Second life IV. - 5. část

Když jsem se ocitla v posteli, marně jsem přemýšlela, kdy se to asi stalo. Vnímala jsem jen jeho hladové dotyky, soustředila se jen na jeho lačné rty a dívala se jen do jeho žádoucích očí.
Najednou všeho nechal a posadil se na okraj postele co nejdál ode mě.
Spadla jsem do polštářů. „Co je?“
Zatnul ruku v pěst a zakroutil hlavou.
„Pořád jsi naštvaný,“ zkrabatila jsem čelo.
„Jo. Mohl bych ti něco udělat.“
Co to mele? Vzala jsem ho za ruku a donutila ho, aby se na mě podíval. Natáhl druhou ruku a projel mi prsty prameny vlasů. Začala jsem mu rozepínat košili.
„Nevíš, co děláš,“ zašeptal.
Oh, že nevím? Dělala jsem to tisíckrát! Přejela jsem mu holým lýtkem po holeni. Pustil mou ruku a zajel si do vlasů. Nevěděl, co má dělat? Proč?
„Promiň,“ zašeptal a strhl mě na postel. Ten rychlý pohyb v souvislosti s jeho slovy mě rozhodil. Prudce jsem vydechla.
Opíral se nade mnou, oddechoval, jako kdyby uběhl maraton a vrhal na mne frustrované pohledy. Rozepla jsem poslední knoflík a položila mu ruce na hruď. Možná jsem se obávala toho, co přijde, tak jsem chtěla mít možnost ho od sebe odtrhnout. Serval ze mne nejdřív kraťásky. Tohle normálně nedělal. Nezačínal dole. Ale líbal mě jako snad nikdy a bylo v tom tolik vášně, že jsem neprotestovala a obtočila mu paže za zády. Trhla jsem jím směrem k sobě. Nalehl na mě celou vahou. Vzlykla jsem, ale ignoroval to. Tlačil se na mě a silnou dlaní mi drtil rameno. Poznala jsem, že cokoliv mu dneska dovolím, necouvne. Cokoliv mu dovolím, udělá to. Žádná opatrnost. Žádný soucit. Rozdmýchám oheň, který nikdo neuhasí. Moje ruka automaticky putovala k jeho vlasům, protože to byl jediný způsob, jak to zastavit. Jediné místo, kterým ho můžu ovládnout. Protože když vás někdo tahá za vlasy, taky vás to bolí. Ale neskončila jsem. Neskončila bych, ani kdybychom se propadli do pekla. A v tu chvíli jsme tam určitě patřili.
Pokrčila jsem nohu a ovinula ji kolem něj. Byl nahý. Zase jsem nepostřehla, kdy se to stalo. A stalo se toho mnohem víc. Přitiskl mě částečně na zeď, neměla jsem kam utéct. Ne, že bych to zamýšlela. A pak se se mnou spojil. Ani pomalu, ani opatrně. Zcela nečekaně a tak surově, že jsem vykřikla bolestí. A přece každý pohyb ve mně vyvolával něco ohromujícího. Pohltila mne extáze. Potřebovala jsem to vykřičet do celého světa. Ten okamžik jsem milovala i nenáviděla zároveň. Milovala jsem tu definitivnost. Byla jsem definitivně jím a on byl definitivně mnou. Nenáviděla jsem, že mě to tak moc ovládá a přitom nechci, aby to skončilo. I když jsem cítila, že je to špatné. Moc špatné. A že toho oba budeme litovat.
Vzlykala jsem jako smyslu zbavená, on křičel v hrozné agonii, ale nemusel, cítila jsem to! Mé srdce bilo o překot. Vychutnávala jsem si ohlušující přívaly rozkoše a proklínala se za to.
A nebyl vůbec něžný, jako by to vůbec nebyl on, ale stejně mi to nestačilo, chtěla jsem křičet: Víc! Bože na nebesích, víc! Možná se to ze mne opravdu vydralo, protože přitlačil a zrychlil a už mě ani nelíbal, jen se čelem opíral o mé. Jako kdyby ve mně plápolal oheň a olizoval zevnitř každou část mého těla. A já chtěla ještě přiložit, i když jsem neměla ponětí, zda se to dá přežít nebo ne. Prostě to pořád nebylo dost.
„Tomáši!“ Na světlo se draly pocity, které tam nikdy předtím nebyly. Velice intenzivní pocity. Strašná bolest. Točila se mi hlava. Slzy se mi vylily z kanálků. „Prosím!“ zakřičela jsem do prostoru a zaryla mu prsty do zad. Najednou jsem nechtěla nic víc, než aby mě poslouchal. Aby byl trochu vnímavý!
