Z obyčejného života zamilovaného člověka

„Zlato, ale já bych chtěla jet na ten koncík s tebou…“
„Ne prostě. Promiň, ale chci si něco zařídit, nemám čas.“
„Ale já bych tě chtěla vidět, vždyť já ani nevím, jak se tam dostanu.“
„No ale já nechci, uvidíme se až tam, to, že nevíš, jak se tam dostaneš, není můj problém. Jo a nepočítej, že tam budu s tebou sedět celou dobu, budu tam mít hodně známejch a chci si s nima pokecat.“
Ona ani neodpověděla. Zrychlené dýchání a soustředění se nerozbrečet jí znemožňovalo odpovídat. On si s tím hlavu nedělal a telefon prostě položil. Když slyšela monotónní pípání, nevydržela to a rozbrečela se. Tohle jeho chování už na ni bylo vážně moc.
Než se zvedne a začne se připravovat má tři hodiny čas. Hodina na přípravu a jednu hodinu zabere cesta do klubu, kde má „její“ Miláček koncertovat. Pochopitelně věděla, jak se tam dostane. Teda aspoň přibližně. Šlo jí o to, že tam dorazí s ním. Jako to bylo dřív. A než tam vlastně vůbec dorazí, tak budou chvíli spolu sami. Jako dřív. Což on očividně nechce. Co asi může mít tak důležitého? Chce tam snad jít s jinou? Ona ví, že už spolu nejsou, ale to neznamená, že mu na ní má ze dne na den přestat záležet, nebo ne? Měla v hlavě zase zmatek, nerozuměla mu. Položila mobil před sebe na stůl, pro jistotu dala hlasitost naplno, kdyby si to chtěl náhodou ještě rozmyslet a ozvat se, došla si do koupelny pro papírové kapesníky, sedla si na židli, podívala se před sebe na zeď svého pokoje a začala hlasitě brečet. Bylo toho na ni vážně už moc. Jedna velká nekonečná nepřetržitá deprese. Ani neví, jak dlouho jen seděla, brečela a topila se výčitkami, ale ze záchvatu ji vytrhl až známý zvuk přicházející zprávy na ICQ.
Byl to její kamarád. Zároveň kamarád jejího bývalého. Náhodou hrál v té samé kapele, co její bývalý kluk.
‚V kolik dneska dorazíš?‘ zněla zpráva. Ona obratem odpověděla, že ještě vůbec netuší. Nepřímé odpovědi byla její specialita.
‚A už máš společníka nebo se ti můžu nabídnout?‘
Jelikož dlouho neodpovídala, vyskočila další zpráva.
‚Pochop už, že on se na tebe vykašle, nebude tam s tebou.‘ Měl pravdu a ona si to uvědomovala.
‚Tak jo, můžeme se někde sejít.‘
Stačilo pár zpráv na domluvě místa a času. Kontakt se potom odpojil a ona přemýšlela, co má dělat dál. Nemůže být přece věčně tak zlomená. Tenhle kluk, co jí psal, je moc hodnej. Často si přála, aby do budoucna měla přítele, co by se k ní choval tak hezky, jako tenhle kluk ke svojí přítelkyni. Ano, byl zadaný a jeho vztah byl krásně fungující, to byl jediný důvod, proč se ho už nepokoušela ulovit pro sebe. Byla sice zlomená a zničená a neměla ponětí, jak by na někoho měla zapůsobit, jak by si měla najít novou známost, její předchozí vztah z ní vycucnul všechny nabyté zkušenosti, navíc ani nevěděla, jestli by chtěla začínat něco nového s někým úplně cizím, ale tenhle kamarád pro ni vypadal jako jediná možnost „náhrady“. Čistě jenom kvůli jeho příjemnému chování. Potřebovala by si napravit nějak svoji zmrzačenou mysl. Obnovit nějaké své cíle a sny. Ale ať se pokoušela, jak chtěla, nevzpoměla si na své předešlé sny, před očima se jí jevil jen jeden sen a za ním se snažila jít. Bezúspěšně, zatím. A už je to zase tady. Kdykoli načne myšlenku, že by se měla změnit, otočí se to opačným směrem a vždy to skončí u toho rozbořeného vztahu.
Skoro automaticky vzala stíny a tužku na oči a začala si na xichtě vytvářet obličej. Vybrala si nové oblečení, stále doufala, že by ho mohla zaujmout, že by se mu mohla znova začít líbit… třeba bude žárlit, že na ni ostatní kluci tak chtěně koukaj. Byla schopna si přiznat, že není zrovna k zahození. Ale k čemu jí to je, když jediný člověk, pro kterého ona chce být hezká o ni nejeví jedinou známku přízně. Ještě světlý pudr, tmavší rtěnku, teď rtěnku setřít, aby rty měly jen tmavší odstín, teď si natupírovat vlasy, teď je zase uhladit a hotovo. Ještě chvíli seděla na židli, broukala si oblíbené písničky a šla se obléknout. Pohledem zavadila o nástěnku s milostnými psaníčky, co jí tenkrát psal… zase brečela. Snažila se chytat slzy do papírového kapesníku, přece jenom chtěla vypadat hezky a nemít celý obličej rozmazaný. Je to zlý. Je to hodně zlý. Rozhodla se, že všechny své naděje vloží do kamaráda, se kterým má za chvilku sraz. Dooblékla se a odešla.
