Second life V. - 1. část

Jak už jsem se nejspíš zmínila, v srpnu jsme cestovali po vlasti české. Vzala jsem ho do Adršpašsko-teplických skal. Prošly jsme si je jedno léto s Míšou a Lenkou. Teplické skály mne zaujaly mnohem víc. A pak ještě zatopená pískovna. Seděli jsme s Tomáškem na kameni na jejím břehu a drželi se za ruce. Slunce se odráželo od čisté vody a zdůrazňovalo hbité vlnky na hladině. Blížily se k nám neposedné kachny. Přehnal se vítr a opřel se do korun stromů, ale pak příroda ztichla a ozýval se jen lomoz mnoha turistů za námi. Češi, Němci, Poláci. Pokřikovali na sebe a fotili se. Ale nevšímali si nás.
„Hezké, že?“ otočila jsem se na Tomáše.
„Jo, jen ty lidi bych postřílel. Je jich moc,“ zamumlal, jako kdyby četl moje myšlenky.
„S tím se počítá,“ zazubila jsem se. Políbil mě na holé rameno.
„Budeme pokračovat, ma belle?“
„Ano,“ přikývla jsem. Protáhli jsme se mezi dychtivými polskými turisty a vydali se podél jezera na skálu, ze které byl docela solidní výhled na celou vodní plochu. Na vrcholku v tu chvíli překvapivě nikdo nezevloval. Žádné vřískající děti, žádní otravní turisté. Zezdola se ozýval je nic neříkající šum. Nad námi vysoké smrky bránily pohledu na blankytně modré nebe. Byl tu jen výhled na jezero a my dva. Opřela jsem se zády o zábradlí a zahleděla se do Tomových očí barvy myšího kožíšku. Ovinul mi paže kolem pasu a přitiskl měkce své rty na moje.
„Miluju tě,“ zašeptal. Vzdychla jsem a ruce mu položila do jamky za krkem. Vždy, když jsem ho líbala, nedokázala jsem myslet na nic jiného. Ztrácela jsem se v jeho polibcích lehkých jako křídlo můry, v jeho úsměvech a rozjařených pohledech. A byla jsem dokonale šťastná. A neochotná přestat. Tečka.
Stalo se to později, když jsme obešli celé jezero, seděli na pláži a krmili kachny. Připozdívalo se, kolem se potulovali jen ti nejvytrvalejší turisté nebo ti, kteří se vraceli z túry do Teplických skal. Ochladilo se. Opustila jsem jeho vyhřátou náruč a zamířila k batohu pohozenému opodál, vedle kterého ležel můj vlněný svetr. Moc jsem nevnímala okolí a to byla chyba. Zničehonic bylo kolem ještě větší chladno. Cítila jsem ho všude. Do každého milimetru mé kůže mi zajížděly střípky skla mrazivé jako led. Nemohla jsem s tím vůbec nic udělat. Byl to opravdu hrozný pocit. Moje mysl už nebyla otupělá, naopak vnímala naplno všechnu bolest a strach, zda se dokážu dostat zpátky. Nikdy jsem sama nenavštívila žádné okno. No, všechno je jednou poprvé.
Ten hrozný pocit ustal.
Znenadání padla mlha.
Pospěš si,“ pobídlo nás děvčátko. Mě a… Fany? Mluvilo holandsky, Fany mu přesto rozuměla, a odpověděla.
„Kde to jsme?“ zašeptala.
Ach, ano, uvědomila jsem si, je to Fany. A tohle je knížka, která mi nikdy nedala spát.
„V zemi bez hranic,“ řeklo děvčátko potichu. „Tam, kde si podávají ruce minulost s přítomností. Za okamžik bude den. A den je celý život. Já nemám strach. Jsem tvá přítelkyně. Jsem tvá průvodkyně.“
Přešly jsme přes náměstí. Z mlhy se vynořily děti. Kráčely husím pochodem, levou rukou se všechny držely za napjaté lano. Některé z nich byly bosé. Objevily se na okamžik, pak je zas spolkla mlha, jedno po druhém.
