Adventures of Amy Part 18.

Jack:
Seděl jsem v kuchyni u stolu s tváří v dlani. Druhou ruku zavěšenou v šátku a složenou na prsou. Ještě pořád jsem cítil tu hořící bolest, jak mi kulka prošla ramenem. Ale nebolelo to víc, než když mi Amy vmetla do tváře, že ze mě má strach. Proč sakra zrovna ze mě? Dobře. Chápu, že si asi myslela, že jsem měl něco společného s těma dvěma odbouchnutýma chlápkama. Ale já to nebyl. Samozřejmě, že jsem měl chuť to udělat, ale Bobby a Angel mě nenechali. Pěkně si je podali, ale nakonec jsem to odnes zase nejvíc já. Tohle prostě nebylo fér. Stala se ze mě pěkná bačkora. Ne nestala. To ze mě udělali bráchové. Pořád to bylo: „Jacku buď tvrdej… Nenech si srát na hlavu… Nikdo nejedná fér, tak proč ty.“ A podobný řeči, ale když šlo do tuhého, tak malej Jackie šel stranou a všechno vyřídili starší bráchové.
„Jacku!“ Zařval mi u ucha Bobby. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem málem spadnul ze židle.
„Co?“ Houkl jsem na něj. Všichni byli otočení na mě a civěli.
„Mlíko.“ Kývnul Bobby hlavou k lednici, ve které byly pořád díry po kulkách…a asi tam ještě dlouho budou. A vůbec co já mám společného s mlíkem? Proč zrovna na mě padla hlavní úloha kuchaře? Jacku není nic k jídlu. Uvař něco.
„Šla pro něj Amy.“ Zahučel jsem a chystal se vrátit ke svým myšlenkám, když mi to docvaklo. Kde je tak dlouho? Ray šel s ní. „Kde je?“ Konečně jsem pochopil, proč na mě tak koukají. Celý ztuhlý jsem se rozhlížel po místnosti a čekal, co se bude dít. Nebo že mi někdo řekne, co bych měl udělat. Do dveří se vřítil Ray.
„Je tu Amy?“ Vyhrkl udýchaně. Všichni na něj vytřeštili oči, kromě mě. Už mi v hlavě vířil plán, taktika, nebo snad teorie? Nevím jak se tomu říká. Musím ji najít nebo zjistit, co se stalo. Ale prvně zabiju Raymonda.
„A do hajzlu...do hajzlu…do hajzlu. Já…sorry já se zakecal s Jephou...a nějak jsem ji ztratil z očí….sakra podělal jsem to…“ Začal Ray nesrozumitelně huhlat. Vstal jsem a došel k němu.
Koukal na mě dost vyděšeně. Taky měl proč.
„Co se stalo Rayi?“ Promluvil Angel klidně. Taky měl proč být klidný, když měl svoji přítelkyni bezpečně na klíně.
„Šli jsme do toho obchodu. Uviděl jsem Jephu a tak jsem řekl, že si zajdem pokecat. No a Amy že půjde napřed…sakra já jsem ji neměl pouštět. A když jsem došel do obchodu, tak tam nikdo nebyl. Prodavač říkal, že vešla, ale ještě neodešla. No a pak jsme našli otevřené dveře pro zásobování. A Amy nikde. Myslel jsem, že třeba bude tady.“ Sevřel jsem ruku v pěst a rozpřáhl se. Ray se přikrčil a já vykřikl bolestí. Až pozdě jsem si uvědomil, že moje “mlátící“ ruka je mimo provoz.
„Jacku!“
„Co budem dělat.“
„Třeba se jen někde ztratila.“
„Nepanikařte“
„Zavolejte i Gerardovi!“
„Vezmu auto.“
„Co budem dělat.“
„Klid Ray. Nemůžeš za to.“
Všichni najednou byli chytří. Měli rad na rozdávání. Držel jsem si rameno a zuřivě oddechoval. Všichni najednou jakoby ožili. Někdo mě chytil za zdravou ruku a zatlačil do gauče.
„Najdem ji brácho. Bude to v pohodě. Věříš mi?“ Bobby mě chytil zezadu za krk, takže jsem se mu musel podívat do očí. Byl jsem zatraceně moc zmatený. Přikývl jsem a polykal ten odporný knedlík v krku. Co má tohle sakra znamenat. Únos? Ale proč ona? Proč neunesli třeba mě? Nebo…kohokoli jiného. Tohle ale byla blbost. Copak si myslí, že budu sedět, zatímco oni ji budou hledat?
„Jedu s tebou.“ Zvedl jsem se z gauče a vyšel hnedka za Bobbym z rozstřílených dveří.

Amy:
Pár okamžiků, než jsem se probrala úplně, jsem cítila, jak se mi zvedá žaludek a motá hlava. V puse jsem měla sucho a ještě něco. Kus hadru, který mi zabraňoval mluvit, nebo nějak křičet. Byla jsem zmatená a myšlenky se mi rozbíhaly každá jiným směrem. Trvalo několik dlouhých minut, než jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Nevěděla jsem, co předcházelo tomuhle stavu. Moc jsem pila? Nezkoušela jsem nějaké drogy? Kde jsem vůbec byla naposledy? Přes oči jsem měla uvázaný šátek, takže proto jsem nemohla otevřít oči. Možná kdybych se rozhlédla kolem, vše by se aspoň trochu objasnilo. Seděla jsem s rukama za zády a na nich byla…pouta? Moment. Proč pouta? Kdyby se mi tak netočila hlava, tak bych možná byla schopná jasněji myslet. Takhle mi jen chabě klimbala ze strany na stranu a nebyla s to se udržet vzpřímeně na krku. Možná bych měla volat o pomoc. Nebo se smát. Možná…možná…nic jsem nevěděla. Je tohle dobře nebo špatně? Až po chvíli jsem uslyšela otevřít se a zavřít dveře. Byly to vůbec dveře? Dělají dveře takový zvuk? Ano dělají. Už se to vyjasňovalo. A pak těžké kroky. Skoro dupání. S vypětím sil jsem zvedla hlavu.
