Namaluj mi Nový svět...8

Přicházel čas Rosina odjezdu. Pan Shepherd se začal chovat ještě více podivínsky a Mary Rose to rozrušovalo a rozčilovalo zároveň. Byla z toho člověka nesvá – a nejen proto, že s ní od té doby, co ji našel ztracenou v lese, nepromluvil, ale především z toho prostého důvodu, že nikdy netušila, jestli se zrovna nerozhodne objevit jako duch vedle ní. Pan Shepherd měl totiž tu nepříjemnou vlastnost, že se dokázal pohybovat tiše a nepozorovaně, když chtěl a dokázal tak Mary Rose vždy naprosto vyvést z míry.
„Děkuji vám mnohokrát, že jste ě u sebe nechali takovou dlouhou dobu,“ usála se Mary Rose, stojíc v hale naproti Rochesterovým ve svém cestovním obleku.
„Jen doufám, že neodjíždíte nadobro!“ vyděsila se hraběnka.
„Ach, to ne!“ ubezpečila ji Mary Rose upřímně a objala se s ní.
„Samozřejmě, Rose, napište, jakmile dorazíte do Londýna,“ napomenul ji hrabě a otcovsky ji objal. V té době – ačkoliv se navzájem oslovovali s přehnanou slušností – je už Mary Rose začala pokládat za svoji rodinu a manželé Rochesterovi se k ní koneckonců chovali téměř jako k vlastní dceři.
„Pan Shepherd vás odveze na nádraží a pomůže vám se zavazadly,“ ubezpečila ji paní Doveová a políbila ji na obě tváře. „Opatrujte se.“

Mary Rose vyklopýtala plna smíšených pocitů z domu a nastoupila do kočáru. Koně už byly zapřažení a pan Shepherd jen naložil Rosina zavazadla.
Vyjeli a Mary Rose vzplanula touhou vyskočit a ještě jednou se projít v těch nyní už známých zahradách. Pokusila se myslet na Edwarda. Jeho poslední dopis byl ještě chladnější než ten předchozí. Neuměla si tu proměnu vysvětlit, vždyť jeho první dopis byl plný touhy a nenaplněné lásky! Začala si opět pročítat jeho poslední dopis. Ach, jak se jí stýskalo. Těšila se, že se s Edwardem znovu uvidí, ale nedokázala si přestavit, jak jejich setkání bude vypadat – miluje ji ještě? A co víc – miluje ona jeho?
Kočár se s trhnutím zastavil a pan Shepherd přispěchal otevřít Mary Rose dveře.
„Slečno, už jsme na místě,“ podotkl a pomohl Mary Rose vystoupit. Tentokrát Mary Rose jeho ruku přijala a nechala si pomoct.
Na kluzkém a rozbředlém sněhu uklouzla a pokusila se zachytit dvířek kočáru. Ruce v rukavicích měla však necitlivé a nedokázala se zachytit.
„Ah!“ vyjekla a spadla mokrého sněhu.
Koutkem oka spatřila pana Shepherda, který právě vykládal její zavazadla, jak se usmívá. Ihned jí přispěchal na pomoc. „Neublížila jste si?“
„Ne. Utrpělo jen mé sebevědomí,“ ušklíbla se Mary Rose a zamračeně se ohlédla po lidech, kteří čekali na vlak. Sledovali ji, jako by byla nějakou novou atrakcí.
„Tady se na to rychle zapomíná,“ uklidnil ji pan Shepherd a na tváři mu opět hrál šibalský úsměv, jako tehdy, když Mary Rose přijela.
„Víte, že od té doby, co jsem přijela, jste se nikdy takhle nezasmál?“ podotkla hořce Mary Rose. „V tom ustavičném urážení a omlouvání jste možná zapomněl? Nebo jste snad rád, že už odjíždím?“
Pan Shepherd ztuhl. „To ne,“ polkl.
Mary Rose významně pozvedla obočí.
„Jen doufám, že se zas brzy vrátíte.“
„A když ne?“
„Slíbila jste to hraběnce,“ namítl pan Shepherd.
„Copak jste se tam zase zjevil jako duch?“ namítla Mary Rose.
„Nemohu za to, že jste vůči mě tak zarputile nevšímavá,“ ohradil se pan Shepherd. „Nebo snad neplníte sliby?“
„To jsem neřekla. Samozřejmě, že chci přijet znovu!“ ujistila ho Mary Rose. „Jen doufám, ž tentokrát nepřijedu sama.“
Pan Shepherd se zatvářil nechápavě.
„Doufám, že zde bude vítán i Edward.“
Pan Shepherd neodpověděl a místo toho vykročil směrem k přijíždějícímu vlaku. Pomohl Mary Rose se zavazadly a chystal se odejít.
„Nerozloučíte se?“
Pan Shepherd se otočil. „Vždyť neodjíždíte nadobro.“
„Možná na dlouhý čas.“
„Dobrá. Tedy Sbohem.“
„Na shledanou,“ opravila ho rázně Mary Rose.
„Tedy Na shledanou.“

Vlak se s trhnutím rozjel a ary Rose si až v této chvíli uvědomila, jak jí budou Rochesterovi a paní Doveová chybět. A koneckonců – uvědomila si, jak co bude postrádat podivínské chování pana Shepherda.