Divoká kočka 11

Vrazila do dveří jako tornádo.
„Táto.“ Zvolala a řítila se k posteli. Její otec byl zsinalý. Okamžitě mu dala ruku na krkavici, aby nahmatala puls. Byl téměř neznatelný, ale přesto se jí ulevilo, když nějaký našla. Jenom ta nepatrná pěna u úst se jí v žádném případě nezamlouvala.
Matka vběhla do pokoje hned vzápětí. Štěpána se na ni otočila.
„Volala jsi záchranku?“
„Jo, už jsou na cestě.“
„Dobře.“ Řekla a otočila se zpátky k otci. Z praxe už dávno vypadla, dva roky v ní nebyla. Neměla odvahu něco zkoušet. Licence jí propadla. Přeci si nevezme na svědomí vlastního tátu?
„Je tu někde malá baterka?“ zeptala se jak matky, tak Markéty.
„Skočim pro ni.“ Řekla Markéta a okamžitě vyběhla z pokoje. Za chvilku donesla malou svítilnu.
Štěpána otci násilím rozevřela víčko. To co viděla, se jí nelíbilo ještě předtím, než do oka zasvítila baterkou. Zornice skoro nereagovaly.
„To není dobré.“ Pronesla do ticha.
„Co se děje?“ zeptala se matka s úzkostí a snad poprvé byla vděčná za to, že je její dcera doktora.
„Myslím, že selhání některého z orgánů. Osobně si myslím, že játra. Ale je to jenom můj odhad.“
Venku zahoukala sanitka a doktor byl promptně uveden do pokoje. Štěpána mu podala beze slova baterku.
„Ihned odvézt.“ Přikázal téměř v ten moment, co zaznamenal pacientovy zornice. Saniťáci už měli připavená nosítka a pana Vítka hnedka naložili, snesli ze schodů a dali ho do sanity.
„Pojedu s vámi, jsem jeho manželka.“ Vzpamatovala se v tu chvíli matka, vzala si svrchník a nastoupila do auta.
„Dojedu vás.“ Řekla Štěpána rezervovaně a bylo na ní vidět, že se třese.Najednou totiž přišly obavy. Co když nedojedou včas? Jak douho už tam takhle ležel než ho našla Markéta? Nejhorší byly výčitky vlastního svědomí. Co když jsem mu mohla pomoct? Ale jak, jak?

Myslela si, že to byla chvíle, ale od snídaně uběhlo dobře 20 minut. S Marií se měla přeci sejít v jejím pokoji. Ale na to si v návalu strachu vůbec nevzpomněla. Musí do nemocnice.
Srdce se jí sevřelo úzkostí. Jako kdyby se všechno v ní stavělo na zadní. *Přeci jsem si přísahala, že už tam nevstoupim. Ale tohle je zase jiná situace. Proč jen, proč?* Kdyby věřila v boha, tak by si teď myslela, že se jí snad vysmívá. Tolik to místo nenáviděla a teď se modlila, aby jejímu tátovi pomohli.
Najednou chápala. Došlo jí, proč se kdysi to všechno stalo. Z bolesti. Ze strašně velké, smrtelné bolesti.
Odebrala se v parádně ponuré náladě do svého pokoje. Chtěla si vzít nějaké nejnutnější věci a odjet do nemocnice.

Když vstoupila do pokoje, spatřila Marii ležet na své posteli. Ani se nepohnula, ačkoli dveře dost nevybíravě vrzly. Popošla k ní blíž a prohlížela si ji. Jak jen tady dokázala usnout?
Vypadala jako anděl. Víčka se jí slabonce chvěla a na její levé tváři spatřila malé nepatrné stopičky soli. Plakala. Nejspíš ji pak vyčerpaly negativní emoce.
Naklonila se nad ni. Nemohla si pomoct, ale její ústa tolik lákala, aby je políbila. Toužila už tak dlouho po tom zase laskat její rty, něžné drobné třešinky, které tak často chutnaly po čokoládě. Kdo ví proč.
Ten polibek ale zafungoval naprosto přesně jako u Šípkové Růženky. Marie se nejprve hluboce nadechla a pak zamrkala očima. Rozhlédla se po místnosti, aby zjistila kde je, protože zprvu působila značně dezorientovaně. Pak cukla hlavou, protože si všimla Štěpány a uvědomila si, co ji probudilo.
V tu chvíli se zachovala jako kočka, kterou zataháte za ocas. Vymrštila se do kleku a zacouvala až na konec postele. Pohled měla značně zběsilý a plný vzteku.
„Už nikdy na mě takhle nesahej. To právo jsi ztratila, když jsi odjela a já ti ho nemíním vrátit.“ Zasyčela na překvapenou Štěpánu zlověstně.
„Marí.“ Zkusila to Štěpa smířlivě, ale tím ji ještě víc popudila.
„A takhle už mi taky neříkej. Jsem Marie a ty už pro mě budeš navždycky jenom slečna Vítková. Doufám, že jsme si dostatečně porozuměly.“ Řekla důrazně směrem ke Štěpáně a ta jen pevně zavřela oči.
Opřela se zády o stěnu pod oknem, kolena skrčená. Loket si opřela o pravé koleno a prsty si mnula čelo. Svévolně se jí spustily slzy. Tohle už i na ni bylo příliš. Obvykle by asi byla silná, ale najednou neměla nic. Zase se v ní probudila ta malá zoufalá holka. Už toho začínala mít právě tak plný zuby. Je v prostředí, kde se necítí dobře, její táta pravděpodobně umírá a ta jediná osoba, kterou nadevšechno miluje, už s ní nechce mít nic společného. O její drahé matince nemluvě. Má ještě vůbec smysl žít?
Né. Rozhodně nepomýšlela na sebevraždu. Jen bylo v tu chvíli všechno naprosto v háji a ona neviděla východisko.
„Jdi si kam chceš, Marie. Nebudu ti bránit.“ Řekla odevzdaně. Na nějaké bojování neměla už sílu. Vzdychla a z očí se jí spustily další slzy. Rychle je utřela, aby si jich nevšimla a doufala, že už z jejího pokoje rychle vypadne, by se mohla rozbrečet naplno. Přeci jen je to úžasně úlevné.
Marie se na posteli zarazila. Takovou reakci nečekala. Neměla jasnou představu, co by od Štěpány chtěla, ale naprostá rezignace to určitě nebyla.
„Jen už prosím tě zmiz z mého pokoje. Aspoň to pro mě udělej.“