Z deníků lásek minulých...

Ležela jsem v posteli a tiše úpěla. Začalo chřipkové období, a jelikož mám teď oslabenou imunitu, chytla jsem opravdu parádní a ukázkovou chřipajznu. Měřila jsem si teplotu, datlovala na notebooku a poslouchala muziku. ,,Kolik máš?“ strčila mamka hlavu do pokoje s otázkou. ,,39,5“ pípla jsem a odložila notebook na stolek. ,,Nevím, že i když máš horečku,visíš na počítači. Měla bys odpočívat!“ čertila se mamina. ,,Ale vždyť já odpočívám“ bránila jsem se chabě a roztřesenýma rukama jsem si vzala hrnek s čerstvým čajem. ,,To vidim, stále něco děláš, v noci se vzbouzíš a ráno časně vstáváš. Za celý den ani nezadřímneš!“ ,,Mami,nechej mě být,nechci,aby ses nakazila. Už jdu spát.“ Mamka se jen zamračila,sáhla mi na čelo a odešla.Skutečně jsem si šla dát dvacet, abych neměla pocit viny,že jsem slíbila a nedodržela.Napila se čaje a celá zesláblá jsem sebou praštila do peřin. Hudba mě pomalu ukolébávala ke spánku, který jsem poslední dobou neměla takový, jaký by měl být. Asi po patnácti minutách kašlání,sípání,smrkání a převracení jsem konečně upadla do podivného polospánku.Zdály se mi zvláštní sny. V nich jsem se vracela na letní soustředění,do dnů štěstí v neštěští.Viděla jsem sebe se slzami,padající mi z očí,viděla jsem Tomáše,jak přijel se zpožděním dvou dnů...Ze snů vzpomínek mě probral zvonící mobil,když se někdo pokoušel o mou přízeň.Zamručela a hovor přijala. ,,Hm?“ broukla jsem. ,,Ahoj Veru, tak jak se cítíš?“ ozval se hlas kluka.Byl mi povědomý,přesto jsem si nemohla vybavit,odkud že ho znám. ,,Ehm,promiň,ale nějak mi to vypadává,kdyžtak potom zavolám.“ zalhala jsem volajícímu pohotově a hovor ukončila. Znova jsem upadala do mrákotného spánku,když mě najednou probrala tak strašně známá a zároveň bolestná melodie začínající písničky.Dříve jsem tu písničku milovala. ,,I don´t wanna know...“ zpíval Mario Winas ve spojení s P.Diddym. Tichá,melodická písnička mi vehnala slzy do očí a s nimi přišly ony vzpomínky,jež se mi před chvílí promítaly ve spánku.Byly letní prázniny a já odjela na každoroční soustředění pořádané oddílem Vodních záchranářů a závodních plavců,mezi něž jsem také patřila.Na pravidelných trénincích záchranářů jsem poznala Tomáše. Nejprve jsme byli kamarádi,poté nejlepší přátelé.Trávili jsme spolu čas před tréninkem,po tréninku,během něj.I v jiné dny jsme se scházeli.Bylo mi s ním dobře.Od prvního dne v oddíle záchranářů mi bylo jasné,že ho musím dostat.Že bez něj nedokážu žít.Když se s ním bavila nějaká holka,zachvátila mě vlna neskutečné žárlivosti,ale jen jsem tiše přihlížela. Téměř všechny holky v jeho okolí ho chtěly.Nedivím se.Byla jsem jednou z nich. Tmavě hnědé vlasy,které přestože je nijak neupravoval,měl v nedbalém, polodlouhém rozcuchu.Lemovaly mu bledý obličej,ve kterém mu svítily snad ty nejjasnější oči,v nebeské modři.Krásnější jsem neviděla,a krom jeho snad ani nikdy neuvidím.Celý výraz dokreslovaly plné,nádherně tvarované rty,které měly,narozdíl od barvy jeho kůže,zdravou třešňovou barvu.Byl středně vysoký a ta postava...Nebyl to nijaký svalovec,ale byl krásně štíhlý,poznamenaný pouze spoustou sportů,které provozoval. A pak to přišlo. Prázdniny. Brzy jsem odjela na soustředění.Nemohla jsem se dočkat až ho uvidím.Měl jet.Podávali jsme si přihlášku společně.Jenže v chatě byl jen Zdeněk,jeho starší brácha. ,,Zdeňku,kde je Tomáš?“ zeptala jsem se tedy Zdenyho. Ten se jen potměšile usmál a povídá : ,,Hledáš svýho miláčka,co?Smůla,přijede až za dva dny.Je nemocnej.“ s tím se uklonil a odešel. Celé ty dva dny byly jako utrpení.Vyhýbala jsem se všem,nejdla jsem...Když nadešel den,kdy měl přijet,bylo to nejhorší.Připadala jsem si jako drogový závislák,co nedostal svoji dávku.Ano,on byl mou drogou.Uteklo ráno,odpoledne...Večer jsme si šli dát stopovanou a nějaké ty sportovní hry.Než jsme vyšli,zabrzdilo před chatou auto.Vypadalo to jako nějaký nejnovější model Audi.Nic laciného.Ale to jsem čekala.Z auta vystoupil Tom s jeho rodiči. Ti jen vyházeli věci z kufru,zaparkovali kolo na věšák a odjeli.Všechno bylo tak rychlé,že než jsem úplně zaregistrovala děj,visel mi už Tomáš kolem krku.,,Hej,ty zvíře,jsem tak rád, že tě vidim!