Pro co má smysl žít

Venku sněží a skrze stará okna profukuje ledový vítr. "Tohle mají být svátky klidu a pohody?" Mručím si pro sebe a ohřívám si promrzlé sněhobílé dlaně o hrnek horkého čaje.

Kdyby někdo nahlédl dovnitř, jen stěží by poznal, že už jsou Vánoce za dveřmi. Neobtěžovala jsem se totiž ani utrhnout seschlou větvičku z jedle rostoucí blízko domu, která by mi tyto dny ještě více zdůrazňovala. Ne, pro mne už Vánoce nejsou. Jasně mi to všichni dali najevo, když se ke mně otočili zády. Rodiče, přátelé i známí. Zdánlivě nezbylo vůbec nic. Jen malé světélko naděje mi v srdci stále plápolá, jako plamínek svíčky na stole. (Kdy ho asi mráz ve mně úplně udusí?) Bez ní už bych tu dávno nebyla. A přesto... Nebyl právě tohle důvod mého zatracení? Neměla bych litovat? Pokusit se vrátit svůj život do starých kolejí? Ještě pevněji jsem se zamotala do vlněné šály s pohledem upřeným do dálky.

Hrnek v mých rukou pomalu vychladl, a přesto mé dlaně nebyly o nic teplejší než sníh a led za oknem. Připadala jsem si jako živá mrtvola. Ty jsou přeci také tak bílé a studené... Dokážou ale mrtví milovat? Je tohle snad ta poslední nitka, která mě chrání před pádem do hluboké propasti smrti?

Odložila jsem studený čaj na stůl a naklonila se nad kolébku vedle sebe. Pod vrstvou pokrývek ležela Ona - má naděje, má láska, můj život. Něžně jsem ji pohladila po tváři. Otevřela oči. Plamínek svíčky se jí v nich odrážel a zdálo se, že jí do obličeje spadli hvězdičky z jasného zimního nebe. A pak se usmála. Tak krásně a dobrosrdečně, tak laskavě a radostně. Jako by do toho drobného pohybu dokázala zachytit všechnu krásu světa. Její první úsměv... Na okamžik se mi v žilách opět rozproudila krev a úsměv jsem jí opětovala.

Toto byly mé Vánoce, můj dárek ze všech dárků nejkrásnější. Ona se stala smyslem mého života a já mohu říct, že jsem právě prožila jeden z okamžiků, pro který má rozhodně smysl žít.