„Hej. Billy už se probrala.“ Byl to nepříjemný hlas podobný škrábání nehtů o tabuli. Nechtěla jsem, aby znovu promluvil. Děsil mě ten hlas, jako volání příšery v nočních můrách. „Billy?“ Zavolal znovu a já ucítila, jak se mi zvedl žaludek. „Hmm není tu. Nevadí. Hmm pěkné pěkné.“ Mumlal si pro sebe ale dost nahlas. Uslyšela jsem zapraskání kloubu, když si klekl. Znovu promluvil a jeho hlas byl tak blízko, že mě to vyděsilo. „Moc pěkné. Moc.“ Chtěla jsem křičet, ať nemluví. Ať ztichne, protože mě to děsí. Tohle nebylo vůbec dobré. Hlasitě popotáhl a můj žaludek se znovu rozhoupal. Něco jsem zahuhlala přes roubík. Nevěděla jsem, co chci říct, ale hlavně něco, abych věděla, že všechno funguje tak jak má.
„Copak, copak miláčku. Chybí ti snad něco? Jsi ještě mimo z toho uspávadla.“ Strašně smrděl. Cigarety, alkohol a snad i benzín. Stáhnul mi z očí pásku a já hned v ten okamžik prosila všechny svaté, aby mi ji znovu nasadil. Ten obličej mě děsil stejně jako hlas. Křivý škleb, zažloutlá kůže posetá jizvičkami i většími jizvami. Ostré neoholené tváře. Celkově vypadal jen jako lebka, na niž někdo natáhl kůži už několikrát opotřebovanou a malou, takže byla na lícních kostech silně napnutá. Oči jako jehly podlité krví a vlasy špinavé a slepené. Olízl si rty a sjížděl mě tím pohledem, při kterém jsem si připadala jako nahá. Chtěla jsem vykřiknout, ale místo toho ze mě vylezlo něco jako zakňučení.
„Šššš motýlku. Mě se nemusíš bát.“ Zachechtal se a přejel mi rukou po tváři. Ucukla jsem, ale hlava se mi zvrátila dozadu, jak jsem ji nemohla ještě ovládat, tak jak bych chtěla. A vlastně nejen hlavu. Celé tělo mě absolutně nechtělo poslouchat a bylo bezvládné. Jeho jedna ruka mi sevřela krk a druhá začala ohmatávat lýtko a postupně i stehno. „Já ti přece nechci ublížit.“ Začal funět. Hrůzou jsem ze sebe nebyla schopná vydat ani hlásku. Jen z očí se mi kutálely tiché slzy. Ruka se přesunula ze stehna k zapínání džínů. Kéž by mě raději zabil. Nic by se nestalo. Nikomu bych nechyběla. Hlavou mi najednou probleskla vzpomínka. Rychle, jako když blesk protne tmavou oblohu. Byla rychlá, ale i tak jasná jako ten blesk. Světlehnědé střapaté vlasy a pokřivený úsměv. Kdo to byl? Nemohla jsem si vzpomenout, ale bylo to tak intenzivní.
„Hej Jimmy!“ Ozval se hluboký hlas. Viděla jsem, jak do místnosti vešel vysoký muž s holou lebkou. I když jsem ho viděla vzhůru nohama, protože jsem stále měla zvrácenou hlavu, mohla jsem ho popsat, do každého detailu. I když byl mladý, respekt z něj přímo sršel. Na krku měl výrazné tetování, které z části zakrýval ošoupaný kožená kabát. Měla jsem z něj strach. Ale nehnusil se mi tak jako ten Jimmy, který měl hlavu zabořenou na mém hrudníku.
„Eee Billy. To je ta holka Billy. Dovez jsem ji včera ráno Billy…“ Vstal a celý rozrušený oděně odskočil.
„Drž hubu Jimmy.“ Zavrčel. Několika kroky přešel místnost a chytil společníka pod krkem. Zacouvali tak, že jsem na ně neviděla. „Ještě jednou se ji dotkneš.“ Mluvil tichým a vyrovnaným hlasem, budilo to větší hrůzu, než kdyby řval.
„Jasně, jasně. Nedotknu se ji. To se spolehni. Je tvoje.“ Když jsem měla takhle prudce zakloněnou hlavu, špatně se mi dýchalo. Na stropě, na kterém bujela plíseň mi tancovaly hvězdičky. Pomalu jsem se potápěla do temných stínů, když mě někdo chytil zezadu za krk a dal mi ochablou hlavu do původní polohy. Setkala jsem se s Billyho šedo-zeleným tvrdým pohledem. Podložil mi hlavu polštářem.
„Vypadni Jimmy.“ Zavrčel. Ten jen začal rychle přikyvovat a vycouval. Billy ze mě nespustil oči. Raději jsem sklopila pohled na jeho těžké boty. Přesto jsem ho pořád cítila že mě sleduje. Nevěděla jsem, jestli se bojím víc jeho, nebo Jimmyho. Věděla jsem, že Billy bude ten kdo mě zabije. Zavázal mi zase pásek přes oči a odešel. Ocitla jsem se v pekle? Čím jsem si to zasloužila, že jsem tady? Pomůže mi někdo?