„Nemůžu!“ slyšela jsem zoufalý podtón a věděla, že to musím být já, kdo skončí, že on to nedokáže, že ví, že se nechová správně, ale neví, jak to skončit.
„To bolí, zlato!“ Ale neudělal s tím nic, tak jsem ho chytla za ty úžasný slámový vlasy a vší silou, které jsem byla schopna, trhla od sebe. Zasténal a pevně mě sevřel v náručí.
„Janinko,“ mumlal, ale už jsem se nebála, byl to zase on a hladil mě po zádech a líbal do vlasů. Jako kdyby se vzbudil z nějakého omámení. Pustila jsem jeho vlasy a zabořila mu obličej do ramene. Všechno mě bolelo, úplně všechno. I duše mě bolela. Moje duše byla jako zrcadlo rozbité na miliony kousíčků. Zrcadlila se v nich oddanost a láska, ale nebyly to stejné, jako když byly v celku.
„Nebývám naštvaný. Tohle se nemělo stát,“ zašeptal. Jeho hlas byl rozkolísaný.
Mlčela jsem a soustředila se jen na to, abych se uklidnila. Střípky postupně zase zapadaly jeden do druhého. A nakonec nebyly poslepované, byly křišťálově hladké, jako kdyby se nikdy neoddělily jeden od druhého.
„Promiň. Asi bych měl odejít.“
Vzhlédla jsem. „Cože?“ Kam by asi tak šel?!
„Nebýt mě…“
„Uklidni se.“
„Nejde to. Vždyť to vidíš. Nejde to. Mohla bys mě nahlásit za znásilnění!“
„To je blbost,“ zamumlala jsem. Byla to blbost. „Jsi můj manžel.“
„To neznamená, že s tebou můžu takhle zacházet.“
„Jak?“
„Takhle hrubě,“ řekl znechuceně.
Zakroutila jsem hlavou. „Miluju tě.“
„Nevím proč.“
„Já jo.“ /* pozn. Tohle není z mé hlavy, to jsem si vypůjčila z twilighted :-D
Odfrkl si.
„Bylo to jiný,“ zaváhala jsem.
„Bylo to příliš. Už se to nestane.“
„Když myslíš,“ souhlasila jsem. Nevadilo mi, že se to stalo, ale neměla jsem potřebu to někdy opakovat. Protože mi bylo, jako kdybych se skutálela z Ještědu. K tomu jsem se radši dotýkala nebes než se vařila v pekle.
„Jsem to ale pitomec.“
„Hm,“ vydechla jsem. Bylo mi fuk, jestli je pitomec. Strašně se mi chtělo spát.
„Dobrou noc, lásko,“ políbil mě na čelo.
Nevěděla jsem, jaká bude moje noc, ale on z ní asi nic mít nebude. Vsadila bych se, že neusne. Jen se bude užírat. Měla jsem mu v tom zabránit. Měla jsem, ale nešlo to. Asi jsem mu to vnitřně přála.
Zase se mi zdálo o černé díře, před kterou stál anděl a pobízel mě, ať do té nicoty za ním vstoupím. Bylo to hrozně divné. Věděla jsem, co po mě chce, ale nerozuměla jsem slovům. Jednotlivá slova neexistovala, ale dokázala jsem rozeznat jejich smysl. Díra do neznáma mě děsila. Chtěla jsem ji blíže prozkoumat, ale v cestě mi stáli divní lidé. Nejen lidé! Byli tam i elfové a skřítci a trpaslíci… Nikdy jsem nespatřila takovou sortu pohromadě! Ani jednu z těch bytostí jsem nikdy nepotkala. Ale před nimi, daleko vepředu jsem zahlídla Tomáše a to rozhodlo. Rozběhla jsem se za ním, ale ty bytosti mne nechtěli pustit. Tomáš zatím křičel na anděla a já na něj chtěla taky zavolat, ale z hrdla se mi vydralo jen podivné zapištění. Ztratila jsem hlas? Ale co budu dělat bez hlasu? Celý život jsem jen mluvila a mluvila, k ničemu jinému jsem se ani nehodila… Konečně jsem se prodrala mezi nějakými zmatenými trpaslíky a rozběhla se za Tomášem. Jenže když mě spatřil, taky se rozběhl. Běžel pryč, do hustého lesa. Následovala jsem ho, ale nemohla jsem ho dohonit. Vždycky byl rychlejší než já, i když jsem chodila pravidelně běhat, i když jsem napínala všechny svoje svaly a snažila se dýchat rovnoměrně… I když jsem necítila žádnou bolest. Ale kam běžel? Běžela jsem za ním jako smyslu zbavená, jako kdyby na ničem jiném nezáleželo, běžela jsem celou noc, dokud jsem se neprobudila. A ráno jsem se opravdu cítila jako po dlouhém vyčerpávajícím běhu.