Svatý otče, předposlední díl. Přísahám.

Následujícího týdne jsem udělala zkoušky. Byl ze mě bakalář, sice trochu opožděně, to uznávám, ale byl to můj první titul a já byla šťastná. Rozhodla jsem se pokračovat ve studiu. Dotáhnout to do konce. Po studiích bych chtěla někam pryč. Do jižní Ameriky. Na Sibiř. Kamkoliv. Budu bádat a sbírat data a pak se vrátím, vydám super práci a pak půjdu učit. Od mala jsem tušila, že budu excentrická úča.
Probouzím se. Konečně se probouzím vedle něj. Ležíme na jedné posteli, protože mám noční můry. Když je tam on, spím klidně. Leží naznak, ruce sepnuté na peřině. Modlí se. Poznám to, protože se kolem něj tou dobou motá nějaká aura. Když procházíte kolem někoho, kdo medituje, cítíte to samé. Klid. Převalím se na bok čelem k němu. Otevře oči a usměje se.
Dobré ráno.
Dobré ráno.
No tak aspoň pusu, za to že jsem nekřičela ze spaní.
Políbí mě na tvář.
„Kolik je hodin?“
„Půl desáté.“
„Páni.“
Máme prázdniny. Nudíme se, ale nudíme se spolu.
Ale už se nebudeme nudit dál. Můj kretén katolík má totiž chatu v horách. Jedeme tam na dovolenou. Asi se budeme celé dny procházet a hádat se o filozofických otázkách.
Štve mě, že v našich diskuzích většinou vyhrává, protože na dogmata se hrozně špatně vznáší protiargument akceptovaný druhou stranou.
Vyrážíme po snídani. Všechny tašky mám pečlivě sbalené. To mě naučila léta praxe. Snídani si dáváme královskou, jelikož musíme vybrakovat potraviny z ledničky, ať se tam za naší nepřítomnosti nezaloží penicilinová farma. Je to sranda vypotřebovat marmeládu, sníst všechny sýry a vypít takovou spoustu kakaa.
Za ty skoro tři měsíce co jsem s ním jsem nabrala asi čtyři kila,
vrátila se k dlouhým bavlněným sukním a rozpuštěným vlasům.
Přestala jsem sledovat Sex ve městě.
Přestala jsem mu schovávat růženec do nočního stolku, protože už mě neznervózňuje.
Přestala jsem mluvit jak dlaždič.
Přestala jsem brát psychofarmaka.
Přestala jsem chodit po domě jen ve spodním prádle.
Přestala jsem se tvářit otráveně, když šel v neděli do kostela.
Sečteno a podtrženo, měl na mne velmi pozitivní vliv.
Dokonce jsem se začala i normálně smát.
Jo, a taky jsme na balkon zasadili bylinky. Šalvěj, bazalku a podobné kuchyňské vymoženosti. Pak jsem si tam zasadila krásný durman. A fialky. A pár mých oblíbených čarodějnických rostlin. Oman, vratič a rulík. Neužívám je, protože nejsem sebevrah. Ale mám je ráda. Jsou něco jako moje memento mori. Pamatuj na smrt. I ateista musí pamatovat na smrt, protože jinak dostane trapnou rakev a jeho notebook odkážou malé sestřenici kterou nenáviděl. Katolík nemá ani potuchy o co se jedná. Jako myslím moji zahrádku. Nemusím mu říkat všechno, protože holky potřebují svá tajemství.
Nasedli jsme do jeho auta a vyjeli vstříc horám. Pustili jsme si rádio a cestou jsme si zpívali jak pošahaní. Netušila jsem, že umím tolik písniček.
Nakonec jsme dojeli na místo určení. Byl to moc pěkný dřevěný srub a byl izolovaný od okolí hustým lesem. Bylo tam ticho. Vazké, husté a hmatatelné ticho.
Automaticky zanesl věci nás obou do společné ložnice. Potěšilo mě to. Pak jsme si to tam prohlédli, večeřeli, četli si a šli si lehnout. Bylo to tak spontánní a snadné.
„Jsem z toho řízení úplně mrtvej.“pronesl a usnul jen co zhasl světlo. Já jsem byla taky dost unavená. Ale najednou jsem dostala strach. Neúprosný pocit strachu, noční paniky, při které si rychle zahrabáváme hlavu do pokrývky a modlíme se ať ten masový vrah z našeho domu vypadne.
Ale já si nestačila schovat hlavu a ihned jsem usnula.
Propadla jsem se do říše mrtvých dětí a opuštěných přátel. Do říše zelených pavouků velkých jako noční stolek, kteří visí nad schody po kterých musím zoufale sejít. Byl to můj svět nočních můr. Octla jsem se v pokoji prarodičů. V křesle sedí někdo kdo přepíná programy. Je to Vládce. Ústa má rozřezaná a oči se dívají na televizi. Ať mě nespatří, ať se na mě nepodívá, prosím…. Budím se zadušeným výkřikem. Můj katolík sedí nade mnou a ruku má na mé tváři. Rychle se posadím taky a pevně ho obejmu. Stiskne mě v náruči.
Dobrý. Je to dobrý.
Mám tep tak rychlý, že slyším jak mi hučí v uších. Třese se mnou zimnice.
On mě hladí po vlasech.
„Zajdu ti pro vodu.“
„Ne…nechoď…nechoď pryč.“
“Jsem hned zpátky, máš úplně rozpraskané rty.“
Obejmu si kolena a houpu se sem a tam.