Rozchod - 9. část

9.
Míša po mě ve škole pokukovala. Vypadala docela vítězně. Cítím nějakou čertovinu.
Samozřejmě mě hned napadne ta nejhorší možnost. Ona ví o tom co se stalo s Vojtou. Je docela klidně možný, že jí někde potkal a svěřil se jí. Je jedna z mála se kterými se tady zná… Ten syčák!
Ta kráva to teď řekne Martinovi a on se k ní vrátí! Proč se musí všechno tak zkomplikovat?! To je neskutečné! Musím něco urgentně vymyslet.
Můžu klidně říct že si to vymysleli, ale není jisté, jestli mi Martin uvěří. Je totiž docela dobře možné, že uvěří jí a mě ne, což je větší pravděpodobnost vzhledem k tomu, že jsem mu již několikrát lhala…

„Ahoj miláčku.“ přivítá mě polibkem když ho potkám v parku.
Bohužel to není Martin ale Vojta, ten opruzák jeden…
„Nech mě.“ strčím do něj.
„Neměla bys na mě být tak zlá.“
„A proč?“ ušklíbnu se a jdu dál. „Protože mě jinak zabiješ?“
„Protože mám moc krásný fotky. Moc ti to na nich sluší.“
Cože?!
„Cože?!“ otočím se rázně.
„Jsme na nich my dva… můžu to klidně kdykoliv ukázat tvému drahému příteli kterého nechceš opustit. Pokud ovšem…“
„Nědělej tady z toho divadlo! Radši mi řekni kam míříš?“
„Chtěl bych, aby si na mě byla taková jako včera.“
„Zapomeň! To nikdy neudělám…už jen proto, že to chceš ty.“
„Tak to budu muset ty fotky ukázat tvému miláčkovi… jak se jmenuje. Martin? Martin Kalášek? Ulice Erbenova ten krásný nový dům?“
Co?? Jak tohle může vědět?! Kdo mu to řekl?
„Kdo ti to řekl?!“ vyjedu na něj.
„Mám svoje zdroje…někdy ti je možná řeknu.“
No jasně! Michala! Kdo jiný by mu to jinak sdělil? Možná víc lidí, ale já jí živě vidím jak mu obětavě diktuje adresu, číslo na pevnou linku, na mobil, prostě všechno…
„Beztak ty fotky nemáš… kdo by nás totiž mohl fotit? Snad ty?! To asi těžko… Byl jsi zaměstnaný něčím jiným…“
„Tady jsou.“ vytáhne z kapsy balíček a zamává mi jím před obličejem. Jsou to fotky. Moje a jeho. Ze včerejška. Debil…
Tak to je teda pěkná šlamastyka! Jak se z tohohle dostanu?! To je prostě neřešitelná situace! Musím se mu podřídit nebo se vzdát Martina! Nechce se mi ani jedno…
„Co vlastně chceš?“ chci se ujistit že jsem to pochopila správně.
„Chci tebe- za mlčení.“ Pochopila jsem to správně, jen od něho to zní docela úchylně…mohl to aspoň jinak formulovat.
Musím získat čas…
„Kolik mám času na rozmyšlenou?“ zeptám se.
„Myslíš že nějaký budeš mít?“
„Jo, protože si to musím rozmyslet… a to tak rychle nejde.“
„Týden.“ řekne. „Ode dneška za týden se tady sejdeme a ty mi řekneš jak se rozhodla. Přesně v pět hodin.“
To tedy není moc času na dobré promyšlení plánu. Samozřejmě bych ho za týden stihla promyslet… ale to je tak všechno. Potřebovala bych ještě týden na uskutečnění a hlavně nejdůležitější týden na jeho vymyšlení. Vymyslet, promyslet, uskutečnit. To jsou tři týdny… Proč mi nedal tři týdny?!
Musím to pořádně promyslet…tohle nemůžu nechat jen tak! Samozřejmě se bez boje nevzdám. Ale jak to udělám, to ještě nevím… Je to složitá situace. A je evidentní, že nemá řešení…

„Tak co?“ vybafne na mě Míša (už podruhé za dva dny) když vycházím z učebny.
„Co myslíš?“ dělám nechápavou.
„Co Vojta? Neříkal ti náhodou něco?“ vyzvídá.
„Chce se v sobotu se mnou sejít.“ vymyslím si.
„Určitě? A nelžeš náhodou?“
„Jak tě to napadlo?! Přece bych ti nelhala!? Vždyť jsme nejlepší kámošky spojené pokrevním sesterstvím! Tobě bych nemohla lhát kdy by se mi zachtělo.“vykulím na ní posměšně oči.
„Těžko říct…možná proto, že v sobotu Vojta nemá čas. Víš… jeho táta a moje máma mají zrovna svatbu tak nevím jestli to stihne…“ Je krásné jak hezky ignorovala to, co jsem řekla…
Odejde hned co se pokochá mým obličejem. Je v něm výraz naprostého překvapení. Tak oni jsou nevlastní sourozenci… tedy budou. Míša to měla od začátku naplánované. Jak do mě Vojta „náhodou“ strčil. Celé to byla jen hra?! To mě tedy dost uráží. Ale co nadělám. Podcenila jsem soupeře. Míša se totiž jen tak nedá jak se zdá na první pohled. Chyba je na mé straně. Měla jsem si jí lépe ohlídat. Teď to musím napravit. Respektive odstranit jí z cesty. (A zjistit, kdy se její praví rodiče rozvedli, ještě před měsícem jsem je viděla spolu ve městě…!)

Volal mi Martin jestli se sejdeme. V tu chvíli mě napadla poslední možnost jak to udělat. Řekla jsem mu, že se sejdeme v šest v parku.
Tam jsem záměrně nepřišla. A když tam dorazil a zkoušel mi volat, tak jsem mu to nezvedala.
Přiznám se vám už teď, že můj plán není dobrý. Ani trochu. Ani trošičku. Je stejně špatný jako má situace.

„Co ti včera bylo?“ zeptá se mě druhý den.
„No…nic. Nic.“ řeknu a uhnu pohledem. Znovu používám své herecké schopnosti.
„Chováš se nějak divně.“ zkoumavě se na mě podívá.
„Hele… já musím jít.“ zvednu se a ani se nerozloučím.