Tam, kde je můj sen

Nechtěla jsem být tou holkou, která pořád na něco čeká. Nemohla jsem nechat svůj sen odplout na řece života bůhví do kterýho moře. Nejspíš by to bylo moře Zapomnění. Já nejsem z těch, které se spokojí s tím, co mají. Smíří se s ničím a jdou snít o všem. Ne, to vážně nejsem já..

(...)

"..omlouvám se Ti. Nechtěla jsem Ti ublížit, ale taky jsem nechtěla, aby jsi mě miloval. Neprosila jsem Tě o to. Nikdy Ti to ani slůvkem nenaznačila.
Miluji tě.. Dvě slova. Čtyři slabiky. Osm písmen. -a mezi tím vším příměs bezmoci a obrovského smutku. -Vždy jsi chtěl vědět jak se cítím. Předtím jsem Ti to neřekla. Teď to víš. A bojím se toho, že právě zažíváš stejné pocity.."

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že budu psát takový dopis a ještě k tomu Tedovi, tak si myslím, že musel prodělat silný úraz hlavy. Nebo operaci mozku. Nebo by musel být mentálně postižený (na co to myslím? styď se, holka!!). Prostě bych se shovívavě usmála a myslela na jednu z předchozích variant.. Jak směšné. Jak nereálné. Jak nepředstavitelné. Jak směšné!

" Víš, ten problém není v Tobě. To ani náhodou! Jsi úžasný kluk. Jsi neuvěřitelně skvělý člověk. Jsi přítel, kterého by chtěl každý- vlastně byl jsi. Promiň mi to. Já tě mám pořád ráda. Strašně moc. Jen uznej sám- už se nebudeme tak nevázaně válet v pampeliškách a já už Ti nebudu vyprávět o tom, jak ten kluk strašně líbal... Už se nikdy neprojedem svítáním na koních bez sedel, bosky... Už nikdy ti nedám pusu na nos a neřeknu ,, mám tě ráda", protože by ses v tom šťoural a hledal skrytý smysl (jenže ten by tam nebyl, Teddy!) Víš, už NIKDY!"

Nikdy?... Nikdy?... Nikdy?... To slovo mi zní v uších jako ohlas starých časů. Tak strašně nechápavě. Jako by se chtělo ujistit, jestli to myslím vážně.
Rozzuřeně odhodím tužku někam před sebe do jezera. Myslím to vážně? Jsem si jistá? Ano. Jsem si jistá. Zní to tak děsivě, že mi začnou téct po tvářích slzy. Jsou tak studené, jako by mi vytékaly přímo ze srdce. ,, Ale já přece umím milovat!" - ozývá se někde hluboko ve mně.
Vytočeně vstanu a zamířím k té -mojí- malé chatičce. Mému novému domovu. Pořád si ještě nemůžu zvyknout. A mám strach, že si nezvyknu (na život bez Teda).
Vezmu tužku a bohužel očima zavadím o fotku na nočním stolku. Jsme na ní já a Ted. Šťastní. Na ten den si pamatuju. Bylo jaro, kvetly pampelišky, Sendy čekala hříbátko a Ted byl v euforii, od toho dne byl strejda. Ve stájích jsme se více méně míjeli a nemohli se dočkat, až uděláme všechny práce a budeme si moct vyjet na ten ,,náš" kopec. A když už jsme byli tam, na louce za lesem, odkud je krásný výhled na naši vísku a přilehlé pastviny, Tadeáš mi uvil věneček z těch žlutých kvítků. Objal mě -pevněji než obvykle- a řekl, že teprve teď je skutečně šťastný..
S nádhernou vzpomínkou dojdu zpátky k vodě. Strašně mi připomíná doby, kdy jsem s Tedem chodila plavit koně.
Měli jsme místo, kam nikdo nechodil. Nebyl to rybník, nebyla to přehrada, nebylo to jezero.. Pro nás ne. Byla to prostě Voda. Necelé dva metry deště.

" Často myslím na tebe i našich společných jedenáct let. Ten čas už nikdo nevrátí a já jsem tomu jen ráda. Za žádnou cenu bych tyto vzpomínky nevymazala z paměti.
Tadeáši, lituju jen jedné jediné věci. Toho, že jsem se s tebou nerozloučila a odjela. A taky jsem ti nestihla říct, že jedu do Wyomingu. Ano, jsem ve svým snu. Na horách, u koní, všichni tu jsou přátelští a mám pocit, že se můžu dotknout mraků, létat, smát se (ale já se nesměji, ba ani neusmívám).. Chybíš mi. Šíleně."

Pevně semknu víčka, dlaně svírám v pěst, až mi bělají klouby a koušu se do spodního rtu. Nesmím brečet, nesmím brečet, nesmím bre..- nic nepomáhá. Pláču. Hodně a dlouho. A taky přemýšlím.
Nahmatám tužku a nesmířená, ale pevně rozhodnutá dokončím dopis.

" Odpusť mi, prosím, vše, co jsem napsala. Chci, aby jsi to věděl. A chci, aby jsi věděl, že v době, kdy čteš tento dopis, já sedím v letadle a letím zpátky. Můj sen není ve Wyomingu. Můj sen je tam, kde jsi ty. Teď už to vím.. až teď.
P.S: Miluji tě...- dvě slova, čtyři slabiky, osm písmen- a mezi tím vším my dva."