Divoká kočka 3

Panu Vítkovi, Štěpáninu otci, bylo dnes zcela výjimečně mnohem lépe než za posledních 14 dní. Vidět po takové dlouhé době svou dceru mu asi udělalo dobře. Pookřál.
„Táto.“ Vykřikla hned jak se objevila ve dveřích a vrhla se mu do náruče, až ho na té posteli málem zadusila. S ním měla vždycky mnohem lepší vztah než se svou mámou.
„Holčičko.“ A při úsměvu se mu kolem očí udělal vějíř vrásek. Štěpána si všimla, že za ty dva roky zestárnul snad o deset let. Nebo snad jen za tu nemoc? Netušila. Ale těžké váčky pod očima se za měsíc neudělají. To chce mnohem delší čas. A taky spoustu starostí.
„Jak se ti daří, tati?“ zeptala se měkce a bylo jí ho hrozně líto. Najednou i přes nepříjemnou přítomnost své matky si uvědomila, že už ji nemrzí, že přijela. Za svým tátou by jela na kraj světa.
„Nic moc jak vidíš.“
„Neboj, teď jsem tady a postarám se o tebe.“
Táta se usmál a rukou jí prohrábl zrzavý vrkoč.
„Já vím.“
„To jako že se o něho nedokážu postarat nebo co?“ zeptala se podrážděně matka ode dveří. Úplně zapomněli, že tam ještě stojí a tak překvapeně vzhlédli.
„Ale mami. Jistěže dokážeš. Ale už tě to jistě taky unavuje a ráda by sis odpočala. Tak tě prostě dočasně zastoupím. A nebo se můžeme střídat. Jak budeš chtít.“
„Jen se o mě holky nepoperte.“ Řekl bodře otec a smál se, až se z toho dusivě rozkašlal.
„Dojdu ti pro čaj, ano.“ Nabídla se Štěpána a už vstávala od jeho postele.
Matka jen otevřela dveře.
„Marie, trochu čaje prosím.“ Zakřičela do chodby, čímž Štěpánu zastavila uprostřed kroku. Ta se na ni jen tázavě zadívala. Copak zase budou bojovat o přízeň jejího táty? To to nikdy neskončí?
Štěpána začala být tátova holčička, když jí bylo asi pět. Když se měl rozhodovat mezi ní a její matkou, tak si vždycky vybral ji. Není divu, že její matka začala na Štěpánu žárlit a dělala jí ze života peklo. Snad jako kdyby ji ani neměla ráda, přitom to byla i její dcera.
Marie přinesla tác a na něm konvičku s čajem a šálek. Málem se srazila se Štěpánou ve dveřích. Uhnula instinktivně s tácem a na Štěpánu vrhla nesmírně mnohoznačný pohled. Nic dobrého z něho ale neprýštilo.
Pustila ji do pokoje a sledovala, jak pokládá tác na stolek vedle otcovy postele. Pak zase odešla, jen lehce kývla hlavu před matkou. Štěpána jen vzdychla. Nechápala, co se děje.

Ťuk ťuk. Tichonké zaklepání ji vyrušilo z přemýšlení. Psala email klukům z farmy a jak se jí stýskalo, nevědomky jí unikaly z očí drobonké kapičky slz. Strašně jí chyběli.
„Come in.“ Řekla do vzduchu a dveře se otevřely s typickým vrznutím. Štěpána se na židli pomalu otočila. Setřela si rychle slzy a pátravě se na Marii zahleděla. Stála tam a v rukou držela podobný tác, jako předtím v pokoji jejího otce.
„What´s up?“ řekla chladně a nevzrušeně.
„Česky by to nešlo? Anglicky nemluvím.“ Řekla omluvně Marie.
„Přinesla jsem vám nějaké sušenky a čaj.“
„Odkdy mi vykáš?“ vyjela na ni zhurta a Marie trošku nadskočila, protože to nečekala. Položila tác na stolek a dveře za sebeou zavřela. Svědky teď opravdu nechtěla mít.
Sklonila hlavu a přemýšlela, jak by nejlépe začala. Stejně se jí do toho vůbec nechtělo. Ošívala se. Jen by ráda, aby to bylo jako dřív. Jako předtím, než odjela.
„Nezlob se, nemůžu jinak.“ Zašeptala a kámen by se nad ní ustrnul.
