Adventures of Amy Part 20.

Anotace: A jedeme dáál :) K téhle kapitole mám i hudební doprovůdek ;) http://www.youtube.com/watch?v=w6cmTOKFvGo

Do obličeje mi svítilo slabě slunce a já si na chvíli představovala, že jsem zase doma. Vedle mě leží Jack a každou chvíli zamumlá něco ze spaní. Čekala jsem, kdy se postel zhoupne, až se ke mně přitočí a začne mě lechtat. Budeme se smát, až spadneme z postele. Budeme ležet na zemi a plánovat co budeme dělat. Teď bychom určitě plánovali něco okolo opravy domu. Třeba bychom jeli pro nová okna, nebo dveře. Jack by s Bobbym, Angelem a Jerrym pracoval a já se Sofi a Jeryho manželkou Camilou uklízely střepy, dělaly jídlo a pomáhaly klukům. Místo toho tady ležím na hrubé dece, která mě kouše do zad a ztrácím cit v ruce, ze které se mi pomalu vytrácela krev. Měla bych změnit polohu, abych ji trochu ulevila, ale nechtělo se mi. Neměla jsem sebemenší chuť se pohnout a narušit to snění. Slunce mě lehce hřálo do tváře, ale i přesto byl cítit mrazivý vzduch venku. Na obličej se mi snesl stín. Bála jsem se otevřít oči. Možná to bude Billy nebo ten černoch, aby mě odvedli na záchod, nebo třeba donesli něco k jídlu. Pomalu jsem otevřela oči a lekla se. Tohohle člověka jsem ještě neviděla. Byl menší postavy. Co mu chybělo do výšky doháněl do šířky. Prořídlé hnědé vlasy se mu kroutily v prstýncích přilepených k hlavě. Pozoroval mě malýma očkama skrytýma za silnými brýlemi. Za ním stál nezúčastněně Billy a kouřil. Pokaždé, když natáhl kouř se mu silně propadly tváře.
„Tak kolik?“ Zahučel a fouknul kouř tlusťochovy přímo do obličeje. Ten jen zamrkal a zamračil se.
„To tady nebudeme řešit.“ Zamával rukama. Měl tak podivně trhavé pohyby. Kdyby nebyl tak tlustý, nejspíš bych ho přirovnala k pavoukovi, ale to přirovnání bylo až směšné. „Vezmi ji vedle.“ Mávnul rukou směrem ke kuchyni a promnul si krk, který mu přetékal přes límec propocené košile. Srdce se mi divoce rozbušilo, když mě Billy popadl za zápěstí a odemkl pouta. Trhnutím mě zvedl z postele a táhnul do kuchyně. I když jsem se snažila bránit, protože jsem tušila něco zlého, bylo to marné. Držel mě až příliš pevně na to, abych se mu vytrhla. V kuchyni už ten tlusťoch stál opřený o stůl a v ruce držel telefon s nějakým malým zařízením.
„Hej Heco a co ty prachy.“ Zavrčel Billy a surově mě posadil na židli uprostřed místnosti. Cítila jsem, jak se mi chvějí všechny vnitřnosti. Tohle nebyla dobrá situace.
„Nebuď takovej posera Billy. Bouří se ti kluci, když jim neplatíš?“ Zamžoural přes svoje tlusté skla Heco a vyťukal nějaké číslo.
„Zdravím.“ Začal veselým tónem. Někdo v telefonu mu odpověděl.
„Ne, kdepak. Jen by mě zajímalo, jestli někoho nepostrádáte?“ Zase chvíle ticha. Billy stál za mnou a zuřivě oddechoval. Nechápala jsem, jak si může nechat líbit něco takového, od člověka, kterého by určitě zabil během okamžiku. Z Heca nešla ani kapka respektu, kvůli které by se měl Billy držet na uzdě. „Měli bychom jen pár podmínek.“ Vyjednával o mě, ale s kým? S Jackem? S tím určitě ne. Kdyby to byl Jack, tak se hovor určitě vyvíjí jinak. Zatím probíhal klidně. „Chci pět miliónů dolarů v neoznačených bankovkách. Je mi jedno jak, ale prostě je seženete…Ne, ne, kdepak to není všechno.“ Zaposlouchal se do telefonu a stále poslouchal. „Prostě mi budete muset věřit, že ji mám a že žije. A za další. Ta vaše kapela ohlásí oficiální rozpad pane Wayi.“ Takže Gerard. Mluvil se Gerardem. Co kdybych začala křičet? Co by mi to ale pomohlo? Nevěděla jsem, kde jsem. Ani pořádně jména. „Dobře, dobře. Abyste věděl, že naši dohodu myslím vážně.“ Přešel přes kuchyň a přiložil mi telefon k uchu.
