Divoká kočka 6

Štěpána vstala znechuceně od stolu. Už se svou matkou v jedné místnosti nehodlala být ani okamžik. Atmosféra mezi nim zhoustla tak, že by se dala krájet.
„Počkej ještě.“ Zadržela ji, když už přistrkovala židli ke stolu. „V zájmu zachování dobrých vztahů jsem tě chtěla požádat, jestli by ses mohla odstěhovat mimo tento dům.“
„V zájmu zachování dobrých vztahů?“ Štěpána snad v tu chvíli začala vidět rudě. „Drahá máti. Kvůli tobě skutečně ve stěnách tohoto domu nedlím. Pokud vím, má otec do mého pobytu tady stále co mluvit. A jako vaše jediná dcera a dědička do toho mám co mluvit i já. Takže co kdyby ses v zájmu zachování dobrých vztahů odstěhovala ty.“ Její hlas zněl tak studeně, že se matka nevědomky otřásla zimou.
„Nemyslela jsem to zle. Ale jsi doma první den a už se hádáme.“ Řekla skoro smířlivě. Ovšem Štěpánu tím neošálila.
„A čí je to vina? Moje snad? Já se do tvých věcí nijak nepletu. Ale tobě se nejspíš náramně líbí šťourat se v těch mých. Nevim, co jsi řekla Marii, ale určitou představu bych měla. A ta se mi rozhodně nelíbí.“
„Stěžovala si, holubička?“ zeptala se matka jízlivě a pro Štěpánu to bylo jako rudý hadr pro býka.
„Dobře víš, že Marie by si nikdy nestěžovala. A jednu věc jsem ti chtěla říct,“ v tu chvíli se Štěpána ledově usmála a její oči se zúžily do malých čárek, „že za to, co se kdysi stalo, se nestydím a nikdy nebudu. Osobně doufám, že k sobě zase budeme mít tak blízko, jak před odjezdem. A ty s tím absolutně nic nenaděláš.“
Matka se vymrštila ze židle jako na péro. Pěnila vzteky.
„Ale nadělám. Vyhodim ji i Jolanu a obě půjdou na dlažbu. S tím zase ty nic nenaděláš.“ Škodolibě se zasmála.
Jenomže než se stihla nadát, byla Štěpána u ní. Zatlačila ji zpátky do židle a chytla ji zezadu pod krkem tak, aby nemohla dýchat. Zároveň jí odstrčila od stolu, aby nedosáhla na příbory.
„Patrně jsi mě včera špatně poslouchala. Věř mi, že vyhodit ty dvě by bylo to poslední, co bys v tom svém bídnem životě udělala. Můžeš to klidně brát jako výhružku. Protože přesně to, to je. A já ji beze všeho splnim.“ Sdělila jí důrazně šeptem přímo do ucha a to už matka začala rudnout nedostatkem vzduchu.
„Štěpáno.“ Ozvalo se ode dveří zděšeně. Stála tam uslzená, oblečená do příšerné uniformy služebnictva a v absolutní hrůze sledovala výjev před sebou. Tohle snad nemůže ani myslet vážně. Co se to s těmi lidmi děje? Marek mě málem znásilní a ta, jež by mě měla utěšovat, tu div nezaškrtí vlastní matku. V tomhle domě už déle nebudu. V žádném případě.
Otočila se přímo na paní Vítkovou, která sotva popadala dech. Mnula si krk a kašlala. Z očí jí tekly slzy úlevy. Štěpána ji pustila a ustoupila od ní. Stála vzpřímeně kousek od její židle. Srdce jí ještě divoce bušilo námahou a vztekem. Na Marii se ale nemohla vynadívat. Vypadala tak křehce a něžně. Jako vždycky. Tolik zatoužila se jí dotknout. Ale copak by ji nechala? To asi ne a teď tu odvahu vážně ani nemá.
„Paní Vítková. Chtěla bych dát výpověď.“
Štěpáně okamžitě ztuhly rysy a zornice se jí rozšířily úžasem.
