Namaluj mi Nový svět...7

Hraběnka Rochesterová a její manžel byli velice zklamáni Rosiným náhlý rozhodnutím odjet tak nedlouho poté, co přijela.
„Jak ráda bych zde zůstala ještě několik měsíců.. třeba i celý rok! Jenže mám pocit, že Edward mě potřebuje,“ povzdychla si Mary Rose a upila ze svého šálku čaje.
„Chápu, má milá, ale přeci jen – nechcete zde zůstat ještě alespoň do nového roku?“ optal se přívětivě hrabě Rochester.
„Ale kdepak. Odjíždím čtyřiadvacátého. Do nového roku už čekat nemohu.“
„Snad nechcete odjet na Štědrý večer?!“ vyjekla hraběnka a nadskočila na pohovce. Ani si nevšimla, že si vylila trochu čaje na sukni. „To nám přeci nemůžete udělat!“
Mary Rose sklopila hlavu a zarděla se. „Je mi to opravdu líto, ale jinak už se do Londýna nedostanu – Edward psal, že čím dříve přijedu, tím lépe.“
„Do Londýna? Ale drahoušku, myslela jsem, že odjíždíte do Edinburgu,“ namítla paní Doveová a usrkla trochu čaje.
„Ne. Edward odjíždí na prázdniny domů. Koneckonců – já tam mám také domov,“ pokrčila rameny Mary Rose.

Odpoledne šla poslat Edwardovi dopis, že přijede pětadvacátého ráno. Cestou na poštu šla lehkým krokem. Nic jí netížilo. Léto se chýlilo ke konci. Však bylo na čase – byla už polovina září. Mary Rose si k této procházce vybrala pozdní odpoledne, kdy už se slunce sklánělo k západu – měla ráda tuto denní dobu. Všechno působilo měkčeji, jakoby něžněji. I ten ponurý výraz pana Shepherda, když odcházela z domu, působil o něco mileji a přívětivěji, něž když jej vídala ve stájích s koňmi.
Když se vracela zpět k hraběnce, šeřilo se. Bylo jí trochu úzko, když vyšlapovala po úzké pěšince mezi stromy. Najednou začala trochu litovat, že nepožádala pana Shepherda, aby jí na poštu odvezl. Ale věděla, že by musela přetrpět mlčenlivou cestu. Připadalo jí, jakoby se pan Shepherd choval vůči ní nějak odtažitě, poněkud chladně. Věděla, že nebyl nijak přívětivý už když přijela, ale od té doby, co oznámila, že odjíždí za Edwardem, se ta propast mezi nimi jakoby zvětšila.
Mary Rose náhle uvědomila, že je tma a že ona kráčí po pěšince vlastně jen po paměti, než že by viděla, kudy jde. Na vršky stromů už dopadal slabý opar mlhy a Mary Rose se zachvěla. Sevřela si paže a prodírala se tmou rychleji než před tím. Doufala, že stihne dojít domů ještě předtím, než se začne skutečně bát. Nebo než padne mlha – zapřísahala se však, že nebude myslet na žádné špatné věci.
Pod nohou jí křupla větev. Mary Rose vyplašeně vyjekla a její výkřik se nesl mezi stromy. Brzy si uvědomila, že sešla z hlavní cesty a že kráči po jedné z mnoha lesních pěšin. Zůstala vyděšená stát. Nebe byl zakryto mraky a měsíc se neodvážil ukázat. Mary Rose se pokoušela zůstat klidná, ale nešlo to. Brzy se začala panicky třást. Modlila se, aby někoho napadlo se po ní podívat – co když na ní zapomenou? „Nebuď hloupá, samozřejmě, že na tebe nezapomenou. Někoho pro tebe pošlou, husičko,“ napomínala se v duchu. Sedla si na zem a opřela se zády o strom. Bylo jí jasné, že kdyby se pokoušela najít cestu zpět, pravděpodobně by se zatoulala ještě hloub do lesa. Doufala, že někdo přijde..

