Second life V. - 2. část

„Tajemství…“ řekl tiše Jan.
„Jaké tajemství?“ zeptala se Fany.
„Ten šál, Fany. Je jedinečný. Musíš ho najít, však víš.“
Fany němě přikývla. Měla pocit, že Jan jí vidí až do žaludku. Ale byla tma. Neviděla mu do očí.
„Máš čas celou noc,“ pokračoval. „Naslouchej slovům. Věř obrazům. Buď pokorná. A hlavně dávej pozor na svůj preclík! Uchrání tě před zapomněním. A ještě jedno měj na paměti! Nesmíš usnout!“ Jan uhasil čadící knot. Než vyšli, ještě jednou se obrátil.
„Neboj se,“ řekl. „Minulost, přítomnost a budoucnost je jen zdání. Čas ubíhá v zákrutech a spirálách. Zůstane stát, pak se zničehonic rozběhne, bez tvého přičinění. Je to čtvrtý rozměr.“
Vzal děvčátko za ruku. Vyšli ven. Dveře za nimi zapadly.
„Tak počkej přece!“ zakřičela Fany. „Mluvíš v hádankách! Co mám udělat? Já jsem…“
Její křik zanikl.
„To ticho!“ zvolal Jan zvenku. „Vychutnej to ticho! Naslouchej hlubinám času!“ /* pozn. Anita Siegfiredová: Modrý šál, str. 76 – 77
„Tos jí teda pomohl,“ ušklíbla jsem se na něj. Pokrčil rameny.
„Stejně to celé nepochopila,“ rýpala jsem.
„O to mi taky nešlo.“
„Nešlo ti o to, aby pochopila?“ podivila jsem se.
„Ne, o tom to přeci není. Někdy stačí víra.“ Jan se usmál na děvčátko, pustil jeho malou ručku a ukázal kamsi do tmy. Dívka přikývla a odběhla.
„Mně ne.“ Vždycky jsem si potřebovala věci osahat, přijít jim na kloub.
„A proto jsi tady.“
„Už vím, proč tu jsem. Jen nevím, jak se odsud dostat. Nevím, jak mám sama sebe přesvědčit, že jsem celou dobu žila špatně, když jsem na všechno potřebovala znát odpověď,“ povzdechla jsem si. Zabočili jsme za roh, v ulici svítila jen jedna starodávná lucerna. Byla to červená lucerna. Její mdlé světlo lákalo návštěvníky z širého okolí.
„Neříkal jsem, že tvůj úkol tady je lehký,“ zazubil se. Vytáhl skejťácké prkno a zmizel v černočerné tmě.
„Tak počkej přece!“ křičela jsem stejně jako před chvílí Fany. Ale věděla jsem, že mi nepomůže. Byl pryč. Neměla jsem ani ten preclík. K čemu by mi byl preclík? Nejsem dítě! Správně. Nejsem dítě. A červená lucerna svítí do daleka. Zanechal mě u červené lucerny. Jak bizarní. Ušklíbla jsem se. Minula jsem kužel rudého světla, šla pomalu vlhkou ulicí a snažila se vypadat sebevědomě. Jak to říkal? Naslouchat hlubinám času? Kdo ví, v jakém čase se nacházím! Musím najít to okno. Musím najít to okno, opakovala jsem si pořád dokola. Jako mantru, jako motlitbu.
V ústrety mi šel muž středního věku. Kněz? Míří k té lucerně? Je to možné. Divila bych se, kdyby všichni kněží drželi celibát. Ale nejspíš si to rozmyslel a popadl mě za ruku a táhl mne k nedalekému nábřeží.
„Nemůžeš tu zůstat,“ řekl klidně. Měl krásný melodický hlas.
„Ehm… To ani nechci!“ vykoktala jsem. Pod námi tekla voda. Nebo spíš stála? Oh, byla taková tma, rozpoznávala jsem jen matné obrysy věcí.