Pak mi došlo, že jsem ztratila okno zpátky, že je otevřené někde v té mlze. Ale šla jsem dál, ten příběh mě táhl s sebou, vůbec jsem se nezmohla na odpor.
„Sirotci,“ řeklo děvčátko na vysvětlenou.
Spěchalo před námi a znenadání zmizelo v hustém oblaku mlhy.
„Tak přece počkej!“ zvolala Fany.
Jakoby z ničeho se náhle vynořily obrysy mocné plachetnice kotvící na jednom kanálu. Fany hleděla zezdola na příď, vystupoval z ní galion, zobákovité zakončení s dřevěnou figurou ženy s obnaženým poprsím a dlouhými plavými vlasy. Loď byla ke břehu připoutána tlustým lanem.
„Dnes připlula Juggernaut,“ řeklo děvčátko.
„A odkud?“ zeptala se Fany.
„Z východní Indie.“
Vešly jsme do domu. Místnost slabě ozařoval oheň z krbu. Nad stolem se skláněla žena v široké hnědé sukni a bílém čepečku. Opatrně nalévala do malé misky mléko ze džbánu.
„Pojďte, pojďte přece,“ usmála se, když vešlo děvčátko s Fany. „Jan na vás čeká.“
Teprve teď jsem si všimla muže sedícího u krbu. Vyřezával cosi ze dřeva. Třísky létaly přímo do ohně.
„Tak co?“ zeptal se, aniž se k nám obrátil. „Už jsi něco zjistila?“
Fany věděla, že ta otázka platí jí. Zavrtěla jen beze slova hlavou.
Jan znal její odpověď předem, nemusel se na Fany ani podívat.
„Čas v tomhle příběhu kvapí,“ dodal.
Fany polkla. „A kdepak ten příběh začíná?“ zeptala se ho tiše.
„Příběhy nemají začátek ani konec,“ vysvětlil muž. „Prostě se odehrávají. A člověk se zničehonic ocitne uprostřed.“ /* pozn. Anita Siegfriedová: Modrý šál, str. 53 - 55
A najednou jsem s ním byla sama. Rozhlížela jsem se po Fany, po děvčátku v šedivých šatičkách, ale byly pryč. Pryč? Jak mohly být pryč?! Tahle kniha je o nich! Jestli nebudu ten příběh žít s nimi, zažiju nějaký jiný! To ne!
Otočil se ke mně mladík se světlýma očima. Usmál se. Zašklebila jsem se a přešlápla. „Hmmm,“ zamyslel se. „Rád tě vidím, Jančo.“
Otevřela jsem pusu. Úplně automaticky. Znal moje jméno? To snad ne…
„Také putuji časem,“ vysvětlil. Ale nepochopila jsem. „Čas je tak relativní,“ pokračoval. „Můžeš strávit tolik času v knížkách…“
„… a v mém světě uplyne jen vteřina,“ dokončila jsem. Já chci zpátky! Chci zpátky za svým manželem! Pro něj to bude jen vteřina. Vteřina a budu zpátky. Ale jak dlouhé to bude pro mě?
„Jo jo.“ Zamyšleně si mě měřil.
„Měla bych najít to okno a vrátit se.“
„Můžeš to zkusit,“ zamumlal a pořád si mě prohlížel.
Scvakla jsem zuby. „Ty se mnou budeš hrát hru s časem. Tak jako si hraješ s Fany,“ uvědomila jsem si. Do ničeho takového se mi za mák nechtělo. Nesnášela jsem, když se někdo snažil mě ovládat. Už když jsem četla Modrý šál, nesnášela jsem tohohle kluka, protože jsem měla pocit, že hraje velice nečistou hru s lidským nevědomím.
„Projdi se Amsterdamem,“ pokrčil rameny a otevřel dveře na ulici.
