(Ne)povedený Valentýn

NATÁLIE:

Vystoupím z auta a otráveně se rozhlédnu kolem sebe. Co tady vůbec dělám? Nejradši bych svátek zamilovaných oficiálně vymazala z kalendáře a už nikdy ho neslavila. Bohužel jsem nejspíš jediná, protože zbytek populace se rozhodl nechat dobrovolně zlákat romantikou dne Sv. Valentýna.
,,Krása, co?“ vyskočí z auta moje nejlepší kamarádka Karolína a rozhlédne se kolem sebe s výrazem největšího nadšence. Jen zaskřípu zuby.
,,Mohla by ses vrátit ze světa naivního zamilovaného poblouznění zpátky do reality?“ otočím se na ni a ironie ze mě doslova srší. Nijak mě nepřekvapí, že kamarádka se jen líbezně usměje a moji tak pracně vymyšlenou narážku přejde bez povšimnutí. Jako bych nic neřekla. Jako bych vůbec neexistovala.
A přitom byl nápad uspořádat výlet někam mimo město původně můj. Protože já i Karolína jsme už nějaký ten pátek měly kluka, nehodlaly jsme den svatého Valentýna trávit tentokrát závistivým sledováním všech spokojených párů, ale konečně uskutečnit všechny naše bláznivé nápady, které se nám během těch závistivých řečí honily hlavou. A já, jakožto romantička plným coulem, jsem přišla s naprosto úžasným nápadem. Strávit svátek zamilovaných někde mimo město, jen já a Karolína ve společnosti našich lásek, nikde nikdo, jenom sníh …no, možná kromě toho, že jsem romantička, mám ještě občas trochu živější fantazii, přiznávám. No jo, což o to, nápad to byl moc hezký, to uznala i Karolína, jenom moc složitý pro realizaci. A tak jsem se smířila s tím, že moje vidina romantického víkendu zůstane opravdu jen vidinou. O to větší mě čekalo překvapení, když mi Karolína se svým klukem Petrem oznámili, že bychom mohli jet na chatu Petrových rodičů. Moje nadšení nemělo konce. Hurá, konečně to bude svátek zamilovaných, jak má být! Ale…všechno má své ale a ne vždy jdou věci tak, jak se naplánují. Dřív nebo později se v dokonalém plánu objeví trhlina. A co teprve v mém případě. Pche, trhlina! Díra jak po meteoritu! ,,Promiň, ale já s tebou nikam jezdit nehodlám!“ Nejdřív jsem měla pocit, že jsem se musela přeslechnout. Podobné chování bych od svého přítele Radka nikdy nečekala. Nenechával mě však dlouho v nejistotě a pro moji definitivní jistotu mi to ještě jednou zopakoval. Sotva jsem se zmohla na to, abych z něj vydolovala vysvětlení. ,,Svátek zamilovaných je blbost. A vůbec, slavit ho maj snad zamilovaný, ne? A to já nejsem, takže sorry!“ přejel mě pohrdavým pohledem. Jeho slova definitivně spláchla mou naději, že se z jeho strany jedná pouze o nepříliš povedený vtip. Moje nadšení během okamžiku zmizelo jak kapka vody na horkých slunečních paprscích. A tak zatímco Karolína s Petrem hýřili nápady, jak si společný víkend skvěle užijí, já se doma utápěla v slzách. A navíc pro kluka, který mi za to vůbec nestojí! Neviděla jsem jiné řešení- prostě nikam nepojedu, přece tam nebudu těm dvěma věčně zaclánět. Jenže pohled Karolíny a Petra na celou věc byl trochu jiný. ,,Naty, přece se nebudeš užírat doma. Vždyť to byl od začátku tvůj nápad a teď by ses na to vykašlala?“ zrazovala mě Karolína od mého rozhodnutí. Jen jsem pokrčila rameny. Nenapadlo mě v tu chvíli nic, jak jí co nejcitlivěji sdělit, že jsem si to celé představovala trochu jinak. ,,Dobře, jak chceš,“ zašklebila se kamarádka, ,,ale bez tebe si to tam neužiju ani já, takže tím pádem ani Petr,“ zahrála mi na city. Užuž jsem měla na jazyku uštěpačnou odpověď, že všechno začal kazit Radek, ale stejně bych tím ničeho nedocílila. Karolínina umanutá hlava by určitě přišla na jiný způsob, jak mě donutit, abych chtě nechtě naházela do tašky pár věcí, v sobotu nastoupila společně s ní a Petrem do auta a nechala se dovést do nedaleké vesnice, kde Petrova rodina vlastní chatu.
,,Nat! To tam budeš nocovat?“ zahuláká na mě Karolína ode dveří a probere mě tak z mých depresivních myšlenek. Pohodím si tedy batoh na zádech a vydám se za ní do chaty cestičkou vyházenou ve sněhu. ,,Nejspíš jsem nějak prokletá a nemám právo strávit Valentýna šťastně zadaná,“ sdělím Karolíně svou domněnku ve dveřích. Jen se zasměje, což mě dopálí ještě víc. Nezdá se mi, že je na tom něco vtipného. ,,Slyšíš, Petře, Nat je prej zakletá,“ chichotá se, ,,no to máš ještě celkem štěstí. Vem si takovou Šípkovou Růženku, ta celou dobu, než ji někdo zachránil, prospala,“ plácala se do kolen. Hodím po ní jeden obzvlášť protivný pohled. ,,Víš, Karolínko, tím koštětem, co tady stojí, bych se ti mohla dost nepěkně trefit do hlavy. Ale neudělám to, protože ty teď zavřeš pusu a přestaneš si dělat legraci z neštěstí své kamarádky,“ podívám se na ni káravě. Moje slova však mají opačný účinek. Karolína se rozesměje ještě víc a Petr se k ní rád přidá. Radši se vzdálím a se slovy: ,,Kde mám pokoj, abych se tam mohla zašít a nezaclánět vám tu,“ dupu po schodech nahoru. Nechci být protivná, ale moc dobře mi to nejde. Kdo by se taky ubránil špatné náladě, když má věčně na očích ten nejzamilovanější pár v celém vesmíru? ,,Závidíš, Nat, jen si to přiznej!“ s touhle myšlenkou shodím batoh ze zad a plácnu sebou na postel.

