Maliny

„Kam mě vedete?“ táži se opatrně a nenápadně se snažím sesunout šátek z očí. Nevede se mi to. Můj trýznitel mě pevně drží za ruku a já za ním téměř vlaji, jak spěchá. Co když mě někde uvězní? Pro košíček malin! To ne!
„Pane, já…“ polknu a odhodlám se pokračovat. „Nechtěla jsem vám uškodit…. Jen…. Ty krásné, velké maliny… Nemohla jsem odolat. Vím, že vloupat se do cizí zahrady je neodpustitelné, ale… v lese tak nádherné ovoce neroste a…. “ „Psst“ sykne muž, který teď rozhoduje o mém příštím osudu a zastaví se. Mou ruku však nepustí. Zaposlouchám se do okolních zvuků a snažím se rozpoznat, kde jsme. Kolem zpívají ptáci a šumí stromy. Něco tu sladce voní. Nacházíme se nejspíš v sadu. Dobře vím, že muž, kterému jsem, Pán Bůh mi odpusť, kradla maliny na zahradě, je velmi bohatým šlechticem, a že já, dcera zchudlého zemana, jsem se příliš krutě provinila, než abych unikla trestu.
Tiše vzdychnu. „Snad se nebojíš?“ ozve se do ticha hluboký hlas hraběte Petra. Matně si vzpomínám, že mi otec kdysi říkal, jak se mladý pán jmenuje. „Na to, abys mi vlezla do zahrady, jsi měla, zdá se, odvahy dost.“ pokračuje pán v tichém rozmlouvání a přitom se dá znovu do kroku. Neodvažuji se odpovědět, jen se nechám vést.
Za chvíli uslyším své obnošené střevíčky klapat na kamenných schodech. Lem růžových šatů se otírá o zem. Nechtěně na něj šlápnu a kus levné látky se utrhne. „Ach.“ zasténám. Dostala jsem tyto šaty od tatínka, byly jediné, ve kterých jsem si připadala jako zemanova dcera, a ne jako jedna z jeho nevolnic. Hrabě vedle mě nespokojeně zamručí, sehne se a zvedne mě do náruče. Než stihnu vykřiknout, ucpe mi ústa silná ruka. „Kousnout, kousnout!“ říká mi moje výbušná povaha, ale rozum mě nabádá ke klidu. Už tak se nacházím v nezáviděníhodné situaci, tak proč bych si měla sama ještě uškodit.
Uvědomím si, že míříme do útrob nějakého domu. Srdce mi splašeně bije a ruce se třesou. Co když mne odnese do mučírny? A nakonec mne upálí jako čarodějnici? V těchto neklidných dobách si nikdo nemůže být jist životem. Ze rtů mi unikne vzlyk. „Snad mi tu neomdlíte, madame?“ táže se hrabě s hlubokou ironií v hlase. Snažím se o chladný, nebojácný tón, když odpovídám: „Kdybyste znal Markétu, dceru zemana Joška, nikdy byste takto nepromluvil!“ ovšem, asi se mi příliš nepovedl, protože odpovědí je mrazivý smích, po němž mi tuhne v žilách má zemanská krev.
Náhle se hrabě se mnou v náručí opět zastaví. Jemně mě postaví na zem, a když se mé střevíčky dotknou země, trošku se uklidním. Šátek mi však muž neodejme a opět mě vede za ruku. Cítím, jak přede mnou otevřel dveře. „Budeme v cíli, krásko.“ Řekne. Tentokrát v jeho slovech nepostřehnu ironii.
Posadí mě do měkkých podušek. Odechnu si. Jistě nejsem v mučírně. Pak mi odváže šátek.
Sedím na obrovském loži v růžovém pokoji. Všechno je tu růžové. Závěsy, paraván, toaletní stolek, stěny i koberce. „Ach.“ Vzdychnu a usměji se. „Líbí se vám tu, že? Věděl jsem to.“ Konečně začnu vnímat i hraběte Petra. Stojí nade mnou a na plných rtech mu hraje lehký úsměv. Má tmavé oči jako ďábel a vlasy jako uhel. Zřejmě nenosí vlásenku Všimnu si také, že ke mně začal mluvit s větší úctou. Pokusím se vstát, ale zatlačí mě zpět do polštářů.
„Proč jste mě sem odvedl?“ ptám se a snažím se marně urovnat to, co zbylo z mých šatů. Petrovy oči mne napjatě pozorují. Složím ruce do klína a tázavě na něj pohlédnu. „Protože mě napadlo, jak se k vaší malinové vášni tento salonek hodí.“ pronese, a já mám dojem, že neříká pravdu.
„Nuže? Proč tak milujete to malinké ovoce?“
„Protože je tím nejsladším, co jsem kdy okusila.“ odpovídám bez roznyslu.
„To si vážně myslíte?“ zajímá ho a já si zase všimnu jeho prohnaného úsměvu.
„Dokáži vám, že se mýlíte. Na světě je mnoho sladších věcí. A jedna, ta je ze všech nejsladší.“ Přemůže mě zvědavost: „Jaká?“ Přesně na tuto otázku zřejmě čekal. Sehne se ke mně a přitiskne svá ústa k mým. V prvním okamžiku se leknu a chci se odtáhnout, ale hrabě pevně ovine paži kolem mých ramen. Hladí mě prstem po tváři, dokud se neuklidním. Jemně si pohrává s mými rty a potom je obkrouží jazykem. Nadechnu se k námitce, on toho využije a vklouzne jazykem hluboko do mých úst. Zatočí se mi hlava. Měl pravdu. Jeho polibky jsou sladší než maliny, dokonce mají i takovou příchuť.
Petrovy paže mě lehce pokládají do polštářů. Znovu mi šátkem přikrývá oči. Přestávám se bát. Myslím, že mi neublíží. Mužské tělo se na chvíli odtáhne. Za okamžik ucítím na rtech dotek něčeho jemného. Olíznu se. Maliny! Hrabě Petr mě krmí těmi nejsladšími malinami. Roztírá je po rtech a přebytečnou šťávu slíbává. „Právě jsem se dostala do malinového nebe“. pomyslím si. V tu chvíli se hrabě Petr odtáhne a odstraní mi šátek. „Večer za vámi přijdu. Do té doby budete mít všeho hojnost. Nechám vám donést i nové šaty “ promluví ke mně a odejde z pokoje. Dveře za sebou pečlivě zamkne. Nechápavě se položím do peřin.
Pane Bože, je velký hřích, že se na dnešní večer tolik těším??