„Poznala jsi anděla,“ prohlásil. Aha, teď na mě vyrukuje s Biblí. To nemusí, tuhle knížku jsem četla!
„Jo?“ pobízela jsem ho, aby pokračoval. Tenhle rozhovor jsem chtěla mít rychle odbytý.
„Velice blízce. Jen málokdo má takovou šanci. Měla by sis toho vážit.“
Mluví o Kubovi? Proč? Ten kluk mi byl naprosto ukradený.
„Andělé jsou tak vrtkaví a náladoví. Nechtějí, ale nemůžou za to. Nevědí, co se s nimi děje,“ pokýval hlavou. „Odpusť mu to.“
„Vy nemluvíte o andělích z Bible,“ uvědomila jsem si.
„Ne,“ přitakal, ale záhy změnil téma. „Před pár lety ses zajímala o filosofii.“
„Myslíte ty semináře, co zabíjely moji duši?“ Nepřekvapovalo mne, že o nich věděl. Nepřekvapovalo mne vůbec nic.
„Chtěl bych s tebou mluvit o filosofii existencialismu.“
„To snad ne,“ zaskuhrala jsem. Upřela jsem zrak do vody a přemýšlela, co by se stalo, kdybych do ní skočila. Asi bych zmrzla. To je důsledek mého chování. Jeden filosof, který se zabýval existencialismem, říkal, že je jedno, co uděláme. Ale kdybych skočila do té studené vody a umřela, nejspíš bych narušila rovnováhu tohoto světa nebo něco podobného. Dobře, musím uznat, že filosofové nepočítali s takovými fantaskními prvky.
„Dobrali se tihle filosofové konce? Pravdy?“
„Ne,“ zamumlala jsem neochotně. I když možná ano. Existuje mnoho pravd. Jen nevíme, která je ta správná. Dotyčný filosof také říkal, že jsme omezováni naší volbou. Naší svobodou. Moje svoboda mě vlastně omezovala tím, že mi dávala možnost ptát se po smyslu věcí. Jenže na to neexistovala jednoznačná odpověď a to mě značně svazovalo.
„Možná bys měla začít věřit,“ usmál se ten chlápek. Byl docela pohledný, byla ho škoda. Kdyby nebyl kněz, určitě by se o něj ženské popraly. No, možná to dělaly i tak.
„Ale já nechci být jako ti fanatici, co věří v Boha… A v Krista… Nebo v pravdu fašismu a milost komunismu!“
„Hovoříš o extrémních příkladech,“ prohlásil klidně.
„To proto, abyste mne pochopil!“
„Ne, děláš to proto, že tuhle pravdu používáš na všechno.“
„Taková jsem,“ prskla jsem.
„Ta nejhloupější omluva,“ odvětil.
Pokrčila jsem rameny.
„Běž sbohem,“ zamumlal a odkráčel.
Chvíli jsem stála na místě, ale pak mi začaly drkotat zuby. Nebylo divu. Měla jsem jen vlněný svetr. Žádnou bundu… Ani kabát. Tenhle svět, tahle knížka, to bude moje smrt. A pak přišla dívka v mnohém podobná mně samé. Přehodila přese mne tlustý vlněný pléd. Zamrkala jsem. Ano, vypadala trochu jako já před pár lety, ale cítila jsem, že je v mnohém jiná.
„Promiň, měla jsem tě poslat na nějaké slunečnější místo,“ usmála se na mne. Matné světlo lamp se jí odráželo od dioptrických skel brýlí. Měla dokonale rovné vlasy sestříhané po obou stranách, hluboké hnědé oči a o odstín tmavší ret.
„Poslat?“ chytla jsem se slova, které nedávalo smysl.
„Ano,“ přikývla. „Píšu o tobě knihu. A chovám se k tobě dost nevybíravě. Chtěla jsem se ti omluvit. Víc bych se měla omluvit Tomášovi. To on bude muset trpět. Tolik trpět. Ale musí to být.“
„Nerozumím,“ hlesla jsem a chtělo se mi klesnout na kolena a prosit o milost. Pro sebe, pro svého manžela, pro naše nenarozené děti.