ONDRA:

Nejde mi do hlavy, co všichni vidí na tak obyčejném datu zvláštního. Svátek zamilovaných, bože, co si ty lidi všechno nevymyslej. Svátek přejatej od Amíku mě holt moc nebere, když už chci nějaký holce říct, že ji miluju, tak to udělám nehledě na datum v kalendáři. Prostě a jednoduše mě žádný valentýnský kýče, kterých sou plný výlohy, nedojmou a celej dnešní den budu brát jako každej jinej.
Bohužel úplně ignorovat celé tohle bláznění kolem dnešního dne všech zamilovaných nemůžu, protože moje sestra se zařadila mezi všechny ty šílence, který dnešek považují za absolutně výjimečný den, kdy prostě nemůžou sedět doma. A tak tu už tři hodiny lítá po bytě jak špatně vystřelená silvestrovská rachejtle a shání řasenku, lak na vlasy, kabelku a náušnice, přičemž už se stihla třikrát převlíknout do jiných šatů.
,,Nevíš, kde mám ten náramek od Radka?“ vtrhne mi bez varování do pokoje.
,,Jo tak ten jsem si vzal včera do školy!“ odseknu ironicky, aniž bych odlepil oči od televize.
,,Nech toho!“ hodí po mě polštářem, ,,já spěchám, abys věděl!“ podotkne důležitě, čímž mě nijak zvlášť nedojme.
,,Tak spěchej a neotravuj mě!“ odpálkuju ji. Od sestřiných nehtů, které si vymódila natolik, že nebyla schopna ani umýt nádobí, a právě se chystá vyškrábat mi jimi oči, mě zachrání drnčení zvonku.
,,Ať tě ani nenapadne vystrčit nos z pokoje!“ zasyčí výhružně a pádí otevřít za hlasitého klapotu jejích bot na vysokém podpatku, které prý nutně musela prošlápnout, aby jí seděly na noze. Dle mého názoru se na nich prostě snaží naučit chodit, aby si pak před tím svým donchuánem nezlomila nohu.
,,No ne!“ zaslechnu překvapený hlas nikoliv jejího kluka, ale svého kamaráda Tomáše, ,,já jdu za Ondrou a místo toho se mi tu kolem krku vrhá taková fešanda,“ neodpustí si své obvyklé přidrzlé poznámky na adresu mé sestry. ,,To ses na mě tolik těšila, Markétko?“ přisadí si ještě.
,,Na tebe určitě.“ Dokážu si představit Markétin otrávený pohled.
,,Čau, Tomáši, rád bych tě pozdravil jinak než přes dveře, ale moje milá sestřička mi zakázala vystrkovat nos z pokoje!“ křiknu hlasitě.
,,Moc vtipné,“ uslyším Markétinu ironickou poznámku a následně hlasitý klapot znamenající, že se radši klidí do kuchyně.
,,No nazdar,“ zazubí se na mě Tomáš ze dveří a já mu jen pokynu, aby se posadil na židli.