Poslechla jsem ho a vyšla do deštivého holandského počasí. Přešla jsem jeden z mnoha kanálů a rozhlížela se kolem sebe jako Alenka v říši divů. Tohle nebyl ten Amsterdam, který jsem před lety navštívila. Byl více přizpůsobený mým představám, mým očekáváním. Přestože pršelo, všechno bylo barevnější než ve skutečnosti. Obchody, fasády domů, oblečení. Míjely mne lidé na kolech, pokřikovali na sebe a smáli se. Jedna obzvlášť hlučná paní postavila kolo před medově žlutý dům. Domy v Amsterdamu byly všechny vysoké a úzké. Holanďané se tak snažili ušetřit místo, kterého měli tak málo. A jejich země se stále zmenšuje! Ta představa mě děsila. Zírala jsem na kladku těsně pod štítem. Nějaký muž po ní vytahoval do okna ohromný balík. Ta hlučná zrzavá žena byla ještě hlučnější.
Déšť mi zkrápěl tvář. Nebylo to nijak příjemné. Byl tak chladný a špinavý po slunečném dni stráveném s Tomáškem! Píchlo mě u srdce. Co si tady počnu? Tohle je svět tak podobný tomu mému! Nemůžu čekat žádné milosrdenství! Mám spát na ulici, nebo co? Co si ten kluk myslí?! Potřebuju najít to okno a vypadnout!
Žena přestala spílat a otočila se ke mně. „Pojď,“ usmála se.
Tohle je opravdu divný příběh, pomyslela jsem si, ale následovala jsem ji do domu. Šly jsme po strmých úzkých schodech do druhého patra. Otevřela dveře a pozvala mě dovnitř. Bylo tam teplo a útulno. Poznávala jsem tu prostou holandskou pohodu. Jejich sladký život mě fascinoval. Jedli sladké… A žili pro sladké chvíle. Usadila mne k obyčejnému dřevěnému stolu a postavila přede mne koláč. Typické. Určitě bude neuvěřitelně sladký. Taky že byl. Ale můj žaludek se nijak nevzpíral.
„Děkuju,“ zamumlala jsem a upřela na ženu tázavý pohled.
„Měla bys víc říkat, co si myslíš,“ zamumlala.
Cože? Já říkám, co si myslím! „Nechápu.“
„Myslíš si, že tvůj manžel ti tají něco důležitého. Není to pravda.“
Zakroutila jsem hlavou. Už dlouho jsem na to nepomyslela. Proč to teď vytahuje?
„Jeho tajemství se netýká ani tebe… Vlastně ani jeho. Zatím ne. Řekni, dokážeš žít v nevědomosti?“
„Ne, vy to dokážete?“ ušklíbla jsem se.
„Já svému muži věřím,“ usmála se.
„Já taky.“
„Já mu věřím natolik, že nemám nutkání ptát se na důvody.“
„Nedá mi to spát, o tom mluvíte?“ hádala jsem.
„Ano, přesně o tom.“ Postavila přede mne čaj a cukřenku.
„Jenže to se nezmění, dokud tomu nepřijdu na kloub,“ zamumlala jsem a usrkla si čaje. Teplo se rozlévalo mým tělem.
„Věř mi, nechceš to vědět.“
„Ale…“
„Ne, poslouchej mě! Jsi tu proto, abys nezatěžovala svůj život otázkami.“ Skákala mi do řeči a štvala mě tím. Přísahala jsem si, že se pokusím tomuto zvyku vyhýbat.
„Když dostanu odpovědi…“
„Nedostaneš je,“ odsekla ta zrzavá buclatá žena a v té chvíli mi byla tak nesympatická!
„Nikdy?“
„Nikdy.“
Kousla jsem se do rtu. „To není pravda.“
„Myslíš si, že lžu? Tak táhni!“
Opravdu divný příběh.
Zvedla jsem se od stolu, práskla dveřmi, utíkala po schodech dolů na ulici do sychravého počasí. A nemyslela jsem na nic.