Adventures of Amy Part 23.

Ležela jsem na posteli stulená v klubíčku a pokoušel se o mě spánek. Venku se šeřilo čím dál tím víc a já už byla unavená ze všeho toho čekání. Znervózňovala mě ta změna kolem. Za dobu co jsem byla tady věci měly svůj pravidelná režim, jako třeba střídání “hlídek“ nebo jídlo a záchod. Teď to bylo jinak. Chvíli mi připadalo, že je vedlejší místnost plná lidí a za okamžik bylo hrobové ticho, jako bych tady byla sama. Jídlo jsem neviděla už dva dny a o kapce vody nemluvě. Teď jsem byla stulená kolem křečí staženého žaludku a snažila se nevnímat jeho sténání. Zkrátka jsem nevěděla na čem jsem a strach byl všude. A zase sněžilo. Pozorovala jsem stíny vloček a oči se mi klížily únavou.
Nevím jestli jsem usnula a kolik času uplynulo, ale najednou se z vedlejší místnosti ozvala rána. Celý malý domek naplnil křik, hádky a děsivé rány. Takhle zlé to ještě nebylo. Celé tělo mi ovládl třes, i když zima mi nebyla. Slezla jsem z postele a schovala se za ní, co mi to pouta dovolovaly. Kéž bych mohla být neviditelná, nebo splynout s podlahou. Vpít se do zdi jako kapka vody. Naprosto nemožné. Někdo rozrazil dveře do mého pokoje. Přitiskla jsem se víc ke zdi. Ruce mi instinktivně vylétly nahoru, chránit hlavu. Slyšela jsem zvuk kroků. Rychlých a těžkých. Vykoukla jsem skrz prsty. Byl to Billy. Jindy se mi při jeho návštěvě trochu ulevilo, ale teď ne. Jeho oči byly plné vzteku a tvář zkroucená do hrozivé masky. V tuhle chvíli mě děsil víc než kdy jindy. Prudce mě chytil za připoutané zápěstí. Rukou mi projela řezavá bolest, když mi necitlivě zamáčkl kus kovu hlouběji do rány. Jeho rysy byly tvrdé jako kámen, když mě odpoutal. Prudce mě zvedl na nohy a táhl do kuchyně. Mé tělo se nepřestávalo silně třást. Malá kuchyňka byla plná lidí. Byl tady ten černoch, Heco a ještě nějaká černoch v levném obleku. Ten jediný neměl ve tváři tolik pocitů jako ostatní. Tvářil se chladně a povýšeně. Billy mě strčil takže jsem se chtě nechtě musela posadit na zem v rohu místnosti. Jeho silou jsem se ještě pořádně praštila do hlavy. Na chvíli se mi zatmělo před očima.
„To je ona?“ Zeptal se Heca chladným hlasem ten černoch v obleku.
„Je Victore.“ Hecův hlas byl plný odporu, nenávisti a snad i žalu, který se měnil ve vztek.
„Fajn.“ Victor zvedl telefon, který měl v ruce a zmáčkl tlačítko. S pomalým pohybem si ho přiložil k uchu. Nepřestávala jsem se třást, když mě Billy doslova spaloval pohledem. A Victor čekal…

Jack:
Otřásl jsem se nervozitou. Ti poldové všude mi nedělali dobře, zvláště po tom, co se stalo. Jsem vrah v hnízdě poldů a detektivů. Naštěstí tělo leželo v jiném okrsku, takže jim bude chvíli trvat než si dají dohromady souvislosti. Chvíli jsem i přemýšlel o návratu do mámina domu, ale tady mám čerstvé informace a můžu něco zjistit. A navíc, jen při pomyšlení na tu zimu jsem se otřásl. Tady bylo teplo a sucho, ale příjemné jako sedět na jehelníčku. Už jen při vzpomínce na dům a vůbec počasí venku mi naskočila husí kůže a oklepalo mě. To chce kafe. Oklikou jsem obešel detektivy. Gerard zrovna rozmlouval s detektivkou Greenovou. Jo Greenova dcera. Kdo by to do něj řekl. Myslím, že Gee se nám zamiloval. Postavil jsem vodu do konvice a opřel se o pult. Jsem idiot. Pořád jsem viděl Jimmyho mrtvolu ležet mezi mokrýma krabicemi s odpadky. Nedalo se nic dělat. Jako blesk z čistého nebe zazvonil telefon. Najednou nastal zmatek lidi zapojovali kabely, nasazovali si sluchátka a zasedali k počítačům. Gerard si sám vrazil facku a s vyrovnaným výrazem zvedl telefon. Detektivka Greenová mi podala sluchátka, abych taky mohl poslouchat co si říkají.
„Halo?“ Gerard má v telefonu trapný hlas.
„Dobrý večer pane Wayi.“ Po tónu toho hlasu jsem se musel trochu vzpamatovat. Byl tak uhlazený a přitom slizký a odpudivý. „Slyšel jsem o tom malém incidentu.“ Srdce mi bušilo jako splašené. Určitě mluvil o penězích.
„No ty peníze…“ Začal Gerard. Detektivové klikali a ťukali do klávesnic jako diví, ale podle jejich výrazů nemohli najít místo, odkud signál přicházel.
