Vánoce 2018

„Už jsi vzhůru?“ vracela se Gita osvěžená ranní sprchou z koupelny v županu, nalíčená a s vyfoukanými vlasy.
„Pojď zpátky do postele,“ zamumlal Filip rozespale a posunul se na své straně postele, aby jí udělal kousek místa.
„Ne, ne, vstávej, osprchuj se a přijď dolů, udělám snídani a pak ti prozradím, co budeme dělat dneska,“ usmála se na něj a ani nešla blíž, aby se jí mohl dotknout a strhnout ji zpátky do peřin.
Povzdychl si a po chvilce vstal, aby udělal, co mu řekla. Zajímalo ho, co dnes budou dělat.
Když se objevil ve dveřích kuchyně, stála k němu zády u stolu, kam donesla snídani. Z tácu servírovala konvici s kávou, talíř s pečivem, pomazánku, šunku, sýr a zeleninu. Pořád nechápal, jak to všechno stíhala tak rychle.
Přišel k ní zezadu velice tiše a objal ji kolem pasu, obličej zabořil do její šíje a jednou dlaní pohladil bříško a druhou současně oblinu ňader skrytou za huňatostí látky.
Pomalu se otáčela k němu. Vzala ho za ruce, které měl stále na jejím těle. „Jídlo je hotové, posaď se,“ políbila ho něžně na tvář, jakoby se jeho rtům záměrně vyhýbala.
„Copak je?“ podivil se.
„Nic, jenom se posaď,“ pokynula mu rukou, když se vymanila z jeho náruče.
Nezdálo se mu to, ale poslechl. Už zase.
„Večer jsem ti říkala, že se nemůžeme líbat, dotýkat a milovat, že to má svůj důvod. Najíme se a pak půjdeme do ložnice, tam ti ukážu, co budeme dělat. A pak vyrazíme ven, ano?“
„Jsem opravdu zvědavý, co zamýšlíš, lásko,“ odpověděl a zakousnul se do krajíce chleba.
Věděla, že rozhovor bude lepší až venku, že teď se nemůže soustředit ani jeden, když tak vedle sebe sedí u stolu jenom v županech, pod nimiž nemají vůbec nic, pijí kávu a žvýkají chléb. A ona chtěla plán dodržet.
„Ještě opláchnu nádobí,“ zastavila se u linky, když sklidila ze stolu, poté co dojedli.
„Vždyť máme myčku,“ namítl.
„Je to jen pár kousků, přece to tady nenechám,“ usmála se.
„Pomůžu ti,“ vzal do ruky čistou utěrku a čekal, až odloží první umytý talíř.

Do ložnice přišli ruku v ruce. Aspoň tak jí mohl být nablízku. Netušil, kolik ji to stálo přemáhání se k němu nepřitulit.
„Teď se svlékneme,“ rozvazovala si pásek. „A pak si sedneme na postel proti sobě a budeme se navzájem hladit.“ Vzala ho za ruku a s rozevlátým koupacím pláštěm kráčela k loži.
„Všude?“ těšil se.
„Ne, musíme vynechat prsa a pohlaví,“ vzdychla a župan jí sjel k nohám.
„To bude těžké, nevím, jestli to zvládnu,“ napodobil ji a najednou proti sobě stáli nazí.
Seděli proti sobě na okraji lůžka, natáhla ruku a lehce ho dlaní pohladila po tváři. „Zavři na chvilku oči, miláčku, ať vnímáš jenom dotyk,“ poprosila ho měkce.
Cítil její prsty jako lehký vánek, kterak zkoumají velmi pomalu jeho hlavu. Masírovala mu spánky, pak dlaně oddálila a držela je na dva centimetry ve vzduchu, až cítil, jak z nich vychází teplo a energie. Pokračovala na tváři, jako sochař, co svýma rukama tvoří sochu, každou vrásku, kterou vykreslil čas, jak putují níž na krk, po pulzující tepně, po pevných ramenou, svalnatých pažích až k zápěstí. Nahmatala pulz a palci ho třela v záhybu. Přešla na hřbety rukou a zkoumala jeho prsty. Dívala se, jakou má délku ukazováčku a prsteníčku. Bylo zvláštní, že muži mají ukazováčky kratší než prsteníčky a ženy naopak. Tato drobná niance ji odjakživa fascinovala. Když si pohrála s rukama, pokračovala v laskání jeho zad, naklonila se k němu a poznávala svaly a teplo kůže od krku až ke kříži. Zkoumala velice pomalu každé místo, až dospěla na pevný zadek. Odtud putovala nahoru přes břicho, po hrudi až ke klíčním kostem.
Měl co dělat, aby to ustál. Vzrušovalo ho, jak se jej dotýkala všude na těle. Musel natáhnout nohy podél jejího těla. Seděla na patách mezi nimi a laskala ho po stehnech. Její vlasy ho lechtaly na břiše a občas se dotkly jeho hladkého klína. Sykl a snažil se polykat vzrušené steny, které se mu draly z hrdla ven.
Blížila se ke konci své dráhy, mnula mu kotníky a prsty na nohou. Cítil se jako postava k Kamasutry, které je věnovaná veškerá péče, jakoby nic jiného na světě neexistovalo. S Gitou byl takový každý den. Jakoby každý den byl tím posledním.
Nemluvili, když skončila. Rozuměli si i beze slov. Filip se chystal poznat dotykem Gitu.
Vzal její obličej do dlaní a palci kroužil po lícních kostech, jakoby utíral neviditelné slzy. Ukazováčkem obtáhnul konturu jejího profilu, pokračoval něžným kreslením tvaru ucha, až jí naskočila husí kůže. Její citlivé místo. Věděl, jak na ni. Šíje. Obvykle ji tam líbal, až sténala a křičela, že po něm touží. Teď ji dráždil prstem, chvěla se pod jeho dotyky, až se třásl i on.
Laskal ji dál, vynechal zakázané ovoce, které vždy ochutnával svými rty a putoval až k prstům na nohou.
Když dospěli ke konci, dívali se na sebe celí roztoužení.
„Musíme si teď lehnout a být tady tak dlouho, dokud nevychladneme,“ promluvila konečně.
Natáhli svá těla vedle sebe tak, aby se nedotýkali a poslouchali vlastní dech.
„A teď musíme ven, projít se, abychom na to pořád nemysleli,“ otočila obličej k jeho.
Vstala, sebrala z podlahy župan a odešla do koupelny, aniž by pohlédla na Filipa.