„Tak to fakt nechápu. Ještě bych pobrala, že jsi mi neodepsala na jedinej dopis. Ale tohle chování po mém příjezdu doopravdy nepobírám. Radši mi to vysvětli, jinak z mýho pokoje vypadni tak rychle jak jenom dovedeš.“ Spustila zprudka a stála u Marie tak blízko, že cítila dokonce i vůni jejích vlasů. Musela na okamžik zatnout zuby, aby se ovládla a nedotkla se jí. Ne, to teď doopravdy nesmí.
Zdvihla vzdorovitě hlavu a podívala se Štěpáně pěkně zpříma a velmi hněvivě do očí.
„Tvoje matka mi po tvém odjezdu dělala ze života peklo. Snadno se ti kritizuje, ale já to tu jednoduchý rozhodně neměla. Ty totiž jednu věc nevíš. Ona na nás přišla. Věděla o nás, chápeš? Pozvala si mě na kobereček a donutila mě na tebe zapomenout i na to všechno, co se stalo a pohrozila mi, že jestliže se o něco vůči tobě pokusím po tvém návratu, tak vyhodí nejen mě, ale i mou matku. Neměly bychom jak se uživit. Můžu riskovat sebe, ale nemůžu riskovat, že by přišla o práci i ona. To prostě nejde.“ Brada se jí roztřásla a dál už mluvit nemohla. I takhle všechno vyhrkla doslova o překot.
„A o žádných tvých dopisech nic nevim. Skoro bych se vsadila, že je stopila.“ Řekla ještě a nekontrolovatelně se jí oči zalily slzami. Na místě se otočila a opustila Štěpánin pokoj.
„Marie.“ Zavolala za ní ještě a vrhla se ke dveřím. Málem se srazila se svou matkou, která zrovna kráčela po chodbě. Marie do ní div že nevrazila. Když viděla její slzy, jen se samolibě usmála. Jde to přesně pěkně podle plánu.
„Naprosto nechápu, jak můžeš být taková manipulativní mrcha. Je mi z tebe na blití.“ Plivla jedovatou slinu směrem k matce, která na ni jen zůstala zírat s otevřenou pusou. Byla natolik v šoku, že se nezmohla ani na protest nebo pokárání. A když se už už nadechovala, tak Štěpána naštvaně třískla dveřma. Měla takový vztek.
„To se mi nikdy nepřestane montovat do života nebo co?“ ruce měla v pěst, zuby stisknuté a zuřivě přecházela po pokoji.
Matka vstoupila do pokoje bez klepání a bylo na ní vidět, že je stěží zachovává ledový klid.
„Takhle se ke mně chovat, to jsi zkusila naposledy, je ti to jasný, holčičko?“ řekla studeně a tak nebezpečně, že by to normálního člověka donutilo ustrašeně přikývnout a zalézt pod postel. Štěpánu to ale rozházet nemohlo. Předně v tom poměrně dlouho žila, takže už měla obranu proti tomu dávno vyvinutou a pak, byla natolik daleko od své matky, že našla svůj vlastný klid a stabilitu, kterou nemohlo pohnout vůbec nic. Stala se velmi silným soupeřem.
„Budu se k tobě chovat přesně tak jak zasloužíš. Laskavě se přestaň plíst do mých věcí. Nestojim o to. Nebaví mě být terčem tvých manipulativních plánů. To si zkoušej na někoho jiného. A jen tak mezi námi, holčička už léta nejsem. To by sis měla uvědomit, matko.“ Procedila mezi zuby a vzdorovitě zdvihla hlavu. Stála úplně vzpřímeně jako antická socha a matce rozhodně nezůstala dlužna co do nebezpečnosti vystupování.
Souboj vůlí. Stály proti sobě a pěnily. Najednou se ruka matky vymrštila a praštila Štěpánu přes tvář. Ta nezaváhala ani vteřinu. Rukou v pěst udeřila matku do brady. Pak ji vzala těsně pod krkem a přitiskla ke stěně těsně vedle dveří.
„Tohle už nikdy nedělej. Mohla bych ti doopravdy ublížit.“ Řekla temně a její matka poprvé v jejím životě vypadala opravdu vyděšeně. Otevřela jí dveře a vystrčila ji za ně. „A teď táhni z mýho pokoje. Už tě tady nechci ani vidět.“ Zabouchla za ní dveře. Až teď se jí roztřásly ruce a z očí jí svévolně začaly téct slzy. Svezla se po dveřích dolů a schovala hlavu mezi kolena. Naplno se rozvzlykala.