„Ne já ještě nedomluvil.“ Ten hlas. Pořád mluvil tónem jakoby vyjednával o nemovitosti. „To určitě byla jen nehoda. Zapomeneme na to. Teď mám na mysli něco jiného.“ Gerard se zatvářil zmateně. Bobby odložil sluchátka a vydal se k němu. „Tady mému partnerovi někdo z vašich zabil syna. Tohle je opravdu nepříjemná situace.“ Gerardovi oči se střetly s mým pohledem. Bylo to venku. Tak jsem se soustředil na hovor, že jsem si nevšiml Bobbyho. Vytrhnul Gerardovi telefon z ruky a dal si ho k uchu.
„Bobby ne..“ Zachrčel jsem. Šokem se mi úplně vytratil hlas.
„Tak se podívej ty jeden hajzle. To na skládce byla pěkná bouda. Tu holku jste tam vůbec nepřivezli a pochybuju, že jste to měli v plánu.“ Začal do telefonu zuřit.
„Ale, ale. Pan Mercer se zapojil do situace. Myslíte si, že ji nechceme pustit?“ Hlas zůstával klidný. Cítil jsem srdce jak mi bije až v krku.
„Až se vložím do situace, tak to teprve uvidíte. Je mi jasné, že Amy nepustíte za ty prachy. Proto mám nápad. Dáme ty prachy tomu, kdo nám donese tvoji mrtvolu ty hajzle.“ Zavrčel do telefonu. Proč mu ten telefon někdo nevezme? Všechno jenom zkazí! Udělal bych to sám, kdyby mě poslouchalo tělo. Dokázal jsem jen zcepeněle stát v šoku ze zvratu situace. Hlas se zasmál.
„Asi se málo díváte na televizi pane Mercere. Takhle to nechodí.“ Pořád se smál.
„Nový pravidla.“
„Ta vaše slečinka je tady. Vy nám snad nevěříte že ještě žije?“ Dělalo se mi zle, zapomněl jsem dýchat.
„Nevěřím.“ Zavrčel Bobby.
„A věříte tomu, že tady mám zbraň?“ Ve sluchátkách se ozvalo zacvakání zbraně. Hlas který znovu promluvil změnil tón. Byl hrubý a výhružný. „Jestli nedonesete ty prachy do staré továrny na…“ Nedomluvil. Bobby zrudnul.
„Na to zapomeň ty zmetku. Jenom nás tam postřílíte.“ Zařval do telefonu.
„Jestli to neuděláte, zastřelím někoho jiného.“ Zavrčel chlápek v telefonu.
„Nemáš koho ty svině.“ Uchechtl se Bobby.
„Poslední slovo?“ V tu chvíli se ozvalo několik výkřiků najednou. Bylo to jako zpomalená scéna ve filmu.
„Bobby!“ Zařval Angel.
„Ano poslední!“ Vykřikl Bobby.
„Jacku!!“ Ve sluchátkách jsem uslyšel Amy. Nebyl to hlas v hlavě. Byla to opravdu ona. A najednou zazněl výstřel. Tak hlasitý, že mu zapraskalo v uších a pak bylo ticho.
„Vaše volba.“ Zaduněl naposledy hlas v telefonu a pak bylo jen pípání.
Všechny oči se upíraly na Bobbyho, kterému telefon vypadl z ruky. Viděl jsem ho zpomaleně padat. Letěl vzduchem a pak se zaduněním dopadl na podlahu. Bobby měl oči rozšířené hrůzou a jeho rty něco neslyšně koktaly. A pak se pohledy obrátily na mě.
„Cos to udělal?“ Vyslovil jsem téměř neslyšně.“ Byl jsem jako dutý. Hlava se mi točila, ale přesně jsem věděl co se stalo. Bobby ji zabil. Můj bratr. Svojí horkou hlavou ji zabil. Amy je mrtvá. Slyšel jsem ji zakřičet. Slyšeli jsme to tady úplně všichni.
„Jacku…já.“ Vykoktal celý bledý a opřel se o zeď.
„TY JSI JI ZABIL!“ Zařval jsem na něj. Přeběhl jsem pokoj, ale než jsem se dostal dost blízko, abych Bobbym ublížil detektivové mě chytli a povalili na zem.
„Klid! Klid!“ Šeptala mi do ucha Greenová a držela mě na podlaze. Viděl jsem Sofi, jak přišla k Bobbym a vrazila mu facku. Potom se rozplakala. Angel seděl na zemi s hlavou v dlaních. Gerard stál v kuchyni a zvracel do umyvadla. Pak se můj pohled rozmazal. Do očí mi vhrkly slzy. Otočil jsem hlavu na stranu pryč od všech. Hrudníkem mi otřásaly mohutné, ale tiché vzlyky. Tohle je konec. Viděl jsem Amy sedět na zemi s nepřítomným výrazem a dírou v hlavě. Zvedal se mi žaludek. Ten obraz nešel vymazat. Naplňoval mi každou částečku mysli. Greenová mě lehce poplácávala po zádech a uvolnila sevření. Zůstal jsem ležet na zemi a utápěl se v žalu a tělo jsem měl v křeči. To je konec.