Tak co, otče? Už máte jasno?

A pak jsem spala horečnatým spánkem se spoustou snů o zpovědnici do které když v kročíte, automaticky spadnete do pekla. Do žhavé lávy čehosi. Letmo se budím s mokrým ručníkem na hlavě a rukou semknutou v dlani s dlouhými prsty. Definitivně se budím pomocí pomerančového džusu a jeho klidného pohledu který je k nevydržení.
K normální činnosti mozku se dostávám pomocí trochy Rubifenu.
Metylfenidát je sociálně-farmakologický zázrak. Dětičky uklidňuje a dospělé probudí. Teď budu čekat jestli jsem dospělá nebo dítě.
On o tom samozřejmě neví. Pro něj je každá bílá tabletka prostě jen droga. A drogy jsou špatné. Akorát teď přesně nevím, které přikázání to říká. Dívám se jak oplachuje hrníčky od snídaně. A přemýšlím, kdo z nás potřebuje vlastně víc péče. Vždyť je tak zranitelný s tou svojí naivní vírou. Musím tu být. Protože mě miluje. Kretén, oslovím ho mile, v duchu.
Jdu k němu. Obejmu ho. Promiň, omlouvám se. Říkám. Zatváří se mesiášsky a řekne že je to v pohodě. Zní to vítězoslavně. Dostal co chtěl. A já dostala další pomerančový džus.

Kdysi dávno jsem bývala entusiastická idealistka s vizí o záchranně chudých a trpících.
Tak jsem se vydala s ošetřovatelským kurzem, kurzem tropické medicíny, doktory bez hranic a dalším dokonalým expřítelem do Laosu. Nevím jestli jsem tam jela kvůli svému sociálnímu smýšlení nebo kvůli tomu, aby si mě víc vážil. Prostě jsem s ním chtěla chovat v náruči nemocné děti, utírat zadek starým lidem, usmívat se a učit se laosky. Vydržela jsem to 186 dní, protože 187. den jsme měli jet domů.
A on řekl, že zůstává. To jsem nečekala. Já už tam být nemohla a on se mi měl přizpůsobit.
Já už bych nevydržela ani na minutu další vřískající dítě, on se jim rozhodl obětovat talent, život a mě. Tak jsem rozcupovala své tričko s logem „Médecins sans frontiéres“, zašla jsem si v podprsence na ošetřovnu a hodila do sebe dva diazepamy. Ráno jsem, ještě pořád trochu připitomělá, odletěla domů. Byla jsem zpátky v bytě, kde teď sídlilo pár kamarádů. Býval to Náš Byt. Chtěli jsme v něm žít po šichtě v nemocnici. Chtěli jsme v něm zplodit dítě a vychovat z něj dalšího idealistu-fanatika. A já se v tom pokoji, kde by si to mrně kadilo do plínek, úplně sesypala.
Seděla jsem tam a brečela a spala a spala a brečela. Když mi došel diazepam a já s tou hysterií nedala pokoj, zavolali mého bývalého profesora psychoterapie.
Zprvu se jim neurčitě bránil, že on už přece nepraktikoval léta páně, ale když uviděl svoji oblíbenou studentku v rohu pokoje se zplihlými vlasy, tak se hecnul a poháněn nějakým ochranitelským komplexem ze mě udělal svoji pacientku.

„Pšš, vyřeší se to…“ šeptá. Ležím na boku na podlaze a on leží za mnou. Brečela bych, ale už není co. Slyším jeho hlas. Šeptá s výraznými sykavkami slova, která mi nedávají smysl, ale uklidňují. Usínám.

Pak sedíme naproti sobě u stolu a on se mě ptá na Laos. A já mu vyprávím, jak mi v náruči umřelo miminko, jak mě jednou škrábla kulka o bok, když jsme evakuovali uprchlický tábor na hranicích s Thajskem. Vyprávím mu o sexu pod moskytiérou o zlých snech a pocitu viny. Vyprávím o nadšení v očích svého expřítele.
A on sedí a naslouchá. A jsme si čím dál bližší a bližší.
Když si zase budeme povídat a já začnu natahovat, chytí mě za ruku.
Když spolu půjdeme na procházku, řeknu mu ať mě políbí.
Podívá se na mě. A já mu v jednom oku vidím slovo ETIKA a v druhém CHCI TĚ. Pak mě začne líbat těmi velezkušenými rty skoročtyřicátníka.
O měsíc později ležím na boku na dece na podlaze a on leží za mnou. Směs jeho a mých šatů se rozprostírá kolem nás. Líbá jizvu na boku, jediný suvenýr z mých mesiášských cest.
Introspekcí zjišťuji, že pořád ještě myslím na milování s ním. Je tak dokonalé, že u něj chci umřít, protože vím, že nic lepšího v životě nezažiju.
O měsíc později mi řekne, že musím začít žít vlastní život. A já to pochopím, protože je fakt dobrý psycholog.
Už ho nevídám, protože jsem změnila školu. Odešla jsem z medicíny abych se stala etnobotanikem.
A v rámci přednášky z antropologie, která se konala uprostřed období apokalyptických studentských párty po kterých jste si nic nepamatovali a byli jste za to rádi, jsem se seznámila s katolíkem, který se do mě, kretén, zamiloval. Konec historické části.