetí skončilo.
„Jsi vyrostla a zhubla.“ Řekla paní Vítková studeně. Kdyby její přístup člověk neznal, tak by to skoro považoval za jízlivé. „Pojď, už je pro tebe připravená koupel.“ A s tím se otočila a vydala se k domu.
Štěpána si neslyšně odfrkla. Tak, povinné přivítání máme za sebou. Zadívala se na Marii, která šla poslušně za její matkou.
„Marie?“ zavolala na ni a ta se zastavila a otočila. Její matka ovšem také.
„Slečno Vítková?“ zeptala se a sklonila hlavu ve znamení úcty k ní.
Už to oslovení. Mohla by jí i nadávat, ale tohle bylo nejhorší, jaké mohla zvolit. Najednou měla Štěpa v krku knedlík, na srdci těžký balvan a v duši tak prázdno, že si chvíli přála už nežít. Pootevřela ústa v němém úleku a naprázdno polkla.
Pak jen zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„Už nic, Marie.“ A v jejím hlasu bylo tolik žalu, že by jím šlo naplnit oceány.
Domove sladký domove. Řekla pro sebe. Rozhodně už se netěšila. Kdekoli chtěla být, jen tady ne.