MARKÉTA:

Dnes je úžasný den! Nikdy jsem se na nic netěšila víc než na dnešní večer. Můj kluk Radek mě pozval do nejlepší restaurace ve městě! Připadám si jako ve snu. Mám toho nejlepšího kluka pod sluncem!
Už ani nepočítám, kolikrát jsem se dnes prohlížela v zrcadle, upravovala si účes, aby vypadal naprosto bezchybně, jednoduše se snažím vyladit všechny nedokonalosti. Musím uznat, že mi to opravdu sluší, takže teď už jen zbývá počkat, až mě Radek vyzvedne. Náladu mi dneska nezkazí ani bratr Ondřej, který na mě má od rána jízlivé poznámky. Ne, dneska mi nezkazí náladu úplně nic, protože dnešek je ten nejlepší den v mém životě!
Posadím se v kuchyni ke stolu a nervózně hypnotizuji hodinovou ručičku. Sakra, kde ten Radek vězí? Má už pět minut zpoždění!
,,Hele, já myslel, že jdeš na večeři,“ objeví se v kuchyni bratr a Tomáš, kterému jsem se před chvílí omylem vrhla kolem krku, protože jsem za dveřmi očekávala Radka.
,,To jdu,“ přitakám a opět se neklidně podívám na hodiny.
,,Tak tu ten popcorn neujídej, nebo ti bude špatně,“ vyrve mi Ondra z ruky misku popcornu a sám si do pusy narve celou hrst. Kysele se zašklebím, vstanu od stolu a začnu rozladěně přecházet po místnosti sem a tam. Ticho, které v kuchyni nastalo, ruší jen pravidelné klapání mých podpatků a křoupání popcornu v bratrových ústech. Pohledem mimoděk zabloudím k Tomášovi. Naše pohledy se na malý okamžik střetnou, ale on záhy sklopí oči k podlaze. Ale! Copak? Pozastavím se nad jeho chováním. Že by se styděl? On, kluk, který má každý týden jinou holku a dokáže tahat za nos i dvě zároveň, teď klopí oči před zadanou sestrou svého kamaráda? Což o to, ne že by mi to nezalichotilo, koneckonců Tomáš je hezký kluk, ale já mám Radka! ,,No, kde ten vůbec vězí?“ napadne mě při dalším pohledu na hodiny, jejichž ručička se opět nesmlouvavě posunula kupředu.
,,Tak my zase jdeme,“ postrčí Ondra svého kamaráda ke dveřím, ten ke mně vyšle zvláštní pohled a poté zamíří zpátky k pokoji mého bratra. ,,Nejde, co?“ neodpustí si jízlivou poznámku, když zaregistruje můj pohled upnutý k hodinám.
,,Pokračuj v cestě, pokud možno bez zbytečných řečí!“ vykáži ho z místnosti a opět zkontroluji, kolik je hodin.

TOMÁŠ:

Proč člověk nejvíc touží po tom, čeho se mu pravděpodobně nikdy nedostane? A proč zrovna já musím tak prahnout po sestře svého nejlepšího kamaráda, která je navíc už dávno zadaná? Můžu mít holek kolik chci, tak proč mě to zatraceně tolik táhne zrovna k ní? Holt, zakázané ovoce chutná nejlíp.
,,Tak my zase jdeme,“ popostrčí mě Ondra ke dveřím. Naposledy se podívám po Markétě, která teď postává u stolu a pohrává si s pramínkem svých kaštanových vlasů, a pak opět zapadnu do Ondrova pokoje.
,,Nevyrazíme někam?“ navrhnu, hned jak za Ondrou zapadnou dveře, ,,všechny holky nemusí být zadaný jako tvoje sestra. Nějaký hezký nezadaný určitě potkáme,“ snažím se ho přesvědčit. Někde v hloubi duše sice cítím, že se mi samotnému nikam nechce a nejradši bych dál zůstal zavřený mezi čtyřmi stěnami, ale pořádná zábava mi přijde jako jediné řešení, jak si vyhnat z hlavy Markétu. Vedle jiné holky se možná líp smířím s tím, že Markéta je pro mě nedosažitelný cíl.
,,Když myslíš,“ zahučí Ondra nepříliš nadšeně, ale nakonec souhlasí s tím, že jakákoli činnost bude lepší než vysedávání doma.
Ve chvíli, kdy Ondra zmizí v koupelně, do pokoje vtrhne Markéta.
,,Promiň…já se jen chtěla zeptat, kolik je hodin,“ zarazí se na okamžik.
,,Osm,“ usměji se, ale podle výrazu v její tváři mi jasné, že jsem ji svou odpovědí příliš nepotěšil.
,,Aha, takže ty hodiny v kuchyni jdou přesně. A já myslela, že jdou napřed,“ zachmuřila se, ,,tak díky,“
,,Není zač. Ten tvůj kluk si vůbec neuvědomuje, jak bezva má holku, když ji klidně nechá čekat zrovna dneska,“ odvážím se jí nepřímo zalichotit. Markéta v okamžení zrudne a rozpačitě si začne upravovat ramínko svých černých šatů.
,,Děkuju. Ale copak ty taky víš, že je dneska svátek zamilovaných? Myslela jsem, že tobě podobné věci nic neříkají, že tebe zajímá akorát to, kolik holek jsi za týden vystřídal,“ zaryje pohled do podlahy.
,,Možná jsem se změnil,“ pokrčím rameny a opět se usměji, ačkoli se mě její slova dotkla.
,,Vážně?“ povytáhne obočí překvapeně. Užuž se nadechuji k odpovědi, když se ve dveřích objeví i Ondra.
,,Co tu řešíte?“ podívá se po nás překvapeně.
,,Nic,“ trhnu rameny. Ondra se s mou odpovědí nejspíš spokojí, protože se dál nevyptává.
,,Tak čau, ségra,“ mávne na Markétu, která ještě pořád postává opodál, ,,užij si to, pokud teda bude co,“ neodpustí si jízlivou poznámku.
,,Nazdar,“ zavrčí Markéta a nakvašeně odkráčí zpátky do kuchyně, takže moje tiché ahoj už nejspíš ani nezaslechla.
,,Proč jí chvíli nedáš pokoj?“ pustím se do Ondry, když vyjdeme před dům.
,,Proč ty jí nedáš pokoj!“ vyjede ostře, ,,to že se do ní občas navážím, to neznamená, že ji nemám rád. Ale poslouchej, Tome, já vim, jak ty se chováš k holkám a nedovolím ti, abys ublížil i Markétě.“ zvážní. Mlčky našlapuji po zasněženém chodníku, posypaném drobnými kamínky štěrku, a začínám si uvědomovat, že v očích všech jsem jen obyčejný podrazák, který umí akorát zlomit holce srdce. Vědí to všichni, Markéta, i můj nejlepší kamarád Ondra.
,,Třeba…“ začnu, ale další slova se mi zadrhnou kdesi v krku.
,,Co?“ podívá se po mě Ondra.
,,Ale nic. To už je vlastně jedno,“ mávnu rukou. Má pravdu, Markéta si nezaslouží skončit s klukem, jako jsem já.

