Dvojčata v akci (4 část)

„Co se ti stalo sestřičko?“zeptá se mě zvědavě Martina druhý den ráno a já kousnu do loupáku.
„Co by?“zeptám se nechápavě a změřím si své oblečení od hlavy až k patě a zase naopak. Copak je něco divného na tom, že jsem si vzala dneska modrou sukni a bílé triko bez ramínek a k tomu černé boty na podpadku??
„Ty jsi dřív vzhůru než já!“vysvětlí mi ségra, že se nejedná o můj vzhled, ale o mé vstávání!!
„Vadí ti to?“zeptám se
„Ne, jsem jen překvapená“řekne a posadí se naproti mně. Ségra na rozdíl ode mě nesnídá, tvrdí, že je to stráta času, ale já si dopřeju snídani, zvlášť když ji snídani chystá naše Eliška...od ní prostě nemá snídaně chybu.
Ségra vypije svůj černý čaj a vyběhne nahoru, aby se oblékla a já odnesu všechno nádobí Elišce do kuchyně, aby nemusela lítat sem a tam.
„Děkuju Elenko, jste hodná“poděkuje mi a vezme si nádobí ode mě a hned ho naskládá do myčky.
„Jo tady je ještě čokoláda za včerejšek, jak jste nám koupila věci do školy“řeknu a podám ji její nejoblíbenější čokoládu. Bílou.
„To jste nemusela slečno, ale moc děkuju“usměje se na mě a podá mi svačinu do školy, abych jak říká, netrpěla hlady.
„Nemáte zaco Eliško,“usměju se na ni a ještě rychle vyběhnu do svého pokoje, abych si na krk připnula řetízek, dala naušnice a na ruku dala pár stříbrných náramků.
„Ségra já jedu s Petrem tak pa ve škole“nakoukne do mého pokoje Martina a zase zmizí. Se má, pomyslím si a rychle popadnu tašku, která je strašně těžké a vyběhnu před dům, kde mě už čeká Patrik..nezapoměl.
„Ahoj“pozdravíme se navzájem a zase slova se vydáme směr škola.
„Elen, Terezka mi říkala, že k ní chodíš na oběd každý den, protože ve škole není jídelna. Nemohl bych se k tobě přidat?“
„Jasně“souhlasím hned a chci ještě dodat, že ségra určitě půjdu s Petrem, ale to už k nám doběhne Karolína!!
„Ahoj Patričku“usměje se na něj a mě odstrčí do strany, aby se mohla zařadit po jeho boku. Přehlídne mě jako bych byla vzduch, ale Patrik ne. Bohužel celou noc pršelo, takže se po cestách udělali kaluže a já k mému strašnému neštěstí šlápnu rovnou do jedné z nich.
„Jsi v pohodě?“zeptá se mě Patrik a podrží mě kolem pasu, abych si mohla vyzout botku a otřít nohu o trávu, která je naštěstí už suchá z ranního sluníčka.
„Jo. To jsi nemusela Karolíno!“otočím se hned na svou drahou spolužačku, se kterou se nemáme rádi už od prváku.
„Srr já tě neviděla“pokrčí to nevinné stvoření rameny a věnuje krásný úsměv Patrikovi. Mám sto chutí po ni skočit, fakt! Štve mě čím dál tím víc a to je teprve ráno!
„Tohle ti vypadlo“skloní se Patrik k mému inhalátoru a podá mi ho. Sakra, pomyslím si a hned si ho od něj vezmu.
„Díky“poděkuju a rychle ho nacpu do kabely. Proč jsem si jen zapoměla zapnou přední kapsy, když jsem si ho tam strkala ráno?, napadne mě hned a nazuju si botku.
„Ty jsi astmatička?“zeptá se mě šeptem Patrik
„Bohužel jo, ale taky je to jediný rozdíl, jak nás se ségrou od sebe rozeznáš“ usměju se na něj a upravím si tašku, která mi málem spadla.
„Jdeme ne? Ona už je v pořádku tak pojď Patri, zrovna jsem tě chtěla pozvat na oběd“řekne a zasměje se svému blbýmu vtipu.
„Srr Kájo, ale já jdu na oběd s Elen“pokrčí rameny Patrik a do Karolíny jako by blesk udeřil. Hodí na mě vražednej pohled a se slovy, že snad někdy jindy, se znovu vydáme směr škola.
„Jak dlouho jsi astmatička?“zeptá se mě Patrik a já si právě teď uvědomím, že mě ještě nepustil od té doby co mě držel!!