Dívka z vlaku

KAROLKA
Tak to je holka, kterou jsem měl fakt rád. Byla moc hodná, milá a krásná, inteligentní a přitažlivá. Nikdy jsem si nemyslel, že bych zrovna já mohl mít tak úžasnou dívku, kterou ona bezpochybně byla. Seznámili jsme se ve vlaku, tenkrát jsem moc pospíchal a omylem jsem do ní vrazil. Hned jsem se omluvil a jakmile jsem se jí podíval do tváře, okamžitě jsem začal být nervózní. Začal jsem koktat a omlouvat se, ale ona se jen usmála a řekla, že je vše v pořádku. Tehdy jsem o ní ještě nic nevěděl, ale to všechno mělo přijít. Ona se otočila a odešla, v tu chvíli jsem byl moc nešťastný, že já hlupák si neřekl o číslo. No nic stalo se a já spěchal na zkoušku, ale stále mi ta dívka nešla z hlavy, pojmenoval jsem ji „dívka z vlaku“. Toužil jsem, abych ji alespoň ještě jednou spatřil a má touha se vyplnila. Potkal jsem ji asi po měsíci na nádraží. Stála tam s nějakou dívkou, asi kamarádkou. Dodal jsem si odvahy a šel za ní. „Ahoj:“ řekl jsem pomalu. Otočila se a mile se usmála. Byla tak krásná. Odpověděla mi stejným pozdravem, nenechal jsem se zaskočit. Vždyť jsem přemýšlel měsíc, co jí povím, pokud mi bude dopřáno ji vidět. A tak jsem spustil : „Víš, asi před měsícem jsem do Tebe omylem u vlaku strčil, no a od té doby na Tebe musím pořád myslet,“ tak a bylo to venku. Podívala se na mě a jakoby nevěřícně mi řekla :“To je od tebe milé, co s tím uděláme?,“ jakmile vyslovila tuto otázku, začalo se mi srdíčko tetelit štěstím. Ale jakmile řekla další větu, má radost ochabla a začal jsem se bát, že mé přání bylo zbytečné. Tenkrát totiž vyslovila moc nepříjemnou větu : „Budu už muset jít, jede mi vlak.“ Ale co teď, přece to nevzdám. Ale co mám dělat? Dřív než jsem se nadál, řekla mi : „Já už půjdu, ale moc ráda bych tě ještě viděla a popovídala si s Tebou. Tohle je moje telefonní číslo,“ podala mi papírek s jejím telefonním číslem a jejím jménem. Než jsem stihl zareagovat, že se jí ozvu, zmizela mi z očí. Karolínka se jmenovala, už tehdy jsem v tom byl až po uši, já se prostě zamiloval. Plánoval jsem, že ji zavolám večer. Ale když jsem chtěl vyndat papírek z bundy, nemohl jsem ho najít, prostě tam nebyl. Propadl jsem zoufalství. Proč já hlupák ho pořádně neuklidil, teď jsem mohl jen doufat, že mi bude ještě přáno Karolínku vidět. Každý den, kdy jsem ji neviděl, jsem se proklínal, že jsem byl takový hlupák. Asi po třech týdnech jsem přestával doufat, že ji ještě někdy uvidím. „Hele zítra přijď do Metastáru, máme tam sraz,“ zakřičel na mě spolužák, než jsem vyšel ze školy. Moc se mi tam nechtělo, ale nakonec jsem se rozhodl jít, třeba někoho potkám a nebudu myslet na moji ztracenou lásku, ale v tom jsem se moc pletl. V osm hodin jsem dorazil na smluvené místo, bylo tam docela dost lidí, taky je to jedna z nejnavštěvovanějších diskoték v kraji tak, kdo by se divil. Šel jsem ke stolku posadit se k ostatním a popovídat si. Objednal jsem si džus a panáka na rozehřátí. Po těch několika probdělých nocí jsem ho už taky potřeboval, no a nezůstal jsem u jednoho. „Proč?,“ potkal jsem totiž Karolínku, spíše jsem ji zahlídl, jak tančí s nějakým týpkem na ploužák. Takže jsem jich do sebe házel, čím dál víc. Když jsem si objednával další, někdo za mými zády, řekl číšníkovi, aby mi už nic nenosil, nanejvýš tak aspirin, protože mě hrozně bolela hlava a kdo myslíte, že to byl? Ano, hádáte správně, byla to moje láska. Zeptala se mě: „Můžu se zeptat, proč tak piješ a proč si se mi vlastně vůbec neozval?“ v tu chvíli se mě zmocnila zlost a velká. Začal jsem křičet, co jí je vůbec do toho,a ať jsi jde za tím borcem, co s ním tancovala, ale že jestli to chce vědět, že jsem její lístek s telefonem ztratil. Ona se tak krásně usmála jako tenkrát a já začal brečet jako malý kluk. Ale na to, co tenkrát řekla, nikdy nezapomenu.“ „Víš já bych šla, ale můj bratr už odešel za svoji holkou, je nemocná, tak tady nemohla být a mě sem doprovodil, aby mě trochu rozptýlil, protože jsem se před třemi týdny rozešla se svým klukem, jelikož jsem se zamilovala do někoho jiného. A v tu chvíli mi přišlo, tak neuvěřitelné, že by mohla myslet mě. Ale přesně před třemi týdny jsem Karolínku oslovil. Tak jsem vyslovil tu pro mě těžkou otázku s očekáváním záporné odpovědi: „To myslíš mě?,“ místo odpovědi mě políbila, ještě nikdy jsem se tak necítil. Bylo mi tak krásně, od té noci jsme spolu začali chodit. Byl to krásný vztah, skoro všichni naši známí nás dávali za vzor dokonalého páru. A proč mluvím v minulosti? Dnes je to přesně rok, co mě moje milovaná Karolínka opustila, navždy. Umřela na, pro ni neporazitelnou, leukémii. Už nikdy nebudu nikoho milovat, tak jako ji, ale svět jde dál a navíc se musím postarat o to jediné, co mi po mé milované ženě zbylo. Musím se přece postarat o svou krásnou, malou dcerušku, ve které mi aspoň její matka zůstala. Moje milovaná dvouroční Karolínka.