NATÁLIE:

,,Nat, kde zase vězíš?“ slyším hulákat Karolínu a hned poté dupání na schodišti. ,,To se tu budeš takhle válet celou dobu?“ zamračí se na mě, když po vstupu do pokoje zjistí, že ležím na posteli s rukama pod hlavou a zasněně hledím do stropu.
,,Něco ti na tom snad vadí?“ zeptám se trochu otráveně a odhrnu si z tváře neposedný pramínek světlých vlasů.
,,To teda vadí! Vždyť takhle jsi tu doopravdy zavřená jak princezna ve věži,“ zašklebí se a plácne sebou na postel vedle mě. Pobaveně se ušklíbnu.
,,Jasně, čekám na prince,“ mrknu na ni.
,,Tak to budeš čekat ještě hodně dlouho. Koukej se zvednout a pojď s náma. Petr řikal, že je tu nějaká diskotéka, tam budeš mít princů habaděj,“ pokračuje Karolína v přesvědčování.
,,Princů? Spíš bych to tipla na opilý zoufalce, který stejně jako já zůstali na Valentýna sami,“ povzdechnu si, když si opět uvědomím, jakou mám vlastně smůlu.
,,Už ani slovo. Vstávej,“ rozhodne Karolína a sama vyskočí na nohy. Otráveně ji následuji dolů do kuchyně.
,,Zase vám tam budu akorát překážet,“ snažím se ještě nadnést nějaké protesty, Karolína s Petrem však dál trvají na tom, že s nimi musím jít.
,,Musíš přece najít někoho, kdo by zlomil to tvoje prokletí,“ připomene mi Petr, který si vzpomněl na moje ranní slova.
,,Já jsem jí to taky říkala,“ usmívá se Karolína pobaveně.
,,Hele, nechte toho,“ zlobím se naoko, sehnu se k zemi a naberu do dlaní sníh, abych z něj mohla uplácat kouli a hodit ji po těch dvou. Ve skutečnosti jsem jim ale opravdu vděčná za všechno, co pro mě dělají. Mohli tu spolu být sami a oni to dobrovolně vyměnili za víkend s jednou zoufalou holkou, která má neustále smůlu v lásce.
Po chvíli chůze staneme před velkou budovou, do níž se trousí větší či menší skupinky lidí. Společně vejdeme dovnitř a zasedneme ke stolku. Petr odejde pro pití a já s Karolínou zůstaneme u stolku.
,,Tak co, líbí se ti tu někdo,“ rozhlíží se kolem Karolína, aby obhlédla terén.
,,Já nevím,“ pokrčím rameny bez špetky zájmu, ,,nějak nemám na kluky náladu.“
,,Blbost,“ zhodnotí, ,,přestaň smutnit pro Radka, po světě běhá spousta lepších kluků, stačí se rozhlédnout,“ rozhodí rukama. Copak jí, té se to říká, když má toho nejbáječnějšího kluka pod sluncem.
,,Tak co, jdeme tancovat?“ objeví se u nás Petr a Karolína nadšeně souhlasí. Já však zavrtím hlavou.
,,Jen běžte sami, já půjdu třeba za chvíli,“ pobídnu je. Tentokrát se nenechám zviklat jejich přemlouváním, a tak se oba po chvíli odeberou na parket sami.
Smutně se rozhlédnu po všech kolem. Jak moc jim v tuhle chvíli závidím jejich šťastné úsměvy. Vypadá to, že snad všichni kromě mě jsou spokojení. Tak proč zrovna já musím mít takovou smůlu?
,,Ahoj, Nat,“ ozve se za mnou a já sebou polekaně trhnu.
,,Radku?“ vykulím oči na kluka, který mě naučil, jak chutná zklamání a bolí zrada od někoho, koho má člověk rád. ,,Co tu děláš?“
,,To samý co ty,“ usměje se na mě tím svým kouzelným úsměvem, do kterého jsem se kdysi zamilovala. ,,Tomu se ale říká náhoda, to by chtělo zapít, ne?“ pokračuje a už mi pod nos přistrkuje skleničku, kterou mi předtím donesl Petr. ,,Možná je to nějaké znamení, ne?“ podívá se na mě.
,,Znamení?“ opakuji natvrdle.
,,Jo, znamení. Měli jsme spolu slavit Valentýna, ale já to celý zkazil mojí hloupostí. A když už jsem si myslel, že je všechno ztracený, tak tě potkám tady. To je skoro jako zázrak,“
,,Zázraky se v mém životě už dlouho nedějí!“ odpovím chladně, ale srdce se mi při každém pohledu na něj divoce rozbuší.
,,Ale no tak, Natálko. Pojď si zatancovat,“ vezme mě za ruku a odvede na parket. Ovinu mu ruce kolem krku a nechám se unášet pomalými tóny písničky. Možná je to opravdu nějaké znamení. Vypadá to, že Radek si svou chybu přece jen uvědomil. Koneckonců, každý občas dělá chyby. Stačila chvíle a Radek ve mně znovu probudil všechny ty pomalu uhasínající city k němu. Proto se vůbec nebráním, když se ke mně nakloní, aby mě políbil. Než to ale udělá, stane se něco, co všechno převrátí naruby.

