Divoká kočka 9

Levou rukou jí jemně přejela po nártu a dvěma prsty pokračovala dál po nádherně hlaďonké holeni až nahoru ke koleni. Už už se chystala sjet dolů po stehně, když ...
Ťuk ťuk.
Štěpána se v tu chvíli zarazila. Krve by se v ní nedořezal.
„Co se děje?“ zakřičela na dveře a pevně doufala, že je to jen nějaký sloužící. Jenomže to by bylo zřejmě zbožné přání.
„To jsem já, můžu dál?“ ozvala se matka a rovnou vzala za kliku. Štěpa si v tu chvíli blahopřála, že zamkla.
Vturánu se vymrštila z postele, hodila po Marii její věci.
„Moment, už jdu.“ Zavolala a vzala si ze židle župan.
„Na balkon a přejdi do hostinského pokoje.“ Zašeptala rychle na Marii a ta rozhodně neváhala. Během okamžiku byla pryč.
Cvakla klíčem v zámku a ty se s malým vrznutím otevřely.
„Potřebuješ něco?“ zeptala se matky a tvářila se značně otráveně. „Marii jsem řekla, že chci naprostý klid. Asi to zapomněla vyřídit všem.“ Dodala ještě sarkasticky. Jojo, pod svícnem je největší tma a dle tohoto hesla bylo nejlépe jednat.
„Nebuď drzá laskavě.“ Sjela ji ihned matka ještě mezi dveřmi. „Vlastně Marii hledám. Nevíš, kde je?“ zeptala se a mistrně zakryla překvapení.
„Jak to mám vědět, nejsem její chůva. Promiň, ale jsem docela unavená a chci si jít aspoň na chvíli lehnout. Dneska mám noční.“ Napadla ji první věrohodná výmluva.
„Už zase?“ řekla matka pochybovačně, protože Štěpa přišla z noční předevčírem.
„Jo. Máme jednoho kolegu na dovolené a dva nemocné. Plichtíme to jak se dá.“
„No, dobře. Tak kdybys viděla Marii, tak ji za mnou prosím pošli.“ Řekla a měla se k odchodu.
„Hledala jste mě, paní Vítková?“ ozvalo se v tu chvíli za matkou a ta nadskočila.
„Eh – ano, sháněla. Potřebuju s tebou probrat ...“ odkašlala si „rozpis služeb na příští měsíc.“
„Jistě madam. Ale neprobíraly jsme ho už včera? Nastaly nějaké změny?“ zeptala se Marie nevinně a opravdu si libovala v rozpacích své nadřízené. Ta totiž naprosto netušila, že se objeví za ní. Její podezření se tudíž ukázalo jako liché.
„Pokud už mě nepotřebujete, půjdu spát.“ řekla Štěpána s hranou nevrlostí.
„Slečno Vítková, omlouvám se. Personálu jsem váš požadavek okamžitě sdělila, ovšem vaši rodiče mě bohužel nenapadli.“
Štěpána se v duchu usmála. *Takže poslouchala za dveřmi, liška jedna podšitá.“
„Vpořádku. Ale chci mít do večera klid, ano? Odcházím zhruba v sedm.“ A zavřela za sebou dveře, které zamkla na dva západy.
„Tak tohle bylo vážně o fous.“ Zašeptala do ticha pokoje a náramně se jí ulevilo.

Sedmá hodina se valem blížila. Dala si příjemnou horkou vanu plnou vonné pěny, která sahala málem až ke stropu. Cítila se potom hezky uvolněná a vláčná. Připadala si odpočatá.
Podívala se do zrcadla na svůj pihatý nosík a kštici zrzavých vlasů, které jí sahaly až po ramena. Secvakla je sponou, aby jí nevadily na obličeji a pustila se zabalená do ručníku do líčení. Zelené stíny zvýraznily její poněkud mdlé modré oči a s vlasy tvořily zajímavý kontrast. Linky protáhla do ztracena a díky řasence ze sebe udělala skoro mrkací panenku. Rtěnku použila tmavší, ale né příliš výraznou. Ještě trocha pudru a růži na tváře a dílo je dokonáno.
Rozpustila si vlasy a zkusila několik možných účesů. Ani jeden ji ale úplně nezaujal. Rozhodla se nakonec pro jednoduché rozpuštěné s drobnou sponou s bílými kvítky. Dělalo ji to mírně dívčí, takže to působilo docela žensky. Sama sobě se začínala líbit.
