Příběh jako ze sna

1. díl Knihkupectví:

,, No tak, Zuzi, pojď se mnou. Prosím!,“ naléhám na svoji kamarádku.
,, Zabere nám to, jen asi deset minut…… Zuzko!,“ neustále ji přemlouvám.
,, Promiň Janko, ale dneska nemůžu. Po škole spěchám do houslí. Víš, přece, že Panpajrová nemá ráda pozdní příchody,“ omluví se mi se smutným hlasem.
,, Nevadí,“ prohodím hlavou, ,, sice se mi tam moc nechce, ale nic nenadělám,“ vzdychnu si.
Samotnou mě nakupování nikdy nebaví, není si s kým povídat a sdílet názory.
Podepřu si hlavu a snažím se vnímat výklad o anatomii srdce. Zase nuda. Zívnu, protože profesorčin hlas mě uspává. Položím si hlavu na lavici a snažím se vší silou, nepropadnout do říše spánku. Když v tom do mě strčí Zuzka.
,, Jdeš jen do toho knihkupectví, ne?“ optá se.
Zvednu hlavu a řeknu:
,, Jo, jdu.“ Naštěstí jen. Chtěla jsem na Vánoce knížku, jenže jsem ji nikde nesehnala. Včera jsem ji viděla v jednom knihkupectví, tak jsem si řekla, že bych jsem si jí mohla, konečně koupit..
,, Tak, vidíš,“ pokývá hlavou spolusedící.
,, Co?,“ nechápavě se narovnám a dodám:
,, Já nevidím nic.“

V tu chvíli se obě rozesmějeme. Načeš Zuzka prohlásí:
,, Ale mě vidíš a nebo taky ne? Asi bys si měla zajít za očařkou pro brýle,“ škytá mezi smíchem.
,, Děkuji, ale zatím nepotřebuju. Aspoň teda myslím,“ odmítám její nabídku.
,, Někoho tam potkáš, uvidíš,“ zasní se.
,, Koho bych tam měla podle tebe potkat?“ zeptám se a snažím se přestat smát a nasadit vážnou tvář.
,, Hmm, nějákej kluk by nebyl k zahození. Co myslíš?“
,, Leda tak, že bych o někoho musela zakopnout a nebo spíše, někdo by musel zakopnout o mě. S mojí výškou by to tak odpovídalo lépe, že by mě někdo přehlídl.“
Vyvolám další salvu smíchu. Teď už se neudržíme a řehtáme se na celou třídu, až se za břicho popadáme. Někteří spolužáci se začnou smát mám, protože když se Zuzka rozesměje, tak u toho začne legračně chrochtat.

,, Jano, Zuzano!“ rozeřve se na nás hlas naší profesorky z biologie.
,, To ve vaší lavici nemůže být aspoň na chvíli ticho?“
Já kývnu na to, že by mohlo být a rač zabořím hlavu do rukávu od mikiny, jelikož bych se musela smát dál.

,, Zuzi, tak to tam nějak přežij u té Panpajrovky a uvidíme se večer na skype,“ rozloučím se s ní, ještě než nastoupím do šaliny.
,, Budu muset. Doufám, že bude mít dobrou náladu…. Jo a nezapomeň, dívej se pod nohy,“ mírně mi pohrozí zvednutým ukazováčkem, na to se rozesměje.
,, Neboj, budu. Ahoj!,“ řeknu a nastoupím do vozu.
,, Já se nebojím, já už to vidím,“ prohlásí svoji oblíbenou hlášku a zamává mi.

Zasednu na nejbližší sedačku, a pustím si do uší písničky od Enyi. Opřu hlavu o okno a pozoruji ubíhající silnici. Stromy kolem ní začínají pomalu rozkvétat. Ve vzduchu je cítit jaro.
Do mého snění, mě vyruší ženský hlas oznamující zastávku:
,, Zastávka Česká“

Z nechutí se zvednu a vystoupím do rušného velkoměsta. Musí tady být pořád tolik lidí? Ptám se sama sebe. Proderu se mezi těmi, kteří chtějí nastoupit a zařadím se do chodící lajny na ulici.
Ráda pozoruji lidi kolem mé maličkosti. Jedni se jen tak poflakují, druzí mezi nimi kličkují jako zajíci na poli, protože stále někam spěchají. Několik z nich drží v ruce pizzu zakoupenou nedaleko na rohu bufetu. Jak je uvidím, začnou se mi zbíhat sliny a říkám si:
,,Kurňa Janko, nech si zajít chuť, doma tě čeká lepší.“
Za malou chvíli se ocitám na náměstí Svobody, kde je dneska nějak vylidněno. Překvapí mě to. Většinou tady bývá spousta lidí. Pokrčím rameny a vydám se směrem mé cesty..

Otevřu dveře útulného knihkupectví a se zvukem zvonku vejdu dovnitř. Protlačím se mezi lidmi u pokladny k fantasy a sci-fi knihám. Očima sleduji šramot v místnosti a jak tak koukám, knihomolů je stále dosyta. Zahledím se do regálu plného knižních výtisků a vyhledám požadovaný titul. Hurá, zvolám si v duchu, už ji mám. Ještě jednou zbystřím jestli to je ona a natáhnu ruku, že si ji vezmu. Najednou se, ale někdo dotkne prsty mé dlaně…