A kdo soudí nás - ateisty,svatej otče, hm?

Ležím jako ty romantické dámy na obrázcích vytištěných na puzzle. V houpací síti objednané z internetu. Na dobírku. Na nic. Kolem mě se rozpíná zelená sukně. Necítím ji. Je mi vzdálená.
Cítím ale svůj černý korzet. Pravý a nefalšovaný. S ocelovými kosticemi. Taky z internetu. Ale pššt.
Trošku se pohupuji. A mám chuť na cigaretu. Ani ne tak kvůli ní samotné, jako kvůli tomu graciéznímu pohybu, který se dá udělat, když ji dáváte od pusy. Dokonce mám krabičku u sebe. Ale jedna cigareta v ní je namočená v nějakém svinstvu. Což mi nechutná. To zaprvé. Zadruhé, kdybych z ní potáhla, tak se ta síť rozhoupe nadzvukovou rychlostí. Nebo možná propadne verandou. Nebo obživne.
No nebylo by to skvělé, mít živou houpací síť?
Nebylo. To už vím. A k tomu bych si nejspíš pozvracela sukni.
Princ Harry šňupal vodku. Jak se šňupe vodka? A proč? Neumřu dokud všechno nevyzkouším. Pokud mě to do té doby nezabije.
Nebo pokud mě nezabije on… „Mého srdce šampión!“ Vyprsknu absurdním smíchem.
Už klesá po schodech. Se svým majestátem sepraných džínů a trička s nápisem Linux.
Efektní otevření venkovních dveří: Tři, dva, jedna teď !
Efektní vyčítavý pohled do očí – teď !
A ordinérní otázka: „Kde jsi byla?“
Dívám se mu do brýlí. Lesknou se od slunce. Hrozně mě tím vytáčí.
A do toho kde jsem byla mu nic není. To že spolu bydlíme, jíme a čteme National Geographic ho neopravňuje k tomu aby se ptal. I když… Řekl že se mnou chce chodit. Já řekla tak jo. A byla jsem připravená stát se dokonalou holkou dokonalého kluka, který se mnou nechce ani sdílet mé zájmy.
Ach, já kráva pitomá. On se mnou vlastně nic nesdílí. Nesdílí se mnou mé bolesti hlavy, jelikož nepije. Nesdílí moji citovou zmatenost, protože nebere drogy, nesdílí mé graciézní pohyby rukou protože nekouří. A nesdílí mé tělní tekutiny, rozkoš a něhu, protože se mnou nespí. Ještě nikdy se mnou nespal. Trvá to už 64 dní. Z toho 63 dní jsem nedělala nic co by nedělal on.
A teď tu stojí a efektně kouká. Proč? Ten kretén se do mě prý zamiloval.
A teď vidí mé rozcuchané vlasy. Kruhy pod očima temné jako farářova kutna. Možná mám i cucflek na krku nebo ve výstřihu, co já vím. Taky možná přemýšlí jestli mám kalhotky.
Jako nemyslete si, že když to se mnou odmítá dělat, tak na to zároveň ani nemyslí. On na to myslí. A nejen že myslí. I jeho podvědomí na to ve spánku myslí, což vím, protože mu peru pyžamo.
Spát s člověkem s kterým chodíte je logické. A pro mě nutné. Ale nejspíš jsem zvládla spát s nějakým člověkem s kterým nechodím. Protože ty kalhotky fakt nemám. No toto…
Jenže, když mi vlastní kluk řekne že se mnou nebude spát dokud to/To nezačnu brát vážně, co byste dělali? Ani nevím co přesně tím/Tím myslel. Nemám ponětí co/Co dramatizuje.
Došlo mi, že je ticho. Je ticho protože jsem mu neodpověděla na otázku.
„Slavila jsem letní slunovrat. Ale neber to vážně, tvá víra to neuznává.“ Odpovím automatickým sarkasmem, mně tak drahým a protáhnu se v zádech.
Jo. Je katolík. Když mi bylo 14, řekla jsem si katolíka ani za nic. Já jsem taky křtěná. A naposledy asi v osmi letech jsem dokonce říkala své dětské „hříchy“ divnému pánovi v černým dresu s bílým límečkem. I když mi maminka říkala ať nikdy nemluvím s cizími lidmi. V těch osmi letech jsem přišla na to, že se poté zpovědi necítím čistší. O pár let později jsem přišla na to, že být katolík znamená žít bez života. Pak mi došlo, že kdybych se vyzpovídala v patnácti, dostanu facku. Popřípadě by se otec XY udělal do sutany. Nebo by mě možná upálili v místním skanzenu. Folklórní soubor by mi k tomu zpíval lidové písně a bývala učitelka klavíru by hrála na hrábě. A to hejno místních katoliček mého věku, které byly tak desetkrát větší kurvy než já, se cynicky smějou do bílých kapesníků.
Smějou se protože ví, že zpovědníkovi se neříká všechno. Anebo myslíte, že když se zpovídají z toho, že se večer nepomodlily, tak dodají, že sice klečely, ale nemohly zrovna říkat zdrávas, protože měly v ústech něco úplně jiného? Pokud ano, asi chci být katolický farář. Ale ne katolický Bůh. To by mě muselo, s prominutím, jebnout.
A můj katolický přítel tu jen tak stojí a aniž by věděl co se mi honí hlavou, přemýšlí zda odpustit padlému andělu v divném goth ohozu. Mám toho právě tak dost. Tahle hra je blbá. Zvednu se. „Můžu tě požádat o poslední věc než mi dáš kopačky?“ptám se klidně, „nech mě se vyspat. Zítra jsem pryč.“
A jdu nahoru.
Mrcho cynická, oslovím se v duchu svým oblíbeným jménem. Lehnu si na postel a prostě ležím.
Je to fajn, dokud nezaklepe a nevstoupí. To je ta nevýhoda, když máte Boha. Máte ho pořád za vlečkou. Sedne si na pelest a já udělám to, co dělat nemám: Začnu brečet. Dílem z extáze ze včerejška, dílem z toho že je prostě dojemnej.
A on si to vyloží jako lítost, protože jeho život je jen
HŘÍCH
LÍTOST
POKÁNÍ
ODPUŠTĚNÍ.
Dlouhými prsty mi začne rozvazovat korzet. I když to dělá jen proto abych se neudusila vlastními vzlyky, je to na něj velmi osobní kontakt. A na mě teď taky. Proto mu zastavím ruku a políbím ho na čelo. Mohla bych ho snad políbit i na ústa, aniž by mě něžně odstrčil a blbě se usmál. Ale proč? Proč, když mě nejspíš nechce? Proč, když chce jen chorobně odpouštět?
Ateisti nechtějí, aby jim bylo odpuštěno. Chtějí být souzeni, protože tak to prostě chodí v té realitě, kterou tolik milují. Zároveň také necítí lítost. A možná se neumí kát. Já jsme lítost nad vlastními činy nikdy nepociťovala.
Když jsem byla v koupelně, říkala jsem si, že zítra tohle prostě skončí. Odejdu z jeho domu zpátky na kolej. Vrátím se k ignoraci přednášek a následnému horečnatému studiu. Vykašlu se na pravidelné vzorné něco čemu on říká život. Budu to co jsem byla předtím. Já.