ONDRA:

,,Snad ses nenaštval,“ drknu do Tomáše, který je až podezřele zamlklý. Vůbec ho nepoznávám. Jindy by už dávno sváděl nějakou holku, ale dnes akorát vysedává u baru a po žádné holce se ani koutkem oka nepodívá.
,,Kvůli pravdě? Na to nemám právo,“ zamumlá a obrátí do sebe obsah skleničky, kterou už hodnou chvíli točil mezi prsty.
,,No tak, neblbni, já to tak nemyslel,“ snažím se ho uklidnit.
,,Ale myslel a víš co? Myslel jsi to správně. Všichni si o mě myslej to samý. Že jsem obyčejnej děvkař!“ spustí sebemrskačsky.
,,Jdeš tancovat?“ objeví se u nás vysoká hubená brunetka a koketně se na Tomáše usměje.
,,Ne!“ odsekne.
,,A ty?“ otočí se holka na mě. I přesto, že jí vidím ve tváři, že by raději tancovala s Tomášem, což mi sebevědomí zrovna nedodá, přikývnu, protože Tomášovy řeči už se mi poslouchat opravdu nechtějí.
,,Já jsem Andrea,“ představí se a pohodí závojem vlasů.
,,Ondra,“ svěřím jí svoje jméno. V okamžiku, kdy spolu dojdeme na parket, mi však padne pohled na dvojici nedaleko nás a v tu chvíli nemůžu věřit vlastním očím. Kluk, který tančí v těsném objetí s jakousi drobnou blondýnkou, není nikdo jiný než Radek, který měl být v tuhle chvíli na večeři s Markétou!
,,Co je?“ nechápe Andrea, když ji od sebe odstrčím a hrnu se k Radkovi a té holčině, která na něj zírá jak na svatý obrázek a nejspíš vůbec netuší, že ji tahá za nos, stejně jako moji sestru.
,,Můžu mít dotaz?“ poklepu Radkovi na rameno.
,,Jakej?“ otočí se na mě otráveně a jeho spokojený výraz záhy zmizí, když se mi podívá do tváře.
,,Neměl jsi být náhodou se svojí holkou Markétou?“ syknu vztekle.
,,Cože?“ vypískne blondýnka a zmateně těká sem a tam.
,,To se ti Radek nepochlubil, že už na dnešní večer nasliboval romantickou večeři mojí sestře?“ podívám se do jejích modrých očí, ve kterých se v tu chvíli zalesknou slzy.
,,Je to pravda?“ vydere ze sebe přiškrceně při pohledu na Radka.
,,Samozřejmě že není, Nat,“ dušuje se a já jen zatínám pěsti, ,,vůbec nevím, o čem to tady mluví. Vždyť já ho ani neznám, nejspíš už je pořádně namol,“ hustí do ní snůšku výmyslů.
,,Tak ty mě neznáš? To bych ti měl trochu pomoct, aby sis vzpomněl, nemyslíš?“ vykřiknu a vrhnu se proti němu.
,,Ne!“ skočí mi do cesty modroočka a zabrání tak mému úmyslu si to s tím podrazákem pořádně vyřídit, abych pomstil Markétu, tuhle blondýnku a bůhví kolik dalších dívek, které Radek tahal za nos.
,,Ty se ho ještě zastáváš?“ nechápu její chování.
,,Hele, Ondro, uklidni se…“ mírní mě Radek.
,,Cože? Ty ho znáš? Takže to, co tady říkal, je pravda?“ vytřeští na něj oči blondýnka.
,,Počkej, nech si to vysvětlit, já jsem…“ snaží se Radek zachránit situaci, ale ona ho od sebe odstrčí a se slzami v očích zmizí v davu. S lítostí za podívám směrem, kam odběhla. Taková hezká holka si něco podobného rozhodně nezasloužila. Sjedu Radka pohledem hlubokého opovržení, otočím se na patě a vrátím se zpátky k baru. Dobrá nálada, která se mě až doposud držela, zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. To však není to jediné, co zmizelo. Když se rozhlédnu kolem, zjistím, že židle, na níž od samého začátku vysedával Tomáš, je prázdná. Ať se rozhlížím sebevíc, kamaráda nikde nevidím. Začnou se ve mně probouzet výčitky. Myslel jsem si, že když Markétu držím dál od Tomáše, ušetřím ji zklamání. A přitom to byl Radek, kdo ji celou dobu obelhával a ublížil jí. Jak jsem si tohle mohl myslet o nejlepším kamarádovi? Možná to není zrovna nejvěrnější typ, ale jak můžu vědět, že to s Markétou nemyslí vážně?
O chvíli později a po pár vypitých skleničkách navíc jsem si víc než jistý, že Tomáš už se nejspíš neobjeví a tak se seberu a vyjdu ven. Kdoví, kde je mu zase konec.