“ smál se Tomáš a několikrát se se mnou otočil dokola...Zářilo z něj štěstí a radost. ,,Jak jsi mi to mohl udělat?celé dva dny jsem tu musela být bez tebe!“ vyčetla jsem mu.,,To víš,“ řekl a poškrábal se ve vlasech ,, z té radosti,že tu budeme týden spolu,jsem dostal horečky.“ Zamračila jsem se a naoko dělala uraženou. Lípnul i pusu na tvář a oba jsme se rozesmáli. ,,Hej vy dva!“ křikl Pavel ,,razíme a vy jdete s náma.Nemůžu vás tu nechat samotný“ pokrčil rameny a všichni jsme se znova rozesmáli.Pochopili jsme,kam tím Pavel míří, a tak jsem popadla křídu,papírky a propisku a dala se do klusu,abych všechny stihla.Tomáš mě hned dohnal. Cestou k cíli jsme s Tomášem kecali o všem možném i nemožném. Večer jsme se ještě sešli v kuchyni,dali si čaj a buchty, leželi na gauči a užívali si přítomnosti toho druhého. Příští den už tak růžový nebyl.Tomáš se mnou prohodil pár slovíček při snídani,ale jinak si mě nevšímal.Odešel s mýma spolubydlícíma a pár klukama do pokoje,kde hráli a zpívali písničky.Chtělo se mi brečet.Najednou jsem byla sama.Vzala jsem si proto deník a zalezla do rohu kuchyně a zapisovala pocity.Pak přišel Tom.Nepotřeboval číst zápisky,stačil mu můj výraz a slzy,které mi pomalu stékaly po tváři.Vzhlédla jsem.Zadíval se mi hluboko do uplakaných očí a řekl mi jen ,,Promiň.“ Slíbl jednu slzu a objal mě.Rozplakala jsem se naplno. ,,Neplač,nesluší ti to.Škoda očí,nemyslíš?Mají být zelené,ne rudé.A víš co?Pojď,vím co ti zvedne náladu!“ zavelel a zvedl se.Pak mi podal ruku aby mi pomohl vstát.Zaklapla jsem deník,vstala a odkráčela jsem do pokoje. Netušil,o co jde,a tak zavolal :,,Verčo?Elis!Kam jdeš?“ Neotočila jsem se,jen usmála.Mezitím zmizel ve svém pokoji.Uklidila jsem deník a namířila si to k němu. Když jsem otevřela dveře,narazila jsem na něco trdého.Ovšem že,byl za dveřmi!Vylezl z úkrytu a třel si nos. ,,Ježiš,omluvám se!Moc mě to mrzí!“ vyrazila jsem ze sebe a odvedla ho na postel.Položila jsem ho a šla do koupelny pro obklad.Když jsem se vrátila,měl zaplou televizi a koukal na Sponge Boba. Tu pohádku jsem milovala.Přiložila jsem mu oblad a sedla jsem si vedle něj. Společně jsme vydrželi koukat až do večera,kdy se na pokoj začali trousit malý kluci.To jsme se přestěhovali na zem.Udělala jsem si sezení u stěny.Tomáš si sedl z jedné strany a můj dlouholetý školní idol,taky dobrý kamarád, si sedl z druhé.Oba si na mě položili hlavy.Po chvilce se začli dohadovat,kdo na to má větší právo,a tak jsem se rozesmála,zvedla se a nechala je být.Lehla jsem si do jiného ,,ležení“ kousek dál.Tomášek za mnou přišel a lehl si ke mně pod peřinu.Koukali jsme si do očí a po chvilce už byli naše ruce propletené. ,,Proč je mi s tebou tak dobře?“ zašeptala jsem po chvíli. ,,Mě je s tebou tak dobře,jako nikdy předtím.“ zašeptal zpátky... ,,Tome?“ ,,Hm?“ ,,Miluju tě“ vypravila jsem ze sebe. Usmál se. ,,Já tebe taky.“ byla jsem nejméně v sedmnáctém nebi. Začli jsme si vyprávět,že já ho chtěla celý rok a on že mě taky.Prý ho vydírala jedna holka,což já samozřejmě věděla.Prý mě miloval také celý rok,ale až teď dostal šanci mi to říct. Další den byl jako z pohádky...Vlastně,celé dny. Když jsme u něj na pokoji leželi v posteli,koukali na Sponge Boba,skvěle se bavili a líbali,říkával mi často: ,,Jsi tak krásná.Miluju tě.Nikdy tě nechci ztratit.“ a tak podobně...Byly to chvilky prožité v mém soukromém ráji.Skončilo soustředění a odjeli jsme.Nebydlíme od sebe daleko,a tak jsme se scházeli. Po nějaké době došel kredit i volný čas...Byl čas školy.Šla jsem dál.Opustila základku a vykročila do neznámého světa velkých teenagerů,téměř dospělých lidí.Jak utichal kontakt mezi námi,utichla i láska. Jedinou památkou na něj je mikina,kterou mi věnoval(chtěla jsem kousek z něj) a on má stříbrný,kamínky vykládaný křížek na krku. Když ho vídám,vidím,že jej stále nosí. Našel si o čtyři roky mladší holku a omezil docházku na tréninky. Dělá,že jsme stále nejlepšími přáteli,ale to už nejsme.Nelze vrátit minulost.A je to tu zase...Další příval slz...Horečka stoupla,musím se zklidnit...Nejde to.Z každé fotografie v pokoji se na mě dívá jeho andělský obličej...Proč jsem jen nevyhodila ty fotografie?!Sakra proč?!Teprve když slyším,jak mě nabádá Fergie,přestávám plakat,jen se třesu...Vždyť přece ,,Big Girls don´t cry...“