Namaluj mi Nový svět...11

Mary Rose se paní Barterové brzy svěřila, že jsou s Edwardem zasnoubeni. Paní Barterová byla šťastná i za Mary Rose a ihned psala dopis hraběnce Rochesterové, že věci nabraly nečekaných obrátek a že je s manželem rádi uvítají v Londýně, kde se snad bude konat svatba. Jakmile novinu uslyšeli sousedé, zatajovali ech a zelenali v obličejích – panu Barkerovi dělalo nesmírnou radost jim tuto šťastnou novinu oznamovat. Novina o Edwarově a Rosině zasnoubení se šířila velmi rychle.
Rose začala s Edwarde trávit mnoho času. Okázali se procházet po Londýně celý den, i když na ně padal sníh a oni se celí rozklepaní k sobě tiskli. Rosin kašel se zhoršoval, ale ona mu nevěnovala pozornost – byl tu pro ni jen Edward, kterému se rozhodla důvěřovat a za kterého se nyní rozhodla provdat.
„Víš, Rose říkal jsem si, že by ses měla poznat s mými rodiči,“ navrhl jí jednoho dne Edward a klopil oči o země.
„Dobrá.“
„Nebojíš se?“ zajímal se Edward a pohlédl Rose do očí.
„Ach ne! Přeci už o mne vědí, že?“
„Víš…“
„Ano?“ Do Rosiny mysli se začaly vkrádat pochyby – věděla, že není partií pro žádného muže. Byla přeci jen dívka s chudým věnem a s pražádným majetkem, či vzděláním a ještě navíc ze sirotčince.
„Pověděl jsem jim, že jsi žila v Truru.“
„Ano, to jsem žila.“
„A že odtud pocházíš.“
„Ale já jsem vždy bydlela tady!“ namítla Rose rozhořčeně.
„Ty nevíš, jak by reagovali, kdyby se dozvěděli, že jsi sirotek a že žiješ,“ začal Edward a dodal (snad se to Rose jen zdálo) s opovržením: „Nad pekařstvím.“
„Copak ty pomluvy k se k nim nedonesly? A teď - ty dobré zprávy?“namítla Mary Rose.
„To ano.“
„Tak tedy?“
„Řeknu jim, že se jmenuješ Marion.“
„Ale … teď přeci všichni vědí, že si nebereš Marion, ale mě… Mary Rose!“
„Právě proto tě musím… o něco požádat…“začal Edward a Mary Rose mlčela – chtěla aby mluvil dál bez pobídek. „Chci, abys odjela.“
„Cože? Po tom, co jsi mne požádal o ruku?“
„Ne… ne, jen jako… trochu se změníš – ostříháš si vlasy, obarvíš je…a pak se vrátíš a rozhlásíme, že jsme se zasnoubili – Edward a Marion.“
„A co Mary Rose?! Co bude s Mary Rose?“
„Opustí mě.“
Mary Rose se o Edwarda zděšeně odvrátila. Nemohla se mu dívat do tváře, nemohla se mu podívat o očí. Cítila se ochromená. Vůbec nic necítila – srdce jí zděšeně tlouklo uvnitř v hrudi a ona nebyla schopna slova. Nohy se jí začaly pohybovat samy od sebe. Cítila jak jí chodník utíká pod nohama.
„Rose? Rose…“ vydechl Edward a natáhl k ní ruku, aby ji zastavil.
„Edwarde…ne, prosím.“ Otočila se k němu čelem.
„Pochop to, prosím,“ naléhal Edward zoufale.
„Já se snažím – vážně se moc snažím. Ale ty nezahazuješ sám sebe.“
„Nemohu si tě vzít, pokud to nepodstoupíš.“
„Nevezmeš si mě?“
„Vezmu, ale jen jestli…se změníš. A já věřím, že ty to dokážeš.“ Edward uchopil Rose za ruce a zadíval se jí do očí.
„Měnit se má člověk kvůli sobě,“ poznamenala Rose příkře. „Potřebuji čas.“
„Kolik času?“
„Nevím. Snad rok, možná víc. Nejsem si jistá, to snad chápeš. A jestli o mne opravu stojíš, tak počkáš,“ začala Rose. „Odjedu tajně – do Truru k Rochesterovým. Můžeš říci, že jsem tě opustila. Pak se rozhodnu, jestli nechám Mary Rose zmizet. Jestli na ni dokážu zapomenout.“
„Budu čekat.“ Díval se jí o očí s velkým steskem. „Je to tak brzy a znovu se loučíme.“
„Snad ne na dlouho.“
Pak se otočila a odkráčela od Edwarda nejistým krokem.
Když se ptala, co bude s Mary Rose, řekl Edward, že ho opustí – ale bude mu opravdu scházet? A co jí? Bude se muset rozloučit se svým dřívějším životem a začít nový s Edwardem – opravu je to to, po čem ze srdce touží? Bez čeho nedokáže žít? Rose nevěděla. Ale věděla, že musí v krátké době učinit mnoho rozhodnutí – a přívětivá krajina Truru jí v tom pomůže. Tím si byla jistá, k tomu se chtěla upínat.