Dvojčata v akci (1 část)

„Vstávej ségra!“probudí mě hlas mé milující sestřičky Martinky, kterou bych teď nejradši uškrtila, protože mě vzbudila z krásného snu.
„Co je?“zeptám se a podívám se na ni. Na tváři pobavený úsměv, kterým se mi směje a pohodlně sedí na mé posteli už oblečená a připravená jít do školy.
„Škola volá, říká ti to něco?“zeptá se pobaveně
„Ne“odseknu a zavrtám se zpátky do teploučkých peřin a chci pokračovat ve spaní, ale ségra mi vezme peřinu a mě probudí tentokrát zima.
„Hele vstávej, školička musíš tam jít víš“směje se mi a stále uhýbá před tím, jak se ji snažím vzít peřinu.
„Nemusím. Řekni, že mi je špatně a hotovo“poprosím ji a nakonec peřinu ulovím a znovu si lehnu do postele.
„Hele školička volá“zopakuje ještě jednou „říká ti něco slovo škola vůbec?“
„Ne“řeknu znovu
„Hele ségra, to je taková ta hnusná budova, do které musíme chodit ještě dva roky, abychom získali středoškolské vzdělání“
„Já ho nechci a vypadni“řeknu naštaně
„Ale chceš a to ani nevíš jak“ozve se tentokrát hlas Toma.
„Co ty tu chceš?“zeptám se aniž bych se na něj podívala.
„Vím, jak nerada vstáváš.“řekne brácha pobaveně a já na něj vypláznu jazyk, což oba rozesměje ještě víc.
„Vstávej Elino“řekne Tom
„Fajn, fajn, ale vypadněte“souhlasím, protože když zjistím, že je skoro 7 a mě zbývá jen prá minut na to, abych se dala do gala.
„Čekám tě v 7:15 u auta“řekne Tom a já jen přikývnu. Hned si od Martiny vezmu sukni a černé tričko, které má na sobě i ona a v momentě je už pryč.
„Blbko, nemohla jsi si vzít něco jinýho?“zakřičím na ni ještě před zavřený dveře, i když je mi jasné, že mě už neslyší. Rychle na sebe natáhnu sukni a černé tričko, které za běhu zavážu za krkem a už jsem dule v kuchyni.
„Dobré ráno Elinko“pozdraví mě naše hospodyně a podá mi čerstvý loupáček, který jen a jen pro mě každé ráno než k nám jde, kupuje.
„Děkuju Eliško,“poděkuju a převezmu si od ní i menší svačinku do školy.
„Mějte se hezky slečno“popřeje mi a já se rozběhnu ven, kde už na mě čeká Tom s Martinou.
„Tobě to trvá“řekne Martina a sedne si do auta.
„Blbko,“řeknu jen a sednu si do zadu, kde mám v plánu sníst svou snídani. Jen co spolknu poslední sousto už Tom zastavuje před školou a s přáním hezkého dne, zase odjíždí do práce.
„Proč jsme tu tak brzo?“zeptám se při pohledu na hodinky na své ruce. Je něco před půl 8 a my už strašíme ve škole.
„Hele nevíš, proč máme zase třídu tady?“zeptá se mě Martina, když zjistíme, že máme třídu zase v přízemý a to hned u dveří.
„Nevím, třeba ještě nevyměnili cedulky“pokrčím rameny a otevřu dveře. Pohled nám hned padne na jedinou holku, která je ve třídě a můj pohled hned upoutá to, že je na vozíčku!!
Martina se hned podívá na cedulku, a když zjistíme, že jsme opravdu ve správné třídě, hned vlezeme do třídy a já zapadnu za Martinou do poslední lavice u okna.
„Hele, ty budeš chodit s námi?“neudrží a zeptá se Martina cizí holky.
„Jo budu“řekne nadšeně „jsem Lucka a vy?“
„Martina a tohle je Elen, ségra“představí nás hned obě Marťa
„Jé, ale vy jste úplně stejné“zasměje se
„Jsme dvojčata“dodám
„Fakt? Já ještě neviděla dvojčata“řekne a začne na nás zírat s otevřenou pusou.
Nakonec pod záminkou, že musíme na záchod odejdeme na chodbu, kde si koupíme čokoládu z automatu a čekáme na chodbě do té doby, než se na chodbě objeví Petra s Nikolou.
„Hele holky, kde sedíte? Sedneme za vámi“řekne hned Petra
„U okna, poslední lavice. Hele máme novou spolužačku a je nějaká švihlá“řekne hned Martina a holky, zvědavky jedny, hned odejdou do třídy, chvilku tam jsou a pak hned za námi přiběhnou se smíchem.
„Hele ona se nás ptala jestli víme, že jste dvojčata“řekne smějící se Nikola
„A co jste řekli?“zeptám se zvědavě
„No, že víme“pokrčí rameny Petra a v tu chvíli se u nás objeví zbytek třídy, tedy jen holky, kterých je u nás zatraceně málo.
„Hele tak ta Zita fakt odešla?“zeptá se Ilona, která tomu stále nemůže uvěřit.
„Jo fakt, já myslela, že to neudělá a jen o tom bude kecat“řeknu trochu překvapená, protože s Ilonou odešlo ještě pár holek a tak nás místo 30 lidí ve třídě, což bylo v prváku a to hned na začátku, postupně totiž odešli další, zbylo nás jen 20, tedy teď s Luckou 21.
„Hele pojďme radši do třídy, už zvonilo že?“zeptá se Nikča a my přikývneme. Rychle se tedy odebereme do třídy, kde už jsou všichni naši spolužáci a tak se přidáme k jejich kecání, pokud nepříjde učitelka.
„Takže se utišíme!!“zakřičí na celou třídu a všichni si sednou do lavic, které si vybrali na další rok školy.
„Takže já jsem znovu vaše třídní učitelka pro tento školní rok a je mi potěšením, že u nás můžu přivítat dva nové žáky, kteří jak doufám s námi vydrží až do maturity.“řekne a já si teprve teď všimnu, že u dveří zůstal stát kluk, který mi někoho připomíná, ale jen si vzpomenou koho a od kaď.
„Takže tohle je Lucka,“řekne a ukáže na naši spolužačku na vozíčku, která se hned začne smát na celé kolo a my se se ségrou na sebe podíváme. Určitě myslíme na to stejné, a to, že tohle bude zajímavý rok s touhle holčinou, protože smát se takové hlouposti nedokáže skoro nikdo, vlastně jen Lucka, jak nás o tom přesvědčí.
„A tohle je Patrik“ukáže na kluka stojícího pořád u dveřích a já se na něj podívám. Už to vím!! Vždyť tohle je určitě Patrik, synovec Terezky!! naší kámošky z kavárny! „Patriku, zatím se posaď támhle do zadu za Michalem“
„Díky“řekne a hned se vydá na své místo.
„Ahoj holky“pozdraví nás mile a zapadne do své lavice.
„Čau Patriku“odpovím mu na pozdrav, zatím co ségra na něj stále hledí a nejspíš ho nemůže poznat. Patrik se mezitím seznámí s Michalem, nejhorším klukem ze třídy, který má vyzkoušené snad všechny drogy co jsou a já hned dostanu strach, aby do něčeho takového nezatáhl i Patrika.