TOMÁŠ:

Kráčím ztichlou večerní ulicí, zaposlouchaný do křupání štěrku pod nohama, a společnost mi dělá pouze můj stín, který se na chodníku odráží v mdlém světle pouličních lamp. To jsem ale dopadl! Sám na svátek všech zamilovaných. ,,A divíš se, Tomáši? Zasloužíš si snad něco jiného? Uvědomuješ si, kolik dívkám jsi ublížil? Víš kolik slz vyplakaly nejedny dívčí oči jen kvůli tobě?“ ozývá se tichý hlásek v mé hlavě. Ano, já vím, teď už vím, že jsem měl zachovat jinak. Kdybych tak mohl vrátit čas. Na druhý pokus bych si možná rovnou uvědomil, že ta nejlepší holka není v řadě mých tajných ctitelek, ani to není žádná přiopilá blondýnka v baru, ale mladší sestra mého nejlepšího kamaráda. Ta malá copatá holka, které jsme s Ondrou kdysi dávno schovávali panenky, abychom ji pozlobili, ta jediná se mi dokázala vrýt záhadným způsobem do srdce. A nemusela mi proto vnucovat svoje číslo, ani mi podlézat na každém kroku, nepotřebovala se pro to přede mnou ukazovat s krátkých sukních s výrazným nalíčením. Jako tichá vlnka na vodní hladině proplouvala mezi všemi ostatními, až uvízla v mém srdci a vyplnila to prázdné místo. A v tom se jí žádná jiná nedokáže vyrovnat. Až teď si uvědomím, jaké chyby jsem se po celou tu dobu dopouštěl. Kdybych nestřídal holky jak na běžícím pásu, možná by mi Ondra uvěřil, že mám Markétu opravdu rád. Ale takhle? Zná mě dlouho, ví, že jsem kolikrát dokázal lhát bez mrknutí oka.
Jdu pořád dál vylidněným městem, až mě mé kroky donesou k vysokému panelovému domu, odkud jsme s Ondrou před necelými dvěma hodinami odcházeli. Zvednu oči k oknům ve třetím patře a překvapí mě, že se v nich svítí. Možnost, že jsou doma rodiče Markéty a Ondry můžu vyloučit, protože ti šli, prý, někam na večeři. Záhy mě napadne, jestli snad v bytě nejsou zloději. Ale ti by nejspíš nebyli tak hloupí, aby rozsvítili světlo. Zbývá tedy poslední možnost. Buď je doma Ondra, nebo…Markéta!
Bez rozmýšlení teda popadnu za kliku u hlavních dveří, které k mému štěstí nejsou zamčené, a vyběhnu po schodech do třetího patra. Párkrát se zhluboka nadechnu a pak stisknu zvonek.

