Adventures of Amy Part 22.

Probudil mě led. Otřásla semnou zima a konečně jsem otevřel oči. Bylo ráno a všude kolem byl shon. Ležel jsem u Gerarda na gauči. Sofi klečela vedle mě a v ruce držela pytlík s ledem.
„Promiň.“ Zašeptala. Hlava mi třeštila a bolest vystřelovala někde zezadu. Vůbec jsem neměl tušení co se stalo. „Teda vy jste tomu včera dali.“ Zamumlala. Nevím o čem to sakra mluví, ale odporovat ji nebudu. Vím jaká je, když se ji nedá za pravdu.
„Hmm.“ Pomalu jsem se posadil, protože hlava se mi motala a měl jsem obavu, že každou chvílí začnu zvracet.
„Není ti špatně?“
„Hmm ne.“ Pomohla mi do sedu a znovu mi přiložila zezadu na hlavu ten pytlík s ledem. Bolest ještě zesílila. „Aaa dej to pryč.“ Zabručel jsem nevrle. Člověk většinou bývá nevrlý, když má naprosté okno. Zamrkal jsem do pokoje a snažil se zaostřit vidění. Gerard seděl na kuchyňské lince a zíral do prázdna. Bobby seděl na zemi s pivem v ruce a pytlíkem s ledem si chladil ret. Angel si povídal s cizím chlápkem a měl ovázanou hlavu. My jsme se asi včera porvali a asi dost drsně. Až teď jsem si uvědomil palčivou bolest v kloubech na rukou. Celou dobu jsem ruce svíral v pěst jako v nějaké křeči. Klouby jsem měl krvavé a odřené. Moment…Angel si povídal s cizím chlápkem. Co tady dělá cizí chlápek a co všechny ty přístroje na stole a kabely povalující se všude kolem?
„Kdo to je?“ Otočil jsem se zase na Sofi.
„Policie.“ Řekli jsme oba současně, protože jsem si všiml Greena, který s někým diskutoval.
„Vymklo se nám to z rukou Jackie.“ Položil mi Angel ruku na rameno. Trochu to zabolelo. Nejspíš jsem tam měl jednu ze stovek modřin. Vstal jsem a pomalu se vydal do kuchyně něčeho se napít. Zrovna do dveří vešla nějaká detektivka hodila na stůl štos spisů a různých složek. Naplnil jsem si sklenici vodou a pomalu pil, zatímco jsem přešel ke stolu. Nejspíš to byl nějaký souhrn podezřelých. Zběžně jsem je přelétl pohledem a pak se musel vrátit. Z jedné karty trčela fotka. Tenhle ksicht jsem znal. V tom jednom okamžiku se mi vrátily vzpomínky na celý včerejší večer. Před očima mi zablesklo, jak se mi tenhle Jimmy (na příjmení jsem neviděl) smál do očí s krví rozmazanou všude po obličeji. Nenápadně jsem posunul vrchní složku stranou a nahlédl do spisu. Nikdo si ničeho nevšiml, protože všichni měli plno práce se zapojováním všemožných kabelů do těch svých počítačů a odposlechů.
Ve složce byl malý igelitový sáček a v něm kartička. Nikdo se nedíval, když jsem si ji opatrně strkal do kapsy. Hodil jsem skleničku do dřezu a sklo se roztříštilo na několik malých kousků. Přesně jak jsem se teď cítil. Jakoby ve mně někdo roztočil tornádo plné střepů. Pár lidí se na mě ohlídlo ale nevěnoval jsem jim pozornost. Vzal jsem bundu a vyšel na ulici. Ranní slunce svítilo ale byla strašná zima. Vytáhl jsem sáček s kartičkou, byla to vizitka, ale číslo jsem vůbec neznal. Zmrzlýma rukama jsem vyťukal číslo na mobilu.
„Halo?“ Ozval se rozespalý hlas.
„Nazdar Harry. Tady Jack.“ Míjel jsem lidi a vlastně ani nevěděl kam jdu.
„Nevíš kolik je hodin? V…v půl osmý ráno se slušný lidi nebudí.“ Zamručel. Harry semnou kdysi jezdil a hrál na bicí.