„Gee? Jsi to ty?“ Zlomil se mi hlas a nic jsem nebyla schopná říct.
„Neboj se. Bude to dobrý.“ Zavolal do telefonu, než si Heco dal telefon zpátky k uchu.
„Takže jsme domluveni. Ještě se ozvu.“ Položil telefon na stůl a zahleděl se na mě.
„Proč jsi volal jemu? Já myslel, že ti jde o velký bratry.“ Ozval se Billy někde za mnou. Nebyla jsem schopná pořádně uvažovat. Oni mě zajali kvůli kapele. Chtějí výkupné, a aby kluci skončili, ale proč zajali zrovna mě? Tedy…ne že bych to přála někomu jinému, ale vždyť já jenom zaskakovala. Kdyby zajali třeba…Mikeyho, tak by to bylo logičtější.
„Nestarej se o to Billy. Nic ti do toho není.“ Zabručel Heco a čistil si špínu za nehty. Kdybych byla kreslená, někde v komiksu, určitě by mi kolem hlavy létalo plno otazníků, ale já jsem kreslená nebyla a tak jsem se mohla jen divit.
Billy mě popadl za paži a zvedl ze židle. Když mě vedl zpět do pokoje, do zad se mi zavrtával Hecův pohled. Billy mě posadil na postel a připoutal ruku k pelesti. Pozorovala jsem ho. Tetování, které se mu muselo táhnout někde ze zad a končilo omotané kolem krku. Jak se mu kůže napíná kolem jizvy u nosu a očima ostrýma jako břitva kontroluje, jestli pouta drží na svém místě. A pak ty nabroušené oči vzhlédly k těm mým. Čekala jsem, že uhne, nebo uhnu já, ale tak to nebylo. Klouzal pohledem po mé tváři se zvláštním zaujetím. I přesto, že jsme v tenhle moment byli nějak zvláštně na jedné lodi. Oba nás spojoval odpor k tomu obtloustlému muži vedle v místnosti, jsem cítila jak se třesu. Sklopila jsem hlavu a bylo to pryč. Billy se zase narovnal a odešel.

Jack:
Probudil mě chlad, který mi ohryzával kosti a štípal do tváří. Se zabručením jsem se víc zachumlal do bundy a otevřel oči. Neměl jsem to dělat. Roztříštěná okna a díry ve zdech mě opět vrátily do reality. Krásný sen, který jsem měl a po probuzení z něj zůstaly ještě pohnuté pocity, to vše zmizelo v nenávratnu a někde vzadu v mozku už jen naříkaly tiché ozvěny. Pomalu a velkým sebezapřením jsem se posadil a protáhl si nohy.
„Brý ráno.“ Zabručel Angel a zívl.
„No woman, no cry. No woman, no cry“ Prozpěvoval si Bobby, zatímco rozdělával oheň v krbu, aby se vzduch aspoň trochu ohřál. S tím domem budeme muset něco udělat, než nám spadne na hlavu, nebo tady pomrznem jako zatoulaný kočky.
„Eh. Dobré ráno.“ Ozval se něčí hlas z předsíně. Po chvíli vešel Gerard. Byl bledší než obvykle a pod očima měl tmavé stíny, které určitě nebyly namalované. Vypadal celý nesvůj s křečovitým výrazem. V ruce si pohrával s mobilem a vypadal, že se rozhoduje, zda zůstat stát nebo se posadit.
„Máte tady děsnou zimu.“ Zamumlal a jako na důkaz mu od pusy stoupaly obláčky páry.
„Čím to bude? Žeby tím, že máme rozstřílený barák?“ Zahučel Bobby a snažil se podpálit vlhký papír.
„Tak se nastěhujte ke mně.“ Pokrčil rameny. I když mi to připadalo hloupé a trapné a bůhvíco všechno, tak jsme museli s klukama kývnout.