MARKÉTA:

Spletla jsem se! Dnešek vůbec není nejlepší den! Dnešní datum si budu nejspíš do smrti pamatovat jako datum toho nejhoršího dne v mém životě! Jak mi tohle mohl udělat? Vykašlat se na mě a nechat mě čekat celou vystrašenou, jestli se mu něco nestalo, když se neobjevil. Až o hodinu později si nejspíš vzpomněl, že vůbec existuji a poslal mi zprávu, že se omlouvá, ale že mu do toho něco vlezlo! Nejdřív jsem si myslela, že je to jen zlý sen, že jsem při tom nekonečně dlouhém čekání musela usnout! Pak jsem si ale uvědomila, že to všechno se skutečně stalo! Radek se na mě úplně obyčejně vykašlal! Nechal mě samotnou na den svatého Valentýna!
Jako v transu jsem seděla u kuchyňského stolu a po tvářích mi ve slaných pramíncích stékaly ty nezadržitelné slzy bolesti. Nedokázala jsem se ani hnout. Celé tělo jsem měla otupělé bolestí, na jazyku se mi hromadila slova, která jsem potřebovala vykřičet, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Jako by se mi rty slepily k sobě. Usedavé vzlykání se neslo celým bytem, jako by to bylo volání o pomoc. Volání, které stejně tak dobře jako já vědělo, že nikdo nepřijde!
Zrak mi padl na stříbrný náramek zdobící mou ruku, který jsem od toho zrádce dostala k narozeninám. Jedním trhnutím ho z ruky stáhnu. Vstanu od stolu a otevřu okno. Naposledy se na šperk, který teď leží v mé roztřesené dlani, podívám a poté ho vyhodím ven. Jako bych právě zahodila svoji lásku.
Posadím se na studenou podlahu a otevřu ledničku. Sáhnu po láhvi koňaku, otevřu ji a pořádně si zavdám. Hořká chuť se mi rozlévá v ústech, ale tu bodavou bolest přebít nedokáže.
Ve chvíli, kdy se láduju šlehačkou a čokoládou, se ozve zvonek. Vystřelím na nohy, div se nepřerazím. Nemůžu nepřiznat, že kdesi ve mně se rozhořel malý plamínek naděje, že za dveřmi bude stát Radek s jakýmkoli přijatelným vysvětlením. Za dveřmi však nestojí Radek, ale Tomáš.
,,Co chceš? Brácha tu není, myslela jsem, že jste odcházeli spolu!“ zavrčím a trochu se zastydím za to, jak vypadám. Můj pečlivě vyčesaný účes už dávno ztratil krásu, tváře mám umouněné od rozmazaných šminek a šaty zapatlané od šlehačky.
,,Já vím. Jdu za tebou,“ zamumlá.
,,Promiň, Tomáši, ale teď nemám náladu!“ odseknu a přibouchnu mu dveře před nosem. Vrátím se do kuchyně, kde se pustím do úklidu spouště, kterou jsem tu svou ,,romantickou večeří“ natropila, převléknu se z umazaných šatů do obyčejných vytahaných riflí a definitivně zničím i ty zbytky z účesu, který jsem se značným úsilím vytvářela skoro hodinu.
Když se chytám sednou si k televizi, rozdrnčí se bytem opět zvonek.
,,Už jsem ti řekla, že zrovna teď nemám náladu s tebou mluvit!“ zaprskám protivně, když za dveřmi opět spatřím Tomáše.
,,Promiň, ale jen jsem si myslel, že když už nedopadla ta tvoje romantická večeře, tak by sis možná dala i něco obyčejnějšího,“ usměje se roztomile a ukáže dvě krabice pizzy. Poprvé za dnešní večer se mi na tváři mihne úsměv.
,,Tome, to je vážně…super,“ vykoktám ze sebe a pokynu mu, ať jde dál. ,,Doufám, že ti nevadí, že už nevypadám tak hezky jako před tím,“ podívám se na sebe kriticky do zrcadla a povzdechnu si.
,,Ty vypadáš hezky pořád,“ vyvede mě z omylu Tomáš, ,,i ty rozcuchaný vlasy ti sluší,“ mrkne na mě uličnicky a já se musím rozesmát. Jeho slova mě pohladí na duši. Čert vem Radka a jeho romantickou večeři. Možná, že tentokrát se zase jednou osvědčilo staré dobré přísloví o tom, že všechno zlé je k něčemu dobré…

NATÁLIE:

Jak jsem mohla být tak strašně naivní a věřit, že se Radek během pár dní změní? Já jsem tak hloupá! Se slzami v očích vyběhnu před budovu a opřu se o chladnou zeď. Zabořím obličej do dlaní, abych skryla slzy, které se mi koulí po tvářích.
,,Hej, ty!“ zaslechnu čísi hlas nedaleko mě. Hřbetem ruky si otřu zmáčenou tvář a pátravě se rozhlédnu kolem. Pohledem utkvím na tom samém klukovi, který před malou chvíli zhatil moji naději, že o mě Radek doopravdy stojí. Až teď si ho pořádně prohlédnu. Na první pohled sympatický kluk s delšími tmavými vlasy, modrýma očima a odzbrojujícím úsměvem.
,,Co je?“ pípnu tiše. Přistoupí blíž a podívá se na mě laskavým upřímným pohledem.
,,Je mi líto, jak se k tobě Radek zachoval,“ řekne.
,,To mě taky,“ zamrkám, abych zahnala slzy, které se mi derou do očí. ,,Ale nebýt tebe, asi bych byla zklamaná daleko víc,“ připustím.
,,Takže se na mě nezlobíš, že jsem ti pokazil Valentýna?“ ujišťuje se. Zavrtím hlavou.
,,Nezlobím se na tebe, protože ty jsi mi ho nepokazil. To spíš Radek.“ V rychlosti Ondrovi povím, jak to vlastně všechno bylo. ,,Pořád mám pocit, že tu Karolíně a Petrovi překážím. Oba sice dělají, že jim to nevadí, ale vidím na nich, že si to všechno představovali trochu jinak,“ zakončím svoje vysvětlování.
,,Jestli opravdu tolik stojíš o to, aby si to užili podle svých představ, možná bych o jednom řešení věděl,“ řekne nakonec Ondra.
,,Venku před chatou spát nehodlám, jestli máš na mysli něco podobného!“ ušklíbnu se ironicky, ale Ondra zavrtí hlavou a nakloní se ke mně, aby mi svůj nápad pošeptal do ucha.
,,Nat, kde jsi byla?“ vrhne se ke mně Karolína, když se spolu s Ondrou objevíme uvnitř.
,,Musela jsem si odskočit urovnat si pár věcí v hlavě,“ usměji se tajemně. ,,Mimochodem, tohle je Ondra,“ představím kamarádce svého společníka.
,,Takže jsi přeci jen narazila na nějakýho prince, jo?“ je kamarádka očividně potěšená mou společností.
,,Spíš on na mě,“ uvedu na pravou míru, ,,ale to není to hlavní, co jsem ti chtěla říct. Kájo, poslouchej,“ odtáhnu ji trochu stranou, ,,chtěla jsem ti říct, že jsem vám s Petrem vážně moc vděčná, za to jak jste se ke mně skvěle chovali. Já vím, že jsem byla asi trochu protivná,“
,,No…“ protáhne kamarádka souhlasně.
,,Ale vím, že ty sis to představovala jinak než tak, jak to teď je. Půjdu s Ondrou, slíbil mi, že jeho táta mě doveze domů,“ sdělím kamarádce.
,,Cože?“ vyjekne Karolína.
,,Ber to jako poděkování, jo?“ usměji se a přátelsky ji obejmu, ,,tak si to pěkně užijte, moc tu nezlobte a nezapomeňte mi vzít věci!“ rozloučím se s ní a mám se k odchodu, aby Karolína neměla šanci mě přemlouvat.
,,Co to ta tvoje kamarádka říkala o princi?“ zajímá se Ondra, když odemyká vchodové dveře panelové domu, v němž bydlí. Jenom se vesele zasměji.
,,Ale nic. Jenom bych tě asi měla varovat, že jsem zakletá,“ podívám se koutkem oka, co on na to.
,,Vážně?“ podiví se se smíchem, ,,a víš, jak se takové zakletí dá zrušit?“ usměje se na mě kouzelně a já mám pocit, že se mi podlomí kolena.
,,Jak?“ špitnu a zamrkám očima. Ondra mě chytí kolem pasu a přitáhne blíž k sobě. Nejdřív mám pocit, že mi chce zase něco pošeptat, ale hned na to ucítím jeho sametové rty na svých. V tu chvíli jsem ráda, že mě pevně drží, protože bez pevné opory bych se na svých vlastních nohou nejspíš neudržela.
,,Tomu říkám štěstí v neštěstí,“ vydechnu, když se od něj po chvíli oddálím.
Ruku v ruce vystoupáme po schodech a poté, co Ondra odemkne vchodové dveře, vejdeme do bytu. Když však spolu s Ondrou nahlédnu do kuchyně, čeká nás překvapení.
,,Tak jsem si myslel, že dneska už mě nic nepřekvapí, ale vy dva jste do dokázali,“ prohlásí Ondra, když se mu naskytne pohled na štíhlou brunetku, která se líbá s vysokým klukem nad prázdnými krabicemi od pizzy. Jen se nevinně usmějí a Ondra pouze poznamená:
,,Nejspíš na tom svátku zamilovaných asi opravdu něco bude,“ Poté mě obejme kolem ramen a vtiskne mi dlouhý polibek.