„Proto volám tobě. Ale ne konec srandy. Potřebuju zjistit jedno číslo.“ Raději jsem se ohlídl, jestli zamnou nejde třeba Bobby…to by mu bylo podobný.
„Hele Jackie…víš že tohle už nedělám. Promiň.“
„Žádný promiň Harry. Víš že mi to dlužíš.“ Zatnul jsem zuby, abych se udržel na uzdě a nezvýšil hlas, nebo neřekl něco neslušného.
„Fajn. Tak mi ho nadiktuj.“

Seděl jsem na lavičce a čekal. Už to byla asi hodina. V žaludku mi kručelo a studené dřevo mi znecitlivělo zadek. A pak telefon zazvonil. Zvedl jsem ho jak jen mi to zmrzlé prsty dovolovaly.
„Sakra Jacku s kým ses to zaplet.“ Zaklel Harry. „Je to bar U čtyř růží. Nic ode nemáš. Jsme si kvit. Hodně štěstí.“ Ani jsem nestihl něco odpovědět a Harry to zavěsil. Pro mě už nejspíš navždy. Vstal jsem a zamířil do toho baru. Možná budu mít štěstí. A nebo smůlu.

Amy:
Bylo mi zle ze mě samotné. Nenáviděla jsem sebe ještě víc než Billyho, Jimmyho, Heca a všechny ty lidi. Včera v noci se vrátil Billy Jimmy a Ten černoch a byli hrozně rozčílení. Strhla se hrozná hádka, při které jsem se třásla a bála o svůj život. Vlastně. Možná by bylo lepší kdybych z tohohle nevyvázla živá. Patřilo by mi to. Jack by za nějaký čas zapomněl a našel by si někoho, kdo by si ho zasloužil mnohem víc než já. Tak pojď Billy. Přijď a zabij mě. Nic jiného si nezasloužím.

Jack:
Bar U čtyř růži byla zaplivaná díra, kterou mi dělalo problém najít. Adresa nikde neexistovala. Našel jsem ho až po obvolání několika známých. Patřil nějakému hispánci, který nejspíš neměl žádné papíry a navíc se tady praly drogy, zbraně a prachy ve velkém. Měl bych mít strach, ale ten se nějak nedostával. Nechoď tam…nesmíš!
„Musím.“ Odpověděl jsem tomu krásnému, ale tak pitomě napovídajícímu hlasu. Nikdo tady v té hnusné smradlavé uličce nebyl. Kdyby tady nebyl takový smrad, tak se asi zhluboka nadechnu na kuráž, ale raději jsem nechtěl nic riskovat. Otevřel jsem okopané a omlácené dveře a vešel. Hned jsem si vzpomněl na staré kovbojky, když do salónu plného banditů vstoupí odvážný kowboy a všechno ztichne, hudba přestane hrát a všechny oči se upřou na něj. Přesně v situaci toho kowboye jsem byl momentálně já. Jen mi chyběl ten parádní klobouk a kolty u pasu, čehož jsem opravdu zalitoval. Bar byl kupodivu velký. Smetánka místního podsvětí tady měla sešlost. Zapadl jsem ke stolu do tmavšího koutu.
„Bude si pán přát?“ Přišel ke mně chlápek s mohutným černým knírem a promluvil lámanou angličtinou. Přitom špinavou hadrou utřel ze stolu rozlité pivo.
„Pivo a sirky.“ Poručil jsem si a rozhlédl se. A pak jsem ho uviděl. Byl to on. Poznal jsem ho, i když měl obličej rozmlácený na kaši a hrál plno barvami od fialové až k modré. Musel jsem uznat, že jsem na sebe pyšný. Naštěstí si mě nevšiml a tak jsem si pil svoje pivo a kouřil jednu cigaretu za druhou. Prosím! Běž odtud pryč! Naivní hlas mého podvědomí. Jimmy si mě naštěstí nevšiml a dál se krmil nějakým připáleným toustem a zapíjel to pivem. Po chvíli dojedl a zapálil si. Trvalo asi pět minut, než se zvedl a vyšel. Nedělal jsem si hlavu s nějakou nenápadností a hned jsem vyšel za ním. Jimmy se vydal spletitými uličkami pryč. Šel jsem za ním s rukama v kapsách. Přizpůsobil jsem rychlost chůze té jeho, takže když zrychlil zrychlil jsem i já. Očividně si toho všiml, protože se z ničeho nic dal doběhu. Ušklíbnul jsem se a rozběhl se za ním. Drahý Jimmy ale nejspíš znervózněl tak, že zapomněl cestu a vběhl do slepé uličky. Se sebejistým úsměvem se otočil čelem ke mně a nedával na sobě znát ani špetku strachu.
