Adventures of Amy Part 21.

Jack:
Vyklonil jsem se z okna a vyfoukl kouř z cigarety. Konečně jsem se v noci pohodlně vyspal. Sice ve spacáku na zemi, ale v teple a suchu. U Gerarda nebylo všechno tak plné zoufalství, jako v našem domě.
"Jak to jde?" Vyklonil se vedle mě Bobby. Potáhl jsem a pokýval hlavou. "Dobře? To je fajn." Pozorovali jsme ulici. Bylo to tady tak jiné. U nás po ulici projelo auto jen občas. Teď tam děti hrávaly hokej a nebo něco podobného.
"Je ti divně u Gerarda?" Vyfoukl jsem obláček a podíval se na zadumaného bráchu. Vypadal unaveně a zanedbaně, ale to my asi všichni. Ty polní podmínky nám daly v poslední době pěkně zabrat.
"Je to divný." Zamručel a podíval se na mě. Tak jako se na mě díval vždycky jako starší brácha. Pohlédl jsem zpět na ulici.
"BOBBY!" Sakra tohle nemohl být sen. "Viděl jsem ji! Prošla mezi domy! Byla to ona!" Byla to určitě ona. Musela. Stáli jsme s Bobbym oba napružení v okně a čekali, až malá postava vyjde mezi domy. Srdce mi v hrudi bušilo jako splašené. Potlačoval jsem chuť chytit se za něj a tlačit ho zpět do hrudního koše.
"Jacku jsi si jistý?" Kroutil hlavou Bobby a snažil se nahlédnout za roh.
Tohle čekání nevydržím. Odrazil jsem se rukama od parapetu do vzpřímené pozice a nohy mi běžely dříve, než jsem se vůbec celý otočil. Minul jsem Gerarda, který zrovna s odmítavým výrazem podával Angelovi plechovku piva a vyřítil se dveřmi na ulici. Schody jsem přeskočil a dopadl na chodník se zaduněním.
"Jacku…" Volal za mnou Bobby, ale neposlouchal jsem ho. Musel jsem ji běžet naproti. Moje nohy letěly jako o život a v hlavě jsem měl naprosto vymeteno. Jediné co jsem vnímal byl pohled jak se mihla tou mezerou. Amy je tady. Je živá a je někde tady venku. Záviděl jsem Gerardovi že ji slyšel v telefonu. Co bych dal za to slyšet její hlas říct mé jméno. To by mi stačilo, abych visel na prahu přežití než bych ji zase našel. Ale teď jsem ji viděl. Roh se přibližoval. Už jen pár kroků mě dělilo od štěstí. Zpoza rohu vyšla mladá holka. Už jsem to neubrzdil a v plné rychlosti ji srazil k zemi. Stihla jenom vyjeknout a skácela se pod moji váhou k zemi.
"Aaau." Zasténala. "Co blázníte?" Třeštila na mě oči, když jsem se sbíral ze země.
To nebyl hlas moji Amy. Amy měla jemný a trochu nakřáplý hlas. Tenhle byl jako zrezivělý drát. Nepříjemný a vtíravý.
"Pa-pardon. Spletl jsem si vás s někým. Pomohl jsem ji na nohy a vydal se raději domů. Ještě na mě něco pořvávala. Jak jenom jsem mohl si splést dvě tak odlišné osoby? Zhroutil jsem se na schody před domem a vytáhl cigarety. Už jen dvě? Moc kouříš. Ozval se mi v hlavě ten její hlas. Byl jako čokoláda. Dokázal uvnitř tak příjemně pohladit a zahřát.
"Jacku?" Položila mi Sofi ruku na rameno dřív, než jsem se tím začal zaobírat. Byla na mě v těch posledních pár dnech hodná a chápavá, že mi až bylo líto, jak jsme si z ní a z Angela s Bobbym utahovali. "Kluci s tebou chtějí mluvit. Někdo volal Gerardovi." Vyskočil jsem jako by mi pod zadkem rozdělali oheň.

"Takže já se schovám za touhle boudou a Angel tady…" Bobby stál za stolem a kreslil na papír nějakou mapku.
"A co zavolat policii." Šeptnul Gerard. Nikdo ho ale nevnímal. Přešel jsem ke stolu a postavil se vedle Bobbyho.
"Ty Gerarde půjdeš tudy. Hlavně se nesmíš na nikoho z nás podívat, nebo ohlídnout. Musí věřit, že jsi sám." Gee přikyvoval a blednul.
"Bude to v pohodě. Poplácal jsem ho po zádech. Tohle přece nemůže vyjít. Trhnul jsem sebou. Všichni se na mě tázavě podívali.
"Co je?" Znervózněl Angel.
"Nic." Zakroutil jsem hlavou jakoby se nic nestalo. Taky že se nic nestalo. Jenom slyšíš v hlavě hlasy. Spíš hlas. Chtěl jsem odseknout, ale ovládl jsem se. Tohle přece není normální. Tohle musí být jen sen.
"Pěkně si je podáme." Bouchnul jsem pěstí do stolu na znamení, že vše je tak jak má být.
Bobby si mě na konci naši "porady" vzal stranou.
"Ty půjdeš pěkně semnou. Nechci abys tam udělal nějakou blbost."
Rozbublal se ve mně vztek. Jsem snad malý fracek? Tohle nemohl myslet vážně. Poslechni ho.
"Ticho!" Vykřikl jsem nahlas. Ten hlas nebyla Amy. Bylo to jenom moje podvědomí, které si domýšlelo, co by asi na to všechno řekla. Bobby na mě civěl jako na zjevení. Tohle není dobrý. "Jasně." Dodal jsem a raději se rychle odklidil.

Byl jsem skrčený za starou pneumatikou náklaďáku a hromadou novin, jejichž titulky hlásily zprávy z minulého roku. Bobby se krčil za boudou hlídače, který tady z kdovíjakého důvodu nebyl. Tma jakoby dnes v noci nebyla tak tmavá jako obvykle o půlnoci bývá. Úplněk ozařoval celé smetiště jako veliký reflektor. Smetiště bylo divadlo a my jsme byli herci. Už jen záleží, jestli dnes bude na programu tragedie nebo ne. Otřásl jsem se. Jsem v poslední době tak melodramatický. Očima jsem přejížděl od Gerarda nervózně přešlapujícího pod cedulí označující sektor A-6 přes celé smetiště a hledal jakýkoliv náznak pohybu. Zatím byl všude klid. Tedy až na mě. Uvnitř jsem se celý třásl nedočkavostí i nervozitou. Zajímalo by mě jak jsou na tom ostatní. Běž prosím domů! Ignoroval jsem to. Raději jsem se podíval stranou na Bobbyho. Ten stál naprosto nehnutě, takže i kdyby se na něj někdo díval, tak by si ho mohl splést se starou pohozenou bundou. Samozřejmě nic proti jeho bundě, je stylová, ale přeci jen…
Gerard sebou trhnul a otočil se na tři chlápky, kteří se tam najednou objevili. Vůbec jsem nepostřehl odkud přišli. Jacku. Prosím!
Mlč! Odseknul jsem v duchu a zkoumal tu trojici. Jeden měl na sobě červenou, odřenou, koženou bundu nějakého punkového stylu a pořad se ošíval a ohlížel se. Možná byl nervóznější víc než já. Dodalo mi to trochu odvahy. Druhý stál uprostřed, byl vyšší než dva jeho společníci a měl na sobě dlouhý hnědý kožený kabát. Stál klidně a téměř se nehýbal. Třetí byl nejmenší v hrubé odrbané zimní bundě a stál téměř stejně klidně jako jeho parťák. Všichni tři měli na hlavách kukly. Zdálo se, že ten prostřední o něčem debatuje s Gerardem. Ten mu nahlížel za záda. Asi hledal Amy. Stelně jako já. Buď ji vůbec nepřivezli a nebo ji někam museli schovat.
"Zůstaň tady." Než jsem stačil postřehnout Bobby rozkaz odplížil se pryč.
Vyčkával jsem celý napnutý co se bude dít. Gerard pořád vyjednával a tašku s penězma držel křečovitě pod paží.
A pak se to najednou semlelo tak rychle, že jsem sotva stihnul mrknout. Bobby vyskočil zpoza staré ledničky a skočil na toho nejmenšího Angel se tam objevil zčista jasná a srazil toho nejvyššího, nejspíš vůdce. Ve zmatku se chlápek v hnusné červené bundě rozběhl mým směrem. Počkal jsem až se vyškrábe na hromadu odpadků. Směřoval si to tak, že musel proběhnout necelý metr ode mě. Lezl na hromadu z odpadků a hlasitě nadával. Nohy se mu bořily do starých novin a všelijakých nechutností a brzdily ho tak, že jsem začínal být netrpělivý. A pak už stál nahoře. Na hřebenu hory z odpadků. Narovnal se aby se trochu porozhlédl. Nečekal jsem na pozvánku a vyskočil. Nečekaný náraz mu sebral všechnu rovnováhu, udělal krok dozadu a už jsme se v kotrmelcích valili dolů po druhé straně kopce a snažili se do sebe mlátit. Ne všechno na skládce ale bylo měkké jako staré noviny, takže jsem si určitě udělal několik ošklivých modřin například o starou pračku, do které jsem narazil přímo bokem. Zatnul jsem zuby a pořádně ho praštil do obličeje pod kuklou. Zastavili jsme se až když jsme se dokutáleli do prohlubně, kterou nejspíš vytvořily pneumatiky jeřábu, které přenáší odpadky a ve které zamrzla voda. Oba jsme se najednou snažili zvednout na nohy, ale led pod námi klouzal a všechno to jenom ztěžoval. Podařilo se mi přidržet se okraje a kopnout ho do břicha. Vydal ze sebe přidušený zvuk a převalil se na záda. Rychle jsem na něj skočil a dvakrát ho pořádně praštil. Nejlepší čas na rozhovor. Zaháknul jsem prsty pod kuklu a strhnul mu ji z obličeje. Dělalo se mi zle jen z pomyšlení, že se tenhle slizký hnusák dotýkal moji Amy. Kůži měl nažloutlou a celou napnutou špinavé slepené vlasy a dlouho neholené strniště. Z nosu mu tekla krev a měl ji rozmazanou po celém obličeji.
"Kde je?" Chytil jsem ho za límec. Chvíli překvapeně mrkal, ale poté se mu po tváři rozlil odporný úsměv. "Tak kde je?!" Zatřásl jsem s ním. Úsměv nezmizel jen se k němu přidal i zvuk. Hýkal smíchy jako smyslu zbavený. Dal jsem mu ještě jednu ránu. Odpudivě to zamlaskalo. Zopakoval jsem svoji otázku. "Kde je Amy ty svině?!"
"Ta už je jen Billyho. Já ji měl jen jednou. Brečíš na špatným hrobě Jacku Mercere." Vysmíval se mi do obličeje. Najednou jsem byl jako pomatený. Až po několika vteřinách jsem si uvědomil, že ho mlátím jako smyslu zbavený a ten řev, který naplňoval vzduch všude kolem nenávistí vychází z mého vlastního hrdla. Asi bych ho i zabil, kdyby se mi nezablesklo před očima. Zezadu z lebky mi vystřelila omračující bolest. Ztratil jsem vědomí a všechno bylo pryč.