„Slečno Bakerová! Slečno!“
Mezi stromy se pohybovalo světlo. Mary Rose sebou trhla. Usnula? Možná… Jak dlouho tu byla?
„Haló? Tady jsem!“ zavolala na zpět a pokusila se zvednout. Měla ztuhlé nohy a hlas zněl poněkud nejistě a roztřeseně.
Světlo se k ní přibližovalo. Mary Rose si přitáhla paže k tělu co to šlo a čekala.
„Slečno! Slečno?“
„Tady!“ zavolala Rose nazpět. Už poznala hlas pana Shepherda. Rozeznávala jeho postavu i obličej, jak se přibližoval.
„Není vám nic?“ zeptala se ustaraně, když viděl schoulenou Rose.
„N-ne,“ vyhrkla Mary Rose, ale slova se jí zasekla v krku.
„Pojďte.“ Pan Shpeherd si svlékl lehký kabát a ovinul jej Mary Rose kolem ramen. „Pomůžu vám vstát. Nevypadáte, že byste se dokázala sama zvednout. Jak se vám povedlo dostat se tak daleko od cesty?“
„N-nevím… přemýšlela jsem a už byla tma.“
Pan Shepherd se posměšně uchechtl.
„Myslíte si, že jsem hloupá.. dobrá, ale přestaňte se tak hloupě usmívat!“ vykřikla nasupeně Mary Rose.
Pan Shepherd ji jemně uchopil za paže a pomohl jí vstát. „To si nemyslím,“ poznamenal a jeho tvář ztvrdla.
„Ale samozřejmě, že si to myslíte! Jinak byste se ke mně nechoval tak…tak…“ Mary Rose pro jeho odtažité chování nemohla nalézt jiná slova – nebo snad měla panu Shepherdovi vpálit do tváře, že je vůči ní chladný a hrubý? To ne.
„Právě jsem vás zachránil,“ poznamenal pan Shepherd kousavě.
„Ano, teď máte právo se vymlouvat,“ řekla odměřeně Mary Rose, stále v těsné blízkosti pana Shepherda.
„Samozřejmě, tohle by pro vás přeci udělal i ten váš Edward,“ odsekl pan Shepherd nevrle a Mary Rose si všimla, že Edwardovo jméno vyslovil s odporem.
„o toho vám vůbec nic není!“ vyhrkla Rose a vytrhla se panu Shepherdovi. Uvili jen tak stáli. Pan Shepherd se sehnul na zem pro lucernu.
„Měli bychom jít,“ poznamenal.
Mary Rose se donutila jít co nejsvižnějším krokem, i když jejím ztuhlým nohám přinášelo toto tempo ostrou bolest. Brzy se ocitli na cestě, pan Shepherd chtěl pomoct Mary Rose do kočáru, ale ta jeho ruku nechala viset ve vzduchu a nastoupila rázně sama.

Blížila se polovina prosinec a Mary Rose si všimla, že Edwarovi dopisy jsou stále chladnější a nepřítomnější. „Jaké je u vás počasí?“ psal například. Nebo: „Jak ti jde hra na klavír?“
Copak tohle si píšou zamilovaní lidé? Přemítala Mary Rose a odložila Edwarův poslední dopis stranou. Povzdychla si. Pamatovala si až moc jasně, jak úzko jí bylo s Edwardem v Edinburghu – bude to tentokrát jiné? Nedonutila se nahlížet do té nejisté budoucnosti. Jen vyhlížela z okna a doufala, že dokáže trochu pozdržet čas, aby se mohla ještě rozhodnout. Přes dvůr přeběhl pan Shepherd, aby se uchránil padajícímu sněhu. Od té doby, co našel Mary Rose v lese a dovezl ji roztřesenou a rozrušenou domů, spolu nepromluvili ani slovo. Mary Rose se nevyznala v jeho proměnlivém chování. Jednou se smál, po druhé vypadal vyčerpaný, nevrlý..
Snad mohl kdekdo Rose prominout, že pokládala smutek za nevrlost. Její čisté a prosté srdce nic takového jako opravdové trýznění dosud nepoznalo a její neposkvrněná duše ještě nikdy netonula v zoufalství.