„Nazdar Jimbo.“ Propaloval jsem ho pohledem.
„Nazdar Mercere.“ Zavrčel a opětoval mi ostrý pohled jako břitva.
„Kam jdeš s tím ksichtem? Na maškarní?“ Prokřupal jsem si prsty a krk. Skvělá demonstrace síly. „Nejsi takový frajer, když ti někdo nekryje prdel co?“
„Nápodobně malý Jacku.“ Uhodil na moji citlivou strunu hajzl.
„Dobře. Dost keců.“ Moje pěst mu skončila v břiše. Zachrčel a ohnal se mi po hlavě. Ustoupil jsem a usmál se. Jenže zatímco jsem si hrál na frajera Jimmy vytáhl nůž. Ou. Uteč! Že by ten hlas neradil až tak pitomě? Ani mě nenapadne. Ohnal se po mě, ale jen tak tak jsem mu uhnul. Slyšel jsem, jak mi ostří prosvištělo kolem ucha. Když jsem se přikrčil, ohnal jsem se naslepo pěstí a ta našla cíl v Jimmyho bradě. Udělal krok zpět. Chtěl jsem se znovu ohnat, ale noha mi podjela na mokrém papíře na zemi. Můj protivník toho využil a skočil na mě. Už podruhé jsme se ocitli na zemi. Jeho vystřelovací nůž zůstal zaklesnutý mezi našimi těly. Váleli jsme se po zemi ve smrtícím sevření.
Náhle sebou Jimmy trhnul a celé jeho tělo ochablo. Ještě jednou jsem ho praštil, ale nepřišla žádná odezva. Jen tak na mě spočinulo jeho tělo celou svou vahou. Zaklel jsem a odvalil ho ze sebe. Na co si to sakra hraje? Posadil jsem se a uvědomil si, že se na mě nějak lepí tričko. Neuvědomuju si, že bych se až tak zapotil. Až teprve potom jsem si všiml krve na svých rukou a že celý jsem zbrocený krví toho kluka, ze kterého už život definitivně vyprchal. Z hrudníku mu trčel jeho vlastní nůž, který se mu tam nešťastnou náhodou zabodl. Dopadla na mě celá tíha toho činu. Zabil jsem člověka. Byla to nešťastná náhoda Jackie. Promluvila na mě jemně moje vymyšlená Amy. Mohl jsem z něj dostat kde ji schovali, kdo ji unesl. Takhle je všechno zpět na nule, protože jsem to pokazil. Pomalu jsem se zvedl a raději se opřel o stěnu. V uších mi dutě hučelo a na čele se mi perlil ledový pot. Nikdy jsem nezažil zvracení ze šoku, nebo nějaké podobné události. Nejspíš tuhle novou zkušenost brzo poznám. Dovrávoral jsem ke kontejneru a trochu se ho zachytil, protože s nevolností se dostavila i závrať. Můj žaludek kapituloval a obrátil se naruby. Už dlouho jsem nic nejedl, takže nazmar přišlo jen to pivo a pak už si tam jen ten ubohý orgán metal salta naprázdno. Odhodlal jsem se..nedbal na všudypřítomný smrad a párkrát se zhluboka nadechl. Bylo to jako kopanec do plic.
Nutil jsem se uvažovat racionálně. Těla se nezbavím, tak aspoň zbraň. Vytáhl jsem Jimmymu z hrudníku jeho vystřelovací nůž a schoval ho do kapsy. Z kontejneru jsem vytáhl nějaké noviny a pořádně si s nimi utřel bundu od krve. Ještě že se na černé kůži tak dobře nechytala a nebyla vidět. Zapnul jsem ji až ke krku a snažil se rychle zmizet. Když jsem šel k Gerardovi přes most vytáhl jsem z kapsy nůž párkrát ho utřel do kalhot a hodil do řeky. Nechci už na dnešní dopoledne vůbec myslet.