„To, čeho se snažíš dopídit, je velice zlá věc. Je to ode mne hnusné, že jsem se rozhodla to tak napsat.“
„A co je to?“
Zakroutila hlavou. „To se nikdy nedozvíš. Rozhodla jsem se, že ti to neřeknu. Že to tak nenapíšu. To je tvůj osud. Srovnáš se s tím. Neboj se.“
Opřela jsem se o zábradlí. „Víš aspoň, jak to celé skončí?“
„Ano, znám úplný konec. Ale neznám průběh. Rodí se postupně.“
„A o čem je tenhle můj příběh?“ Jak bylo jednoduché přijímat takové věci, jako že celý můj život je jen výmysl! Musela jsem dočista zešílet!
Tentokrát se usmála. „O lásce. Veliké lásce. O přátelství. A také o fantazii.“
„O oknech do fantazie.“
„Přesně tak.“
„Chtěla bych se podívat do Stmívání,“ prohlásila jsem. Když už mluvím se svou spisovatelkou, něco z toho vytěžím.
Zasmála se nahlas. „Proč? Je to v podstatě zločin proti lidskosti! Bella celou dobu jen bojovala za to, aby se stala upírem.“
„Prosím? Je to ten nejkrásnější příběh lásky!“
„Nejkrásnější? To ne… Nejkrásnější příběh lásky je existující příběh. A takové příběhy se do knížek většinou nedostanou.“
A najednou byla pryč, i pléd byl pryč, ale nebyla mi zima, nacházela jsem se v obchodě s látkami. Na stoličce seděl Jan a pohrával si se skejťáckým prknem.
Otevřely se dveře a vešly Fany a Sinda.
„Hej, Jane!“ zavolala Sinda.
Mladík se otočil. Světlé oči. Kotvička v uchu. O stoličku měl opřenou velikánskou tašku. Vedle ní skejťácké prkno.
„Ahoj, Sindo. Ahoj, Fany. No konečně. Čekal jsem tu na vás.“
Zasmál se.
Fany náhle cítila, jak v ní stoupá horká vlna.
„Jane?“
„Tumáš. Hra je u konce.“ Sklonil se, sáhl do tašky a něco Fany hodil. Klubko se rozmotalo.
Na Fany se snášela modř. Chytila ji oběma rukama.
„Běž,“ řekl Jan. „Jdi za Laurensem. Všechno mu pověz. Řekni mu pravdu. Když někoho miluješ, musíš mu to říct. Vy lidé se navzájem potřebujete.“
Fany si šál přitiskla na tvář. Voněl Laurensem.
Sinda popošla k Janovi a cosi mu pošeptala.
Fany šál křečovitě svírala. „Kdo jsi, Jane? Proč říkáš: Vy lidé?“
Jan se rozesmál. „Jsem poutník v čase. Bloudím prostorem. Dnes jsem tu a zítra tamhle.“
Fany tomu nerozuměla. „Jakou podivnou hru to hraješ? A co Sinda?“
„Ta hra začíná v hlubinách času a nikde nekončí. Děti jsou při tom našimi spojenci. Jsou poslové. Jejich ruce spřádají vlákna kolem snopů vzpomínek.“
Fany vzala Sindu za ruku a stiskla kliku. Ještě jednou se obrátila.
„Pověz… jsem teď na konci své cesty?“
Zavrtěl hlavou.
„Kam mě vede? Kam?“
Jan se zdvihl a popošel ke dveřím. Vzal Fany jemně za ramena a vystrčil ji ven. „Zeptej se Sindy. Ta zná odpověď,“ řekl. „A teď pospěš.“ /* pozn. Anita Siegfiredová: Modrý šál, str. 126 – 127
Otočil se ke mně. „Tak a co uděláme s tebou?“
Pokrčila jsem rameny. Byla jsem zmatená a nešťastná.