Smiling Politely- 4...

Po celé chodbě se ozýval hlastitý smích. Nikdo nechápal, jak mohou dva lidé nadělat tolik kraválu...
,,Prosím, už žádné tvoje příběhy ze života nebo tu umřu smíchy." utírala si Eve slzy smíchu, které jí stékaly po tváři.
Vedle ní seděl Jo a zeširoka se usmíval.
,,Ještě mi řekni, že tys něco takovýho nezažila?" zeptal se jí.
,,Ne, já lidi kolem sebe tolik neohrožuju, spíš ohrožuju sama sebe..."
,,Takže si na to zvyklá, když se ti náhodou něco stane." zasmál se.
,,No, dalo by se to tak říct, ale nikdy bych si nedokázala dveřma rozdrtit nohu." vyplázla jazyk.
,,Neměl jsem na to narážet, co?"
,,Já se chytnu úplně všeho hele. A teď se musím rozloučit. Čeká mě hodina s oblíbeným učitelem." seskočila ladně na zem.
,,A kdy přijdeš?" zeptal se dychtivě, ani se tu dychtivost nepokusil zatajit. Eve si toho všimla.
,,Hele chlape, prrr. Zpomal... Po druhý hodině se přesouváme, tak se tu s tebou zdržím."
,,Promiň, mrzí mě to, ale jsi jak rentgen. Jako kdybys do mě viděla..." omlouval se.
,,Takový kouzelný schopnosti nemám." zasmála se a odešla.
Joa jeho dychtivost mrzela, ale nedokázal to vrátit zpět...

***

Hodina anglického jazyka byla neúnosně dlouhá a nudná. Eve si malovala do učebnice nebo spíše přikreslovala knírky a jiné různé kreace obrázkům. Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Jedny patřili Joovi, další se motali kolem její budoucnosti a chvílemi ani nebylo daleko k pláči. Když konečně zazvonilo, oklepala se a vyrazila pryč ze třídy, utéct těm zvláštním myšlenkám.
Dole na ní čekal Jo.
,,Tak tys přišla." rozzářil se.
,,Já nelžu." odmlčela se.
,,Copak je?" staral se o ní.
,,Já nevím... Zase se něco ve mně hnulo a napadaj mě děsný myšlenky. Mám zase strach..." opět se odmlčela.
Chytl jí za ruce.
,,To bude zase dobrý. Neboj se, jsem tu s tebou!" podporoval jí a hladil jí prsty hřbety rukou.
Pevně chytila jeho ruce.
,,Mám strach a nevím z čeho. Moc se bojím." zlomil se jí hlas.
,,Neboj jsem s tebou ať se děje, co se děje." zašeptal.
Její chování ho zarazilo, nepoznal nikoho, kdo by se takhle choval. Řekla mu upřímně, jak se cítí. Ten pocit strachu a samoty zná. Někdy až moc dobře.
,,Musím jít na hodinu." zamumlala.
,,Dobře a jakkoli se budeš cítit sama, stojím s tebou na stejný straně!"
,,Já vím." podívala se na něj, v očích jí viděl hlubokou propast.
Pustil její ruce a nechal jí prsty proklouznout mezi svými prsty. Otočila se a nechala ho tam stát. Díval se za ní smutným pohledem. Měla skloněnou hlavu a kolem ní zářila temná aura, plná smutku a bolesti. Povzdechl si a vrátil se do třídy.
Eve se šourala do schodů. V duchu děkovala Joovi za podporu. V tuhle chvíli jí potřebovala, ztratila se ve víru všech těch myšlenek. Pro teď si oddechla, lehce se jí ulevilo.

***

Další hodinu protrpěla, chtěla neustále psát zápis, protože jedině tak si jí podařilo dostat pryč z hlavy ty myšlenky. Nakonec jí přišla SMS zpráva.
,,You don´t give up hope..."
,,Nevzdávej se naděje." zašeptala.
Pevně stiskla telefon, zvedla hlavu a rozhlédla se kolem.
,,Ano, nevzdávat se naděje." zašeptala znovu.
,,Děkuji..." odepsala na SMS, i když číslo bylo neznámé, tušila, kdo to byl.

***

Jo seděl ve třídě, když mu po lavici začal vibrovat telefon. Stačil ho ulovit dřív než začala vibrovat celá lavice.
,,Děkuji..." zněla zpráva.
,,Není zač." zamumlal a usmál se.
Tušil, že ona ví, kdo jí to napsal. Ačkoli jí zná krátce, zabydlela se mu v jeho srdci. Přímočará, upřímná a v něčem ty společné rysy... Dřív se obával toho, že ty stejné pocity jako má ona, že takové pocity mívá jen on. Bál se, že nikoho dalšího takové myšlenky nenapadají, ale poznal, že se zmýlil. U srdce ho hřála myšlenka, že není sám. A toho nyní drželo a pohánělo.
,,Budeme bojovat..." zašeptal a podíval se z okna. Ruce zatnuté v pěst...