Kouty mého života VII.

/Jsou dny, kdy se probudíme a víme, že den bude nádherný. Myslíme si, že celý život půjde přesně podle našich plánů./

„No tak, ospalče.“
Cítila jak s ní někdo zatřásl.
„Přece dnešek neprospíš.“
„Mohla bych.“ Poslepu nahmatala budík a podívala se na čas.
„Mami! Není ani osm! A ke všemu sobota!“
„Ale...dneska přece musíš celý den slavit, ty můj dospěláku.“
Nezmohla se ani na protestování, jen se vyhrabala z postele, přes pyžamo si oblékla župan a sešla dolů do kuchyně na snídani. Byla přesvědčená, že se na dnešek musí posilnit.

Nevěděla, co ji čeká. Nesnášela překvapení, naháněla ji paniku představa, že dostane nějaký příšerný dárek a ona se bude muset tvářit nadšeně. Na cestě do kavárny, kde se měla setkat s Adélou, si několikrát opakovala, že ji přeci Adéla zná a určitě ji nedá nic tak strašného jako jsou višně v čokoládě nebo rudé růže.
Ale když teď seděla před Adélou, která se na ni dívala pohledem plným očekávání, co řekne na dárek, pochyby se vrátily. Najednou ji balíček ( spíše balík, do malého balíčky měl opravdu hodně daleko ) přišel těžší než ve skutečnosti, ale věděla že jeho obsah nikdy nezmění a tak se dala do rozbalování.
„Adel…to…to je.“ Dívala se na štětce, barvy, pastelky, uhly…
„Já vím.“
„Tohle jsme vůbec nečekala!“
„Čekala jsi něco úplně mimo tvůj vkus, viď?“
Zastyděla se.
„Copak si myslíš, že bych byla schopná koupit ti bonboniéru?“
Výmluvně se na ni podívala.
„Ty sis to opravdu myslela?“ Hlasitě se zasmála. „Jsi z těch narozenin paranoidní.“
„Promiň. A to mám být už dospělá…“ Teď se už smála i ona.
„Namaluju tě, chceš? Jako omluvu za pochyby.“
„To nemůžu odmítnout. Ale teď povídej! Co doma? Co mamka? Co dárky???“
„ Doma fajn. Máma se tentokrát hodně snažila, udělala královskou snídani, zavalila mě penězi na nákupy a koupila mi malířský stojan. Děda mi poslal domácí víno, tak je ti doufám jasné, že se jednou k nám zastavíš na ochutnávku.“
„Holka, to nebude jenom ochutnávka. Víno poteče proudem.“
Tereza se podívala na hodinky. Když zjistila kolik je hodin, začala rychle pít svoji kolu.
„Čeká?“
„Myslím, že už takových deset minut.“
„Však on to vydrží. Jak to s ním jde?“
„Dobře. Je mi moc fajn…víš, když jsem s ním je to…“ Nemohla najít ta správná slova. Poslední týden si připadala jak v jiném světě.
„A Štěpán? Pořád je naštvaný?“
„V poslední době se trochu zklidnil.“
„Že by už přestal žárlit?“
„Jak to myslíš?“
„Ale nedělej! Vždyť je jasný, že tě má rád. Jediná ty to nevidíš.“
„Vždycky jsme byli jen kamarádí. Prostě Dan není jeho oblíbenec.“
„Jo, ta jeho averze je docela pochopitelná, i když to třeba není…“
Tereza ji skočila do řeči. „Jaká averze?“
„ No víš, když jsem se to dozvěděla, docela mě to zaskočilo. Taky jsem o Danovi začala pochybovat, jestli to myslí vážně. Ale pak jsem nad tím přemýšlela a usoudila, že to jsou hloupý pomluvy.“
„ Ale co jsi se dozvěděla?“
„Myslím, že by ti to Štěpán měl říct sám.“

Otevřel dveře do jeho bytu. Pomohl ji s kabátem a naznačil rukou, ať jde do obývacího pokoje.
„Tvoji rodiče nejsou doma?“
„Ne.“ Zakřičel z vedlejšího pokoje.
„Co tam děláš?“
„Šel jsem ti pro dárek.“ Stál ve dveřích, v jedné ruce držel rudé růže a v druhé dárkovou tašku. Přišel k ní a políbil ji na tvář.
„Všechno nejlepší k narozeninám, lásko.“ Podal ji květiny.
„Díky. Jsou…krásné.“ Nemohla ho zklamat, byl tak nadšený.
„Víš, připomínají mi tebe.“
Tímhle ji zaskočil. Věděla, že kdyby teď měla sousto v puse, nejspíš už by se dusila.
Objala ho. Nevěděla co jiného má udělat.
„Tady máš tu lepší část.“
Když si od něj brala zlatou tašku, v duchu si jen opakovala, ať to nejsou višně v čokoládě.
Nebyly. Byla to kniha slavných malířů.
„Dnes dostávám samé skvělé dárky.“
Sedl si vedle ní. Propletl svoji ruku s tou její.
„Dnes jsi byla jak na trní. Děje se něco.“
„Prý jsi něco udělal Štěpánovi.“
Při těch slovech se odtáhl.
„Ne. Takhle jsem to nemyslela. Jen jsem něco zaslechla. Nic o tom nevím, jen…“
„Se bojíš, že to může být pravda?“
Nechtěla mu lhát, prostě jen kývla.
„Štěpán žárlí. Rve si vlasy, že tě měl pozvat na rande hned, když tě uviděl.“
„Ale..“
Položil ji prst na rty. „Pssst. Nebudeme už o něm mluvit.“
Usmála se. Chytla ho kolem krku a dlouze políbila. „Mám lepší nápad. Už vůbec nebudeme mluvit.“

Byl už tma, když se vracela domů. Přibližovala se k domovním dveřím, najednou před sebou uviděla něčí postavu a lekla se.
„Vystrašil jsem tě? To jsem nechtěl.“
„Štěpáne?“ Byla tak ráda, že ho vidí. „Teprve teď je tenhle den dokonalý.“
„Chtěl jsem ti popřát. Vím, jak nesnášíš překvapení, ale musel jsem za tebou zajít. Tvoje mamka mi řekla, že jsi pryč. Tak jsem počkal tady.“
„Vždyť je zima! Mohl jsi zavolat!“
„Nechtěl jsem rušit.“
„Štěpáne...“ pohladila ho po tváři.
„Všechno nejlepší, Terezko.“ Políbil ji na tvář a dal ji velkou kytici.
„Žluté tulipány.“ Nevěřícně se na něj dívala.
„Tvoje nejoblíbenější.“
„Děkuju.“
Usmál se. Tím svým podivným úsměvem, kterým se v poslední době usmíval často. Zdálo se jí, že v něm bylo trochu smutku.
Dívala se na něj jak odchází.
„Štěpáne?“ zakřičela na něj.
„Co ti udělal? Prosím, řekni mi to.“
Zase se tak divně usmál. „Užij se zbytek dne.“ Otočil se a odešel.

/Celý den si pak kreslíme v mysli ty nejkrásnější obrazy. Užíváme si chvíle s našimi milovanými a přemýšlíme, zda se nám tohle vše nezdá. Zda si to zasloužíme. A jestli to vydrží nebo nenastane něco, na co nejsme připraveni. Protože pochyby, ty pochyby...nás budou provázet tak dlouho, dokud se to nestane./