Podzimní den

Listí se snášelo v pravidelných vrtulkách na zem. Jeden krásně zbarvený list dopadl i ke Katčiným nohám. Zvedla ho a zamyšleně pozorovala barvy na něm. Červená, žlutá zelená. Červená, žlutá, zelená. Otáčele jej v prstech a myslela na Toma. Na jeho černé vlasy a kontrastní světle modré oči. Na dlouhý černý kabát a úzké džíny. Na jeho milý úsměv, když ukáže bílé zuby. Krásný, a přitom ani trošku namyšlený. Náhle na svém těle ucítila něco měkkého. "Pardon"! omluvila se spěšně a trochu poodstoupila. "Tome..." vydechla. Ten se usmál. "Já nejsem Tom. Jsem jeho dvojče." Katka se z toho nemohla vzpamatovat. "Nezajdem na kafe? Nebo na čaj? Je chladno." nabídl Katce Tomův bratr a přitáhl si límec ke krku. ´Má úplně stejné chování jako Tom...´ "Můžeme. Stejbně nikam nespěchám." Chvilku ještě kráčeli parkem a potom zašli do malé útulné kavárničky. Oba si dali kávu. Katka natáhla pravačku. "Jsem Katka." Její společník ji vřele stiskl. "Marek." Během půlhodiny, za kterou vypili kávu, se také celkem seznámili. katka se chtěla několikrát zeptat na Toma, ale neodvážila se odvést téma. Navíc s Markem jí bylo fajn. Když se měli rozloučit, sklouzl Katce z prstu její oblíbený prstýnek.Oba se shýbli a hledali jej. Neúspěšně. Katku ztráta hodně mrzela, prstýnek byl její talisman a bez něj nešla nikdy nikam. Druhý den musela do školy a bála se že bude zkoušená. Bez talismanu si vůbec nevěřila. Před školou na ni už ale čekal Tom. A s prstýnkem! "Ahoj, Káťo." usmál se a podla Katce její talisman. "To ti dal brácha?" "Ne, to jsem včera nšel v té kavárně." Katka se zarazila. "Ale tam byl přece Marek. Tvůj brácha." "Nemám bráchu. Včera, jak jsem tě potkal, jsem tě chtěl někam pozvat, ale jako Tom jsem neměl odvahu. Tak jsem to navlékl takhle." K nohám jim dopadl list. Krásně zbarvený. Červená, žlutá, zelená. Červená, žlutá, zelená. Oba jej chtěli zvednout a jejich prsty se dotkly. Usmáli se na sebe. Katka navrhla: "Tak to uděláme jinak. Dneska zvu já tebe. A Marka nech doma!" =)