„Cože? To nemůžeš.“ Vykřikla zoufale a ublíženě na ni hleděla. „Vždyť jsem se právě vrátila. To ti na mně ani trošku nezáleží? To už jsem ti úplně lhostejná?“
„Nejsi důvodem mého odchodu. A ráda bych tě ubezpečila, že se celý svět netočí jenom kolem tebe. Ale odpověď na tvé otázky. Hm. Ne, rozhodně mi nejsi lhostejná. Záleží mi na tobě. Ale tady už nechci být. Paní Vítková,“obrátila zrak opět na její matku,“moje matka vám tu samozřejmě zůstane. Mé rozhodnutí by ji nemělo nijak ovlivnit.“
Paní Vítková nebyla schopna zatím slova, takže jenom zachrčela a pokývala hlavou na znamení souhlasu.
Marie vysekla drobnou úklonu a odešla z místnosti.
Ve Štěpáně by se krve nedořezal. Stála tam jako opařená. Přistavila si vedlejší židli a ztěžka dosedla. Hlavu si opřela do dlaní. Vztek z ní docela vyprchal a zbyla jenom úzkost. Co tu bude dělat bez ní? Když se rozhodovala, jestli se vrátí, doufala, že by ji mohla přesvědčit, aby spolu pokračovaly tam, kde skončily. Jenomže to nabralo docela jiný spád a najednou jakoby všechno bylo dokonale ztraceno.
A kam ona hodlá jít? Co chce dělat? Musim za ní.
Vymrštila se ze židle a spěchala chodbou za Marií. Dostihla ji u dveří na jejím druhém konci.
„Marie.“ Zavolala na ni a ta se zastavila v pohybu. Už už chtěla stisknout kliku.
Pomalu se otočila a Štěpána k ní doběhla. Zastavila se až těsně u ní. Všimla si, jak se třese po celém těle.
„Marí.“ Oslovila ji měkce a vzala ji jemně pod bradou, aby jí mohla zvednout hlavu a podívat se jí do očí. „Prosím tě nechoď. Udělám cokoli, jenom neodcházej.“
Marie sklonila hlavu a rukama si přikryla oči. Bylo slyšet úplně tiché zafňukání.
„Ale já už tu nechci být,“ zopakovala zajíkavě.
„Proč? Je to kvůli mně? Pokud ano, pak odejdu já a ty tu zůstaň.“ Ne, opravdu si Marie nedokázala představit tu bolest, která jediná ji mohla donutit tohle říct. Skoro se bála, co Marie odpoví. Pokud by si to přála ona, pak by ji tu neudrželi ani párem koní. Prostě by za otcem docházela. Jak jen často by to bylo možné. Peněz má našetřeno ze Zélandu víc než dost. Klidně si i koupí ve městě byt. Všechno by udělala. Jen kdyby ...
„Marek mě málem znásilnil.“ Zašeptala s hlavou skloněnou k zemi, kde patrně studovala parkety.
„Co? Kdo?“ Štěpána byla zmatená. Naprosto netušila, co to Marie povídá.
„Nic, to neřeš. Není to tvůj problém.“ Otočila se k odchodu.
„No to snad nemyslíš vážně,“ vykřikla Štěpána, když se Marie už zase chystala odejít, což ji namíchlo.
Marie sklonila hlavu. „Tady na to není to správné místo.“ Zašeptala tak, aby to nebylo dlouhou chodbou slyšet.
„Sejdeme se za pět minut u mě, jasné?“ s tím ji nechala odejít. Ještě chvíli vyjeveně hleděla na kliku dveří, za kterými Marie zmizela. Nechápala její slova, ale zatraceně se jí nelíbily.
Z uvažování ji vyrušil až nějaký dupot po schodech.
Zvedla oči a viděla Markétu běžet o překot s takovým děsem v očích, že v ní okamžitě hrklo. Markéta je služebná, která se s Marií střídá v péči o jejího otce vždycky po dnech. Marie dnes ale měla volno.
„Slečno.“ Zastavila se uprostřed schodiště a zavolala na Štěpánu. Zoufalejší prosbu vyslovit nemohla.
V mžiku oka stihla Štěpána srovnat priority i všechny své myšlenky. Rozeběhla se do jídelny. Matka tam ještě byla a zrovna vstávala ze židle. Když přiběhla do místnosti, bezděčně o krok ustoupila.
„Zavolej záchranku. Okamžitě. S otcem je zle.“ Přikázala své matce v rychlosti, otočila se na podpatku a už vybíhala schodiště za Markétou.