Myslím, že se tomu říká láska

Vstala jsem a rychle prošla uličkou. Cestou jsem krátce pohlédla na Dukse. Naštěstí pozorně sledoval filmové plátno.
Mířila jsem dál a schovala se u velkého dubu s velkými spletenými kořeny, tvořící útulné úžlabí. Nechtěla jsem Čakyho dlouho napínat a tak jsem po chvilce jeho hledání zapískala na prsty.
Spatřil mě, rozběhl se, a posadil vedle mě. Pohladil mě po vlasech. Položil hlavu na mé rameno, políbil mi ušní lalůček a zašeptal:,,V žaludku se mi honí malí motýlci, myslím, že se tomu říká láska.“ A já jsem v tu chvíli ucítila to samé. Prohrábla jsem jeho rozcuchané vlásky. On se chytil mých boků a pomalu se přiblížil. Měsíční světlo zasvítilo skrz korunu stromu právě, když se dotknul svými rty mých. Chvíli na nich zkoumavě držel, oči romanticky zavřené, potom jakoby se nechumelilo vjel jazykem k mému. Pohrával si s ním a pak přestal. Nechal mě sedět se zkoumavým pohledem. Zase se přiblížil a opět začal. Bylo to příjemné, něžné, ležérní, romantické. Pohladil mě po zádech a po ramenech a jako panenku si mě posadil vedle sebe. V kořenech starého stromu jsme sledovali měsíc.
,,Už když jsem tě poprvé uviděl. Tehdy. Třeštidlo, které letí ze dveří a padá hlavou do bláta. Asi nevíš, kdo řekl:,Můžu ti nějak pomoct?´ Teď už jo. Ale pak jsi mě zaskočila tím koktáním o tom, že si mám pospíšit, protože je tu ještě někdo třetí. Můžeš mi to ještě vysvětlit?“
,,Ono je to hrozně těžký a já se bojím, že když ti to řeknu, tak se na mě vykašleš a že i ten druhý…on to nepochopí určitě. Možná tak ty, ale…“
,,On? Nenaštvu se a city k tobě se ze mě určitě nevypaří.“
,,Ale já nechci zničit to, co jsme spolu právě prožili a chci, aby se to určitě opakovalo.“
,,Já taky, ale tím, že mi něco tajíš se nic nevyřeší.“
,,Dobře. Prostě miluju dva kluky najednou.“
,,A nemůžeš si v tom udělat jasno?“
,,Můžu, ale je to strašně těžký, protože ani jednoho z vás pořádně neznám.“
,,Co mám udělat pro to, abys byla s semnou a ne s ním?“
,,Zase chvíli mlčet…“ pochopil a začal se jako první přibližovat ke mně. K líbání nedošlo. Dal mi jen pusu. Odklonil se, popadl mě za ruku, vstal a vlekl mě za sebou.
,,Něco ti ukážu!“křičel.
Vběhl s semnou přímo do žitného pole za závorou tábora. Chvíli jsme se v něm brodili až…stanula jsem na menším vrcholku. ,,Támhle. Západ slunce.“ Sedli jsme si a pozorovali červeň která se vlévala do tmavomodré oblohy.
,,Ale jak to? Vždyť už byl vidět měsíc.“
,,Je to zvláštní. Zvláštní jako tohle místo. Před stovkami lety tady jedna žena podvedla svého muže s milencem, kterého poté zabila. Není to nijak romantické, ale vnímej. V tomhle poli se procházela žena se zamotanou hlavou, koho miluje. Dlaněmi hladila osinu žita. Pak tu potkala jiného muže, hezčího, než byl ten, kterého měla doma. Podvedla ho, ale litovala. A na další schůzce, kdy osinu žita hladila pozlacenou dýkou, milence zabila. Tam. Vidíš ten kříž?“
Položila jsem mu hlavu na rameno a zavřela víčka. Bylo mi s ním dobře.
,,Miluju tě, lásko.“řekl a dal mi pusu na krk. Položil hlavu na mou a spolu jsme vnímali jemný větřík. Místo zapadajícího slunce nám před očima naskákali malé hvězdičky.
,,Půjdeme?“ zvedl se.
,,Jo. Už bychom měli.“
Přesně tudy šla žena. Nešťastná, vdaná. Jako bych ji právě míjela.