Šplhali do prudkého kopce k hradu, odkud je báječný výhled na město. Bylo to to nejlepší, co mohli udělat, fyzicky se unavit, aby neměli chuť na sex. Jenže adrenalin a endorfiny jsou tím nejlepším spouštěčem vášně.
Zadýchaní se ocitli na nádvoří. Přešli k široké zídce, která lemovala celé prostranství, posadili se na ni vedle sebe a pozorovali jarní zelení protkané ulice, které se hemžily životem.
„Měli se tví rodiče rádi, když jsi byl malý?“ zajímala se.
Zamyslel se a hledal vzpomínky dávno zasunuté v mysli. „Měli, myslím.“
„Povídej mi o tom, na co si vzpomínáš,“ povzbudila ho úsměvem.
„Vzpomínám si, že jsme jako malí se sestrou jednou pozorovali rodiče, když si mysleli, že spíme.“
„Jak pozorovali?“
„No, pozorovali. Máma nám zavřela dveře, když si myslela, že spíme. A pak se s tátou zavřeli do ložnice. Vykradli jsme se se sestrou ven a poslouchali. Slyšeli jsme zvuky, co jsme neznali. Jednoduše se milovali. Celí zkoprnělí jsme čekali, co se bude dít dál. A když to skončilo, vyšli nazí ven, drželi se za ruce a šli do koupelny. Cestou se líbali, takže si nás neměli šanci všimnout, jak se schováváme ve stínu. A pak si zřetelně řekli, že se milují. Když zapadli do koupelny, utekli jsme zpátky do postele. Roky jsme si na to nevzpomněli, až v pubertě se mě sestra zeptala, jestli si myslím, že to naši dělají pořád. Ta představa nás děsila, protože jim bylo kolem čtyřicítky a to už je přece věk, kdy na takové věci nemá člověk právo.“
„Páni,“ smála se. „No a myslíš, že se milovali celý život, dokud táta žil?“
„Určitě, jak fyzicky, tak duševně. Vídal jsem je kolikrát, jak se drží za ruce, když si mysleli, že je nikdo nespatří. A když táta umřel, máma se zhroutila.“
Držela ho za ruku, vzpomínky musely být bolestné, ale chtěla je znát. „Nikdy jsem nepochopila, proč se lidé stydí třeba jít po ulici ruku v ruce? Jakoby to bylo něco nepatřičného, nemyslíš? Nebo to patřilo jenom k mládí.“
„Máš pravdu, ale nás se to netýká. A co tví rodiče, taky jsi je někdy načapala?“
„Kdepak. Někdy jsem naopak pochybovala, jestli se vůbec rádi měli nebo mají. Kdysi dávno, už je to nějakých sedmnáct osmnáct let, byla mamka v nemocnici. Nikdo nevěděl, co jí je, putovala z oddělení na oddělení, až nakonec zjistili, že má nádor. Operovali ji, ale do doby, než zjistili, že to není rakovina, jsem se modlila a musela být oporou i tátovi. A tehdy, tehdy jsem poprvé viděla, jaké to je, když smrt bere za kliku a dívá se člověku do tváře. Tehdy jsem viděla otce se slzami v očích, jak se bojí, aby ji neztratil. A po všech těch letech jsem poprvé pochopila, že ji rád má. Jestli ji miluje, to nevím, nikdy to nahlas neřekl. U nás se taková slova nepoužívala. A naopak, moje máma dělala některé věci s něhou, ačkoliv nahlas láteřila, bylo to proto, aby nedala najevo strach.“
„A ty máš strach?“
„Strach? Ne, já se ho snažím překonat, strach bere člověku sílu. Nemám strach dávat najevo lásku a říkat to lidem, které mám ráda. Třeba tobě,“ podívala se na něj zpříma. „I když kdysi jsem ho mívala. Ale překonala jsem to.“ Vzpomněla si přitom, jak tehdy vyznala poprvé lásku muži, který o to nestál, který ji potřeboval jenom jako podporu, protože se plácal v problémech, dobrovolně. A pak, když její city neopětoval, dala se na ústup, protože to nemělo budoucnost a smysl. Tehdy se bála, jak zareaguje na její vyznání. Ale jedno ji naučil, říct to, protože se člověku uleví. Jak se s tím popere objekt lásky, už není její problém.
„Ani já se nebojím. Chci, abys to pořád věděla, že tě miluji.“
„Jsi to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat,“ sevřela jeho dlaň. „Půjdeme?“ dodala po chvíli ticha.
Seskočil dolů a pak ji vzal kolem pasu, aby jí pomohl dolů, i když to vysoko nebylo.