Byla ještě ve výtahu a už vytahovala cigaretu. Jako vždy, zvyk, bez kterého to nešlo. Ještě se za ní nezavřely vchodové dveře, už vydechovala kouř. Než došla na autobus, cigareta zmizela. Stejně jako velmi krátkodobý dobrý pocit. Co tam jako bude dělat? To bude nějaké tři hodiny brečet? Zoufalost byla víc než viditelná. Pod vším tím make-upem a oblečením byla slabá lidská schránka a ještě slabší obsah schránky. Ta citlivost za poslední týdny neměla hranice. Po deseti minutách vystoupila z busu. Kamarád tam ještě nebyl, tak stála a poslouchala hudbu. Během minutky jí někdo zezadu zakryl oči. Už už měla na jazyku „Ale no tak lásko…“ ale neřekla to, protože si včas uvědomila, že by to bylo trapné a nesmyslné.
„No tak, nech toho.“ Řekla možná trošku víc protivněji něž měla na mysli. Vzpomněla si na to, jak chtěla vypadat hezky.
„No jo, dyť já vim.“ Sundal jí ruce z očí kamarád, popadl ji za ruku a než se stačila rozkoukat, odtáhnul ji do právě zastavujícího busu.
„Prosim tě, co blbneš. Není to fuk, jestli tam dorazíme o deset minut dřív nebo později?“
„Není.“ Odpověděl rychle Kamarád jeho obvyklým triumfálním tónem.
„No tak není no.“
Sedli si a dvacet minut jeli skoro beze slova.
„Už tam budem.“ Řekla pro upřesnění a úplně zbytečně. Kamarád ani neodpověděl. Vypadalo to, že je zapřemýšlený, ale tak obyčejně zamilovaní vypadaj.
„Vystupujem.“
„Proč tady? Je to až o zastávku dál.“
„Holt tam chvíli půjdem pešky.“
„Ale proč když ten autobus staví obyčejně před…“ nedořekla, protože byla opět odtažena, tentokrát ven.
„Nic, děcka, užijte si to, ty to neposer, blbečku, a ty si odpust hysteráky.“ Řekl rychle opět obvyklým až možná povýšeným tónem, nasedl zpět do busu a odjel.
Ona jen koukala a nebyla schopna slova. Jaký hysteráky?
„Zlatí…?“ byla první věc kterou byla schopna říct na provinile se usmívající obličej před sebou. Po pár vteřinách ticha se rozhodli jít pomalu do klubu. Zdálo se, že přemýšlel. Jakmile zašli za roh, kde nebyli žádní lidé, rozbrečela se. Tyhle hysteráky.
„Ale no tak, kočko, prosím, nebreč, zlato… pojď sem..“ objal ji On a položil si jeji hlavu na své rameno.
„Co se to děje…“ vydala ze sebe váhavě a tiše.
„Chtěl jsem se ti omluvit a….“ pořád hledal slova. Lehce ji od sebe odstrčil a podal jí růži. Ona byla víc a víc zmatenější, vůbec nechápala, jestli se jí to zdá nebo je to nějaká hra.
„Chtěl jsem se ti omluvit za tu bolest, co jsem ti způsobil. Uvědomuju si, že jsem ti moc moc ublížil, mrzí mě to, chtěl bych…“ pokračoval krásným evidentně právě vymyšleným proslovem. Ten proslov měl znít určitě jinak, jak si ho připravoval, ale v téhle chvíli zapomněl slova a musel si to vymýšlet. Na konci jí dal krásnou malinkatou pusinku. Přesně takovou, jakou jí dával dřív. Tak procítěnou plnou citů. Když neuměl vyslovit svoje city, uměl je dát takhle najevo. Jedna z mnoha (mála?) jeho dobrých vlastností. Po dalších několika minutách ticha se odhodlala říct další věc.
„Zvadne.“
„Co?“ naklonil se k ní. Byl o dost vyšší a teď, když ještě popotahovala a mumlala jí nerozuměl.
„Než dorazím domu, zvadne.“
„Než dorazíme k nám, tak vydrží.“ Mrknul jedním okem a ona si všimla, že má tváře i oči také mokré.
„Jak to?“
„Jdeme teď k nám. Budeme tam spát.“
„Co?“
Místo odpovědi jí dal další pusu.
„Proč? A co koncert?“
„Jo, promiň, nevíš to… vlastně koncík byl zrušenej… bubeník je nemocnej… víš jakou to dalo práci před tebou ututlat?“
„Tak?“
„Tak teď jedeme k nám, kde ti udělám papání, koukneme na filmek a usneme. Jo a mám tam pro tebe ještě malý překvápko.“
„Ale….Jakto… já.. teda já jsem moc ráda, ale nevím, jestli mi to máma dovolí.“
„Cože? Tobě? Co já vím, vůbec není problém, když bez dovolení přijdeš domu ráno. Já ti u nás udělám hezky snídani, oběd a pojedu tě doprovodit domu. Co ty na to?“
„Totiž… promiň, jsem úplně mimo, zaskočil jsi mě, navíc.. nic sebou nemám a... taky nemůžu přestat brečet a hrozně mě to štve protože to balení kapesníků došlo a …“ podívala se na něj zoufale. Jakoby čekala, že řekne, že to NENÍ sen.
„Prosím, Miláčku, že to není sen? Tušíš vůbec, kolikrát jsem o tomhle snila? Kolikrát jsem si to přála? Jak moc jsem se o něco takovýho snažila? Prosím tě, že to není sen. Prosím. Ať to není sen, ať to není sen.“
„Trdlítko moje, ne, není to sen. Miluju…“