„No ale to není to, proč jsem tu.“ Konečně přestal drtit opěradlo židle a posadil se. „Dneska mi volal nějaký chlápek…“ Zvážněl jsem a narovnal se. I Bobby přestal škrtat sirkami. „Musím sehnat pět milionů.“
„Pět? Milionů? Pět? Do hajzlu.“ Zabručel Angel.
„Dokázal bys poznat ten hlas?“ Bobby si zase začal hrát na detektiva. Tudy cesta nevedla.
„Eeeh ne. Byl nějaký zkreslený.“ Pět milionů je děsně moc peněz. V životě jsem jich neviděl tolik dohromady. Možná ani zvlášť ne. Leda v televizi. Stejně se mi ale na Gerardovi zdálo něco divné. Něco nám neřekl. Mé štěstí bylo, že na něj šlo poznat každé tajemství.
„Gerarde?“ Řekli jsme s Bobbym téměř současně. Nejspíš přemýšlel o tom samém. Kývnul na mě a ztichnul na znamení, že mám pokračovat já. „To není všechno že?“
„Hmm.“ Zabručel a pohrával si s mobilem. „Chtěj abychom jako kapela vyhlásili oficiální rozpad.“ Všichni jsme rozpačitě mlčeli a nevěděli co říct. Pro mě to bylo jasné. Za život Amy bych se klidně rozpadl sám. Udělal bych cokoli. Rozpad byla přiměřená oběť. Teď už jen sehnat těch pět milionů. „Kašlete teď na to. Zabalte si věci a pojďte bydlet ke mně. Bouchnul pěstí do stolu, jako soudce, který ukončil proces a vstal. Vyběhl jsem do svého pokoje. Kam jsem jenom narval tu tašku. Otevřel jsem skříň a přidržel hromadu věcí, která se nebezpečně zakymácela. Bylo tady snad všechno, jen ne taška, nebo nějaký batoh. Zase jsem skříň pracně zavřel a zajistil kytarou. Jedním skokem jsem se přemístil na druhý konec pokoje a padl rovnou na kolena. Hmm pod stolem taky nebyla. Jediné, co jsem zjistil, bylo, že Bobby objevil mou skrýš na peníze. Připlazil jsem se po kolenou k posteli a nakoukl pod ni. V jednom rohu byla moje kožená taška. Oddechl jsem si, že jsem ji našel. Tolik jsem se s ní najezdil po různých koncertech, když jsem se protloukal s kytarou po státech. Byla dodřená a všelijak pospravovaná, aby držela, ale věrně mi sloužila. Natáhl jsem se po ni, ale na poslední chvíli mě něco zaujalo v levém koutě. Natáhl jsem po tom ruku. Byla to měkkoučká látka a nějakým zvláštním způsobem povědomá. Na světlo jsem vytáhl červenočerné pruhované tričko. Patřilo Amy. Bylo to přesně to, které měla na sobě, když jsem ji poprvé viděl. Za oknem začalo hustě sněžit. Najednou mi zvlhly oči. Vdechl jsem její vůni. Už téměř vyvanula, ale pořád tam slabá stopa byla. Co se s ní asi právě teď děje?

Amy:
Za okny byla tma a hustě sněžilo. Co asi dělají Mercerovi a kluci. Copak dělá můj Jack. Hledají mě? Nebo shání peníze? Připadala jsem si jako pitomec, když jsem přemýšlela nad tím, jestli se Jack pořádně oblékl, aby se nenachladil a aby nezapomněl jít na ten převaz do nemocnice. Jak ho znám, tak lítá v té chumelenici jen v mikině a šále a obvaz mu už dávno sundal Bobby a řekl „To je dobrý.“
Z “kuchyně“ se celé odpoledne ozývaly hlasy. Hádky, při kterých mi srdce divoce tlouklo a očima jsem hypnotizovala dveře. Čekala jsem, kdy se z nich vyřítí někdo s pistolí a zabije mě. Teď byl klid. Zdálo se, že tady zůstal jen jeden člověk. Ozývaly se jen občasné kroky a téměř pravidelné třísknutí o stůl, které se opakovala zhruba po minutě. A takhle už to šlo přes hodinu. Přemítala jsem nad částkou, kterou si řekl Heco za můj život. Co semnou udělají, když ty peníze kluci neseženou? Zastřelí mě a pak někde zakopou v lese? Hodí do nějakého jezera s těžkým kamenem připoutaným ke kotníkům? Uškrtí, rozsekají a spálí? A kdo to provede? Heco? Ten černoch? Jimmy? Nebo Billy?
Kolik lidí už je mrtvých a já budu brzy nejspíš s nimi. Existuje posmrtný život? Je vůbec nějaké nebe? Nebo umřu a ani o tom nebudu vědět. Bude to jen záblesk a pak už nic. Ticho tma a nevědomí. Zajímalo by mě, jaké to je být mrtvá. Jedním jsem si ale byla jistá. Chci vědět, kdo mě zabil. Co kdyby existoval posmrtný život. Pak bych ho chodila strašit. Chtěla jsem být za každé situace připravená.
Bez jakéhokoli varování se najednou otevřely dveře. Nebylo to takové to prudké otevření k demonstraci síly s účelem šokovat. Bylo to spíš otevření podobné tomu, když vám zvrací kamarád a vy se jdete opatrně zeptat, jestli je mu lépe. Jenže já jsem nezvracela a Billy nebyl můj kamarád. Zůstal stát ve dveřích a snad se mi to zdálo, že se slabě kýval. Ve stejnou chvíli, kdy jsem se posadila se dal Billy do pohybu. Tlukot srdce se mi zrychlil. Jediné světlo sem pronikalo z kuchyně. Mžourala jsem proti světlu a viděla se tam na stole lesknout prázdné lahve. Billy se zarazil těsně přede mnou. Jde mě zabít a kvůli tomu se napil na kuráž? Klekl si a pozoroval můj obličej. V tom jeho se nezračilo žádné pohrdání tvrďáctví jako obvykle. Nebyla tam ani stopa po tom, co mi vždycky nahánělo strach. Nevím, jestli to bylo alkoholem, ale něco roztopilo ten led v jeho očích. Zhluboka se nadechl a hledal slova.
„Odpusť mi to.“ Zašeptal sotva slyšitelně. Jeho velké dlaně se najednou ocitly na mých kolenou. Nebyla v tom ale ani špetka něčeho násilného. „Jsi ji tak podobná.“ Každé slovo vyslovoval s bolestí, kterou v sobě určitě dlouho skrýval. Položil mi hlavu do klina a zoufale přerývavě dýchal. „Nikdy bych ji neublížil, ani tobě ne.“ I přesto, kam mě dostal, jsem cítila lítost. Zvedla jsem roztřeseně ruku a sváděla vnitřní boj. Dotknout se Billyho? Je to špatný člověk. Ale mě nic nikdy neudělal. Položila jsem mu dlaň zlehka na krk. Měl horkou kůži a moje ruce byly tak studené.
„Mluvíš o Iris?“ Nakousla jsem téma, které mě velmi zajímalo. Kdo je Iris, které jsem podle všeho tak podobná. Billy sebou při tónu jejího jména slabě trhnul. Zvedl ke mně vlhké oči.
„Neublížil bych ti.“ Zašeptal znovu.
„Já vím.“ Špitla jsem potichu. Zvedl ruku a uvěznil mou dlaň mezi jeho tváří a dlaní. Zavřel oči a přivoněl k mému zápěstí. Každý potřeboval lásku. I Billy Darley s vážnou tváří a ledem v očích.
„Její kůže nevoněla tak hezky. Byla zkažená, ale dřív…“ Jeho rty se dotkly místa, kde mi pulsovala tep. Dech se mi chvěl, ale nebála jsem se. Ve skutečnosti jsem v hlavě spřádala plán. Zdali má Billy v kapse klíčky mých pout, nebylo by těžké se osvobodit. Naklonila jsem hlavu níž takže naše rty byl od sebe sotva pár milimetrů. Jestli mi připadala myšlenka na to, že bych se Billyho dotkla šílená, tak tohle už bylo opravdu absurdně praštěné. Tu maličkou vzdálenost mezi námi Billy narušil jediným pohybem. Napřímil se a naše rty se spojily v obezřetný polibek. Všechny plány na ukořistění klíčů se roztříštily, když se Billy po několika vteřinách, které mi připadaly o mnohem kratší odtáhl. Když odcházel nebyl už tak nejistý jako při příchodu, ani jeho chůze nebyla vratká. Složila jsem hlavu do dlaní a zasténala. Co jsem to proboha provedla?