Ze spodního šuplíku v prádelní skříňce vytáhla jednu úžasně sexy soupravičku v černé barvě. Kalhotky vypasované a podprsenka, která jen nadzdvihla Štěpániny velké vnady. Do odrazu ve skle se na sebe usmála.
Jinak aby matka nepojala podezření, tak si vzala dlouhou černou sukni, která byla přijatelně nenápadná a daly se pod ni výborně skrýt vyzývavé kozačky, které si bez matčiného vědomí koupila z druhé výplaty.
K tomu si vzala delší svetřík s černým páskem s velikou sponou v šedé barvě. Přes to hodila už jen tříčtvrteční kabát, vzala si kabelku a mohla vyrazit.
Kdo by si myslel, že jde opravdu do práce, tak by se samozřejmě mýlil. Měla teď dva dny volno. Její matka totiž naprosto netušila, jak to v nemocnici funguje, což bylo jediné Štěpánino štěstí. Kdyby totiž byla jenom o trochu všetečnější, tak stačilo si na její oddělení zavolat a zjistit si to. Mohla klidně zavolat i v průběhu večera, ale to už Štěpána věděla, že rozhodně neudělá.
Udělala to jednou a Štěpána ji okamžitě seřvala, že tato linka je pouze pro urgentní účely a že pokud s ní chce mluvit, tak má na mobil. No a ten nosila neustále při sobě.
Vyrazila z domu. Venku stála černá limuzína, která na ni čekala. Trochu ji to zarazilo, ale usoudila, že to nejspíš zařídila její matka. No nevadí. Ušklíbla se. Když to má vypadat reálně, tak taky bude. A nasedla.
Petr se jenom ohlédl a usmál se.
„Do nemocnice?“ zeptal se jenom pro upřesnění.
„Přesně tak.“ Řekla Štěpa s křečovitým úsměvem.
Vysadil ji před hlavní vrátnicí, tak jak to dělával poměrně často. Nebylo to nijak daleko od vily Vítkovců, ale její matka trvala na tom, aby ji Petr vozil. Prý kvůli bezpečnosti. Kecy. Chtěla ji mít pod dozorem. Asi si o tom musí promluvit s tátou. Takhle to dál nejde. Vždyť už je jí 25, tak by se k ní podle toho měla začít chovat, i když ještě žije pod jejich střechou. Táta to zvládal s přehledem už pár let.
Zašla do hlavní budovy a počkala, až Petr odjede. Potom vyšla ven a šla přímou cestou k hlavní silnici. Chytla první taxík, který projel kolem a nechala se zavést do blízkého motelu. Pravda, nebyl to žádný luxus, na který byla z domu zvyklá, ale bylo tam čisto a útulno. Kolikrát už to musely využít? Ach jo, povzdechla. Už by bylo dobré najít tu odvahu a seznámit s nastalou situací své rodiče. Marie na to čeká. Jenže se jí do toho vůbec nechtělo.
Otevřela dveře do pokoje a tiše za sebou zavřela. Přišla první a to ji potěšilo. Bude mít aspoň čas na přípravu. Sundala si kabát a boty odkopla pod věšák. Pobíhala po pokoji jenom tak bosky.
Vyndala z kabelky celý pytlík čajových svíček a rozložila je po celém pokoji. Zatáhla záclony, aby tam nebylo vidět a začala je jednu podruhé zapalovat.
Svíčičky za chvíli osvítily pokoj příjemně tlumeným mihotavým světlem. Uprostřed nočního stolku ještě položila jednu vonnou, která vydávala světlo mírně oranžové.
Zaběhla do kuchyňky, která k pokoji příslušela a z malé ledničky vytáhla vychlazené šampaňské. Věděla, že tam bude a počítala s ním. Bylo tam pokaždé, když tam měly přijít. Patrně to doplňovali standardně. Usmála se. Probíhá to podle plánu.
Z horní skříňky vytáhla dvě podlouhlé sklenky na šampaňské s tenkou nožičkou a všechno to připravila na druhý noční stolek.
K dokonalému efektu snad chyběly jenom růžové kvítky, ale to už by bylo možná trochu příliš. Ještě ale přemýšlela, jak to vylepšit. Zoubkama při tom tiskla nehet levého ukazováčku.
„Možná moc oblečení.“ Řekla sama pro sebe a stáhla ze sebe tu dlouhou nenápadnou sukni.
Dveře do pokoje se tiše otevřely.
„Hm, ještě pořád moc oblečení.“ Skoro stejně tiše řekla Marie a zavřela dveře. Rozhlédla se po pokoji a musela se usmát.
„Připravila jsi to moc hezky, lásko.“