…My skin is cold and the birds fly free
Over my head, where winter grows
A heathens call, stand up or fall
This world is yours, for you to rule…

„Co? Satyricon?“ vykřikla do tmy. „Budík… My skin is cold… ne… nee…“
Událo se to docela rychle. Mobil začal vyzvánět známou melodii budíku. Ona vylítla, rozsvítila, pak dobrých pět minut jenom klela a mlátila do zdi a do postele, brečela a řvala, proč se to muselo stát zrovna jí. Vždyť se ptala, jestli to není sen. Byl. Vypnula vztekle budík a šla do koupelny se opláchnout pořádně studenou vodou. Bylo jí to k ničemu, protože dalších dvacet minut jenom brečela a vztekle kolem sebe házela věcmi.
„Všechno jenom blbej sen!!!! I ten pláč jenom sen!! Všechno stejný jako ve snech! Jenom to hnusný je stejný jako ve snech! Proč se jednou nemůže stát to krásný?? Já chci, sakra, aby mě miloval, proč to aspoň v tom snu nedořekl! Tu větu jsem neslyšela několik měsíců, chci jí slyšet…!!!“ vyčerpaně se posadila na postel.
„Proč ty nejkrásnější věci musí být pouze snem?“
„A proč se to zas přerušilo v tom nejkrásnějším??“ ptala se už trochu klidněji prázdného bytu.
Začala znít opět známá melodie. Opět Satyricon.

…Bloodshot eyes, metal skin
Serpents tongue, dagger claws
Dragon wings, crooked horns
K.I.N.G….

Než se vůbec podívala, kdo volá, doposlouchala si první sloku. Pak se podívala na jméno volajícího a zbrkle mobil zvedla, až jí málem vypadnul z ruky.
„Ano?“
„Ahoj. Nespíš? Hele, dneska před tim koncíkem bych tě chtěl chvíli vidět, bude to možný? Nemáš už něco?“ zněl poměrně sladkou píseň také dobře známý hlas.
„Já čas mám.“
„Tak já ti přes den ještě nějak napíšu, abych ti dal vedět. Teď musím běžet. Zatím pa, Trdlítko, zvládni to ve škole, ať máš večer dobrou náladu. Mám pro tebe překvápko…“ položil to.
Štípla se do ruky. Dala si facku. Bouchla se čelem do zdi. Zatahala se za vlasy.
Jo, to by šlo, řekla si. Nespím. Nesním. Během deseti minut musím do školy. To abych sebou hodila, odpoledne se musím ještě nějak upravit a uklidnit, zavelela sama sobě, podívala se znovu na číslo posledního přijatého hovoru a utikala znovu do koupelny. On... byl to On. Určitě se mi to nezdálo.
Naděje existuje. Třeba ten sen byl předzvěstí… ?