Namaluj mi Nový svět...10

Uběhlo pár dní, které musela Mary Rose přestát se zatnutými zuby – pan Barker se cítil značně uražen, že se jim Mary Rose neozvala tak dlouhou domu, že odjela do Einburghu s Edwardem a vrací se z Truru bez něj. Co si o ní pak mají lidé myslet? A co si teď mají myslet oni? Tolik se strachovali, co s ní je a ona si teď přijede jen tak – bez ohlášení, bez dopisů.
„Co si vůbec myslíš? Co si máme myslet MY?“
Mary Rose poraženě sklonila hlavu a zadívala se do země, potlačujíc slzy. Nikdy i příliš neuvědomovala, co si o ní myslí ostatní lidé. Nikdy jí na tom totiž nezáleželo, klepy jí připadaly malicherné a malichernostem přece lidé nevěnují pozornost. Nebo snad ano? Najednou jí začalo připadat, že se na ní sousedé začínají dívat skrz prsty – nebo si to jen ona sama namlouvala?
„Myslí si o tobě, že jsi hříšnice! Že jsi v Edinburghu žila s Edwardem v hříchu. A když se zvědí, žes bydlela v Truru u známé tvé matky?! Řeknou, že jsi od Edwarda utekla a žes měla v Truru jiné avantýry!“
„To není pravda!“ vyhrkla Mary Rose, ale věděla, že lidi v tomhle městě pravda nezajímá – mají zájem jen o sprosté drby a klepy, které jsou vyživené ještě nějakou jinou povídačkou o vztahu se snědým a pohledným cizincem.
Po několika dnech se Mary Rose bála vycházet z domu – měla pocit, že ji na každém rohu pomlouvají, že si o ní říkají, že je hříšnice. Po pár dnech přestala vycházet docela – a když už, tak jen pozdě večer do opuštěných míst, což podpořilo další povídačky o její počestnosti, která byla už tak dosti pošramocená.
Brzy nato přijel o Londýna i Edward. Mary Rose seděla za oknem a dívala se na přeplněnou ulici a poslouchala hluk z pekařství v přízemí. Paní Barterová prodávala chleba nějaké ukřičené ženštině.
„A copak dělá Mary Rose? Slyšela jsem, že už se vrátila… ehm..“ začala přeslazeným hláskem.
„Ach, ano,“ přisvědčila paní Bakerová shovívavě a tišeji, protože by byla raději, kdyby Mary Rose tento nepříjemně začínající rozhovor nezaslechla.
„A Edward se také vrátil – myslela jsem, že přijedou společně.“
„Rose strávila léto u známe její matky. Deset pencí.“ Paní Barterová tak dala jasně najevo, že se o tomto tématu už nemíní vybavovat.
Mary Rose se zachvěla. Edward přijel a ani ji nenavštívil – jaké bude mít vysvětlení pro to, že ji nechal stát na nádraží.
Rozkašlala se. Chvíli se musela uklidňovat, aby se její dech ustálil a ona se mohla zase znovu nadechnout. Paní Barterová už jí párkrát přesvědčovala, aby se vydala k lékaři, ale k tomu se Mary Rose nikdy neodhodlala. Moc se bála pohledů – těch zlých a odsuzujících pohledů.
Brzy nato paní Barterová poslala dopis do Truru – vzkázala hraběnce Rocheterové, že je Mary Rose nešťastná, a jestli by se k nim nemohla opět vrátit. Psala, že lidé v Londýně jsou povrchní a senzacechtiví – a že Mary Rose jim dává plno záminek pro pomluvy. Týden nato přišla odpověď od hraběnky a jejího manžela – sdělili, že Mary Rose rádi uvidí a pošlou pro ní do Londýna pana Shepherda, aby ji odvezl.
Paní Barterová se Rose zmínila o tom, že by opět mohla strávit nějaký čas u Rochesterových. O tom však nechtěla ary Rose ani slyšet – teď, když bal tak blízko Edwardovi, když byla tak blízko milované osoby. Netušila, proč za ní ještě nepřišel, ale chtěla stále čekat.

Večer se šla projít do zasněženého parku. Vzpomněla se, jak si zde před rokem s Edwardem vyznávali lásku a jak mu slibovala, že s ním odejde do Edinburghu. Oči se jí zamlžily. Proti ní kráčela osamělá tmavá postava.
„Edwarde?“ vydechla Mary Rose a otřela si slzy. Poznala ho, když byl pár metrů od ní. Vrhla se mu bezhlavě do náruče, ale ucítila, jak Edward ztuhl.
„Co se děje? Proč jsi nepřišel?Edwarde!“ naléhala Rose.
„Je mi to líto, ale nemohl jsem přijet.“
„Líto? Edwarde, čekala jsem, že za mnou přijdeš…“
„Lidé pomlouvají. Šeptají nám za zády,“ namítl Edward a odtáhl Rose od sebe.
„Záleží na tom? Když jsem s tebou, pomluvy mě nezajímají!“
„Ani tvá pošramocená pověst? Tvá počestnost?“
„A co ta tvá?“
„Má je čistá… tys mne opustila.“
„Kdybych jen tušila, že mi to budeš vyčítat!“
„Tak? Nejezdila bys zpět? Copak nechápeš, žes mi zlomila srdce? Ponížila jsi mne!“ vyhrkl Edward ublíženě.
„A proč jsi mne žádal, abych přijela zpět?“ šeptla Rose.
„Chci si Tě vzít.“
Mary Rose couvla. „Cože?“
„Také jsem si to nepředstavoval takhle, ale…vezmeš si mě za muže?“
Mary Rose se o krok vzdálila. „Edwarde, proč.. já nechápu..?“
„Miluji tě,“ vyhrkl a přitáhl si Mary Rose k sobě. „Chceš se za ne provdat?“
„Ano,“ vydechla Mary Rose a cítila se šťastná. Pomluvy a klepy jí teď byly jedno, nechala je kdesi za sebou a ocitla se v té jediné chvíli, kdy ji Edward něžně políbil a nechal ji, aby mu spočinula hlavou na rameni a přitáhl ji blíže k sobě, aby ji